DOBRÁ KOČZKA KTERÁ NEMLSÁ
LUCIE
Koller, Kodym, Dvořák, P.B.Ch.
B&M Music, 2002
Je prozatím definitivní album LUCIE z roku 2002 hudebním hypnotickým kusem, po kterém přijde procitnutí z tvůrčí hibernace? Dobře vychovaná kočka následovala po albu ,,Slunečnice“ z roku 2000, na kterém kapela opět v té původní trumpetové sestavě hledala sama sebe, leč nenašla. A albem zatím posledním si výrazně spravila chuť. Po nákroku však zůstalo jen ticho. A jak to album za tehdy vražedných 486 korun českých zní dnes, v době prchlivého bloumání v hudebním kyberprostoru, stahování, pálení a nesoustředěného hltání polotónů a polyrytmů?
,,Daniela“, to je hlavně frajerský Kollerův vokál, lehké a ledabylé frázování, rockově přirozené, ohýbající češtinu tak, aby byla i zvučná i zpěvná i rytmická. I ryčná. Uhrančivé plantovské bubny, střídmé kytary a tušená basa – s odstupem času by se chtělo říct – těm chlapům to hraje. Závěrečný propletenec vokálu a syté barvy Gibsonu – kdo na to u nás má, že? Kodymův text opět a opět navozuje otázku, kdo byl jeho češtinářem. Málokdo umí použít takové sexy slovo, jako je vřeteno. A ještě se do něj nezasoukat. Milostná píseň, která opravdu vzývá hromobití.
,,Horkej den“ a pěvecky i hudebně opět excelentní Koller si nás ve svém vlastním songu vodí nahoru a dolů, kouzlí a vábí. Ten v textu zmiňovaný žár a suchopár mu věřím, ani na Sahaře není hlas tak vypjatý a vysušený. Kodymovská kytara a důrazná rytmika se rozsvítí po klávesovém motivu, které připomene lepší chvilky legendárních MATADORS. Deset vteřin štěstí a dost. Pak s chutí vystřihnuté sólo a opět vypjatý hlas, lákající k cestě. K úprku. Ke všemu. Žádny suchar. Ani suchopár.
,,Fakír“ – P.B.CH. nám nabídl drobnou lehčí vsuvku. Stadionový refrén (resp. klubový), dosaď posluchači podle lokace. S chutí zahraný song, který během slunečného dne během jízdy v autě nechám doznít, ale za šera překlapávám.
,,Dobrá kočzka která nemlsá“ – Robert K.v jednom ze svých převleků, kdy jeden neví, jestli je to ještě už „made in lucie“ nebo už „made in wjecy“. Vtipné aranžmá, medvídkovský zpěv, pískání a mumlání. A taky ,,kdo čurá – strachy nesmí do lesa“. Soudím, že v repertoáru Lucie je to typicky dívčí píseň. Blesky z mobilů, možná i zapalovače a hlavně dietní whiskas. Nakrmí, ale nezasytí. Stejně jako opěvované perly z jeřabin.
Následující kousek mi vždy zvedne náladu a zbystří smysly.
,,Pod měděným nebem“ na nás přivolá kletbu dvanácti let spánku, po kterém se
kapela až letos zmátořila k regulernímu turné. Krásný text („…mizerná
láska a dobrý pití…“) uvozený hřměním gongů
a rokokovým cembalem. V českém rocku jen málokdo umí uzpívat své party tak
jako Koller, rytíř a lapka v erbu Mišíka,
,,Vendémiaire“ – z propadliště dějin vykutané piano Fender Rhodes, jamující kytara, akordeon. Pokud je text o Paříži zářijové, bez akordeonu zcela jistě nelze. Jeňýk Pacák o své mademoiselle Paris snil a smutnil s prožitkem muže, který už se do Paříže nevrátí. U Kollera a jeho přátel je to naopak – citlivý chanson těch, kteří mohou kdykoliv a kamkoliv, jen si nejsou jisti směrem. Měsíc se tancem vína vpíjí… V pěkných domcích všichni dobří vinaři. David Koller se stal za několik let sám vinařem. Ale to už je jiný příběh. Jak však skvělé písně mohou ovlivnit nás i jejich autory.
