„Proč tvořit více hudby, když vše už bylo dávno vymyšlené?“ Touhle otázkou začíná skladba „Pink Beatles In a Purple Zeppelin“ od holandského multiinstrumentalisty Arjena Luccasena (na snímku) a vlastně i má úvaha nad tím, zda opravdu už hudba dospěla do bodu, kdy přijít s něčím novým je prakticky nemožné. Ony tyhle myšlenky se začaly u hudebních kritiků objevovat už v průběhu 90. let, kdy se sice zrovna objevily nové podžánry grunge (jehož kořeny zaznamenáme už v 80. letech) nebo nu-metal, ty ale ve výsledku nepřinesly po hudební stránce žádnou velkou revoluci, spíše nový náhled na životný styl či propojení již existujících stylů. Nyní je pochopitelně tahle situace ještě aktuálnější a reakce umělců na ni je různá.
Snahy o novotu přicházely v minulosti už mnohokrát. Ty jsou ale často spojeny právě s propojením již existujících žánrů a hlavně zbytečným vymýšlením názvů úplně nových. Schválně jsem se podíval na seznam všemožných hudebních „škatulek“ do různých učebnic, hudebních encyklopedií nebo třeba i na lehce dostupnou wikipedii a nestačil jsem se divit. Skacore, raggacore, terrorcore, ambient techno, post-grunge, djent, aboriginal rock, christian hip hop, bhangra a takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Člověk by si řekl – pestrý výběr! Přináší tyto směry ale opravdu nějaké změny či inovace z hlediska hudebního obsahu? Nebo pouze recyklují již vymyšlené a dávno použité, ale název tomu prostě dodává alespoň zajímavost?
Jen pro upřesnění – určitě nechci znít pesimisticky, ani to tak není myšlené. Proti experimentům či sbližování třeba dvou i více žánrů vůbec nic nemám, to vše naopak vítám s otevřenou náručí. Ostatně již několikrát jsem ve svých recenzích tvrdil: „Tohle je něco, co jsem ještě neslyšel.“ Bohužel ale žijeme v době, kdy existuje milion kapel, skladatelů a muzikantů a odlišit se a stát se výjimečným je téměř nadlidský úkol. Pro mě je ale daleko cennější, když mě hudba obohatí svou hloubkou a poctivostí, ne svými řečmi o tom, jak je dokonalá, světoborná a vlastně úplně jiná.