A ještě něco vám řeknu. Zatím nikdy v ateistických Čechách a Moravě negůglovali naši hudebníci, alternativci, fanoušci, publicisté, prodejci hudebních nosičů a všech 128 věrných diváků televizního programu ČT ART slůvko „anděl“ tak často a zarputile, jako v dubnu tohoto roku.
Pochopitelně, nejednalo se o náhlé masové duchovní osvícení části hudební veřejnosti. Spíše naopak. Už se to tak prostě hezky česky přihodilo, že cimrmanovskou shodou náhod, dobrých úmyslů s tradičním pekelným koncem, střetu myšlenek a tržní reality, obchodních zájmů, uměleckých ambicí, duelu talentu a rutiny se nám z širší veřejností neznámé hudební ceny Anděl stala pomalu kulturní událost roku.
Opravdu nebývá zvykem, aby se k nenápadnému hudebnímu bilancování absolutně nesrovnatelnému s takovými provařenými mediálními majstrštyky jako je například Miss Czech republic, fotbalista roku, kedlubna roku, olympijské hry nebo TýTý vyjádřili skoro všichni znalí písma a vlastníci PC.
Co se tedy sakra letos Andělům vlastně stalo? No celkem nic moc. Prostě jen nikdo nebyl spokojen. Tedy až na výjimky a mne. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Anděl si pod křídlo levé přichýlil ceny žánrové v kategoriích od alternativní hudby po punk & hard core, pravá peruť zahřívá tradiční kategorie včetně pěvkyně a pěvce, kapely nebo alba roku. Jak je asi většině z vás jasné, obě křídla se až tak moc nemusí, mnohdy o sobě ani neví, každé si mává jinak a hlavně – jejich fans jsou od sebe vzdáleni na vzdálenost tuctu světelných let. A navíc – hudebníci z obou křídel si určitě navzájem nestahují alba.
Leť si, Anděli, leť
Ovšem špatně se to létá vzhůru, když obě perutě jsou i rozdílně krmené, hýčkané a opeřené.
Davové kvílení hudebníků, publicistů, fanoušků a pořádající agentury vyvolal jeden drobný fakt. Dotyční si nerozumí a nejsou schopni mezi sebou prohodit vlídného slova.
Nejvíce to pochopitelně vyhřezlo při předávání žánrových cen.
Během vyhlašování šampiónů v mé oblíbené žižkovské Akropoli z pódia nehřímali noví, staří nebo neokoukaní vítězové Andělů, ale sbírka vokálně-instrumentálních souborů z portfolia pořádající agentury.
Má na to promotér právo? Má, je to jeho projekt, peníze a jeho investice. Bylo to hezké podívání? Tak to ani náhodou.
Hm, nevím, jak by se při vší úctě k ostatním vítězům tvářili jinak mírumilovní bři Ebenové, pokud by místo nich na stage nastoupila třeba chlapecká poprocková kapela.
Naštěstí Ebenovci vystupovali toho večera v Kroměříži a byli konfrontace ušetřeni.
To ovšem alternativci, elektronici, hiphopeři a spol se pochopitelně naštvali.
Pořádající agentura se diví, že čekala od kolegů z branže více tolerance.
A kolegové z branže se diví rovněž - očekávali více respektu vůči vítězům a menšinovým žánrům.
Začarovaný kruh
Bylo mi líto kapely ASMODEUS. A nejenom jich. Ocenění si vybojovali a zasloužili. Jejich radost byla upřímná. A kdyby mohli ten večer vystoupit, byla by to radost i pro mne. A pro ně možná noví posluchači, nové příležitosti.
Chci doufat a věřit, že stejně rovné a upřímné bylo odmítnutí udělené ceny kapelou HANBA.
Mají právo cenu odmítnout? Určitě. Je to jen na nich, ale v tom případě proč tam chlapi chodíte? Možná vám chyběla odvaha přenechat místo jiné kapele, když už s tím artefaktem nemá cenu zajít ani do sběru. Mohli jste ji ale i vydražit a prachy dát na cokoliv.
Mně osobně se soška sochaře pana Róny velmi líbí. Stále v ní vidím naději.
A stejně tak se mi líbí vítězové v kategorii alternativní hudby – kapela KALLE. Upřímně, bez Andělů bych se o ní nedozvěděl a byl bych ochuzen. A to velmi. Tak skřípnu zuby a budu doufat, že příští rok nám z nových hudebních klenotů spadne brada.
Stesky o tom, že ceny Andělů odrážejí průměrnost české hudební scény, jsou očekávatelné.
Logické. Ale i otravné. Pokud nepřijde změna.
Co s tím?
V den, kdy v Hudebním divadle Karlín sošky Andělů našly své laureáty v kategorii Music Czech Awards, v olomoucké Kapli Svatého Těla vystoupil norský hudebník, znalec run a severské metodologie Einar Selvik.
Ten Einar Selvik, který ještě pod jménem Kvitrafn bušil na bicí u ortodoxních blackmetalistů GORGOROTH. Hudebník, který se pro zachycení skutečných emocí před nahráváním skladby „Naudir“ svého projektu WARDRUNA několik dní postil a bivakoval bez spacáku a teplého oblečení v norských horách. Ten Einar Selvik, který při nahrávání skladby o vodní runě „Laur“ stál po pás v horské řece.
Proč? Prostě měl pocit, že skutečné emoce v hudbě lze vyjádřit jen díky skutečnému prožitku.
Netrvám na tom, aby podobné maximalistické umělecké a autorské postupy používala celá naše hudební a publicistická obec, ale pokud chceme hledat kořeny v rozdílu vnímání norské a české hudby ve světě, pouhé dštění síry v médiích na Anděly, mručení a skučení nám nepomohou.
Globální post-andělské zmatení části publicistů, organizátorů a hudebníků skvěle vystihuje prastarý text Zdeňka Rytíře k písni OLYMPIKU „Anděl“.
Vlak je prázdný, pouze anděl a já
Zdá se nám, že vlak stojí
Krajina ubíhá
My vídáme svět dvojí
Pravý se nehýbá