Původní a pro mne neukradení jsou ,,Zloději pocitů“. Úsporný text, úsporná rytmická figura, úsporný zpěv. A pak gradace po spirále – ,,zkus mě kousnout nebo zabít“. Tady se neřve, nepřehrává, neimituje, nekopíruje. Tady se hraje. ,,Křísit vodou ohněm spálit.“ Další z těch nejlepších písní Lucie, které se nedostaly do rádií, ale dají se u ní v hlavě pouštět filmy.
,,Neviditelná lež“ – lehká píseň s typicky českým zatěžkaným zadkem, fanfárovitě svižná.
Taková ta elpíčková, kdy tóny se valí z repráků a ty víš, že po tomto kousku budou ještě jiné šťavnatější pecky. Text má pravdu – „hledám moji chybu, čekám na zázrak“. A tady se hudební zázrak nestal. Ne vše se dá smlsat, milé kočzky.
,,Kukačka“ – burleskní Kodym, po potemnělém riffu klokotavý kolotočový rytmus. Jak na horské dráze s cukrovou vatou v ruce. Něco na tom songu je – neoslní, ale z hlavy se nevytřepe. A ta vata na prstech se neodlepí. ,,Zesnulé století ospale zívá“ – že by na ruském kole ve vídeňském Prátru? I takový je rokenrol v tom našem zatím přežívajícím století.
,,Má to cenu“. Typische balada a
,,Kamení a smích“ – jdeme do finále. Tak tady byli zmiňovaní „cepelíni“ i Plantovi pokračovatelé opět jednou pěknou inspirací. A inspirace od kladiva bohů neurazí. I když vzápětí přijde Robert K. se zahuštěnou sypačkou a zahuhlanou deklamací. ,,Tajou ledy voda břehy mele všechno tu jde do prdele.“ Text ehm nadčasový, song ehm poctivý. Ale nic víc. Mno, ani „cepelíni“ neměli vždy jen své dny.
Ovšem po sypačce a rychlořeči se zastaví tep – a patrně i „Srdce“. Opravdový vrchol alba. Kollerův z chuti nevysychající hlas, Kodymův jako by nerozhodný sled akordů, beatlovská barva kláves. A opravdu: ,,… na začátku všeho bylo modré ticho“. Pokud by Kodym napsal jen toto:,,milá – už svítá, třezalko – usínáš“, tak pro mne patří do učebnic. Tady už melodická linka nevolá po desítkách zapalovačů. Louče ve tmě hoří a nad ránem pod uhlíky žár. Toto je píseň úleva, píseň lék, píseň dotek. A je jedno, zda Lucie patří do škatulky rock či jiné. Neškatulkovat; poslouchat „Srdce“ až do jeho uřknutého konce s vltavíny pršícími z nebe.
Konec? LUCIE se ukládá tímto albem k prodloužené dekádě ticha a očekávání. A zapomínání. Ve svém notýsku mám jen dvě opravdu velké bigbítové české kapely – OLYMPIC a LUCII. Bohužel, nikdo víc. ,,Dvanáct let v krvi chci tě mít, a předtím nechám překapávat…“ Snad se proroctví naplní a divácký hlad donutí LUCII zavřít za sebou dveře zkušebny. A svým náruživostem rozorat meze. A nenechat resuscitační Tour 2014 jako poslední zápis do kapelní wikipedie.
Mí rockoví hrdinové odcházejí do věčných lovišť a LUCIE, která byla dávno, dávno, dávno stejně mladá jako já, už patří k mým starým vrstevníkům. Snad se podaří aspoň jednou uslyšet jejích další novou píseň. Howgh.