Na přelomu zimy a jara jste říkal, že až koronavirus skončí, vydáte nové album. Jenže teď je tu druhá vlna a vy přece jen tu desku vydáváte. Je to proto, že si myslíte, že tahle krize jen tak neskončí?Nové album bylo naplánované už rok. Písně jsem měl připravené, koncerty zrušené, nový klávesák na scéně a tak jsme se do toho pustili. Byl bych raději, kdyby ta pandemie skončila co nejdříve, ale moc o tom přesvědčený nejsem.
Vy sám jste ve věku, kdy patříte do rizikové skupiny. Bojíte se nákazy nebo si myslíte, že celý koronavirus je hodně mediálně živená záležitost?
Ano, bojím se. Dělat frajera a chodit bez roušky je naprosto neadekvátní, tady jde fakt o život. Jestli někdo číká, že je to jen takový světový bububu, tak já si to rozhodně nemyslím. Neposlouchám různé konspirační teorie, držím hubu a krok.
Nedávno jste se museli vypořádat s personální změnou, po pětatřiceti letech odešel klávesista Jiří Valenta. Proč k rozchodu došlo?
Už jsem o tom mnohokrát mluvil. Jirka byl totálně vyhořelej. Už to prostě nešlo. Drželi jsme ho do poslední chvíle. Pak přišel Covid a tedy i vhodná a dlouhá chvíle na konkurz. Ze sedmdesáti muzikantů jsme vybrali Pavla Březinu. Zatím se to jeví jako skvělá trefa.
Existuje možnost, že se Valenta v budoucnu do kapely ještě vrátí?
Obávám se, že ne. Snad jako host na nějakém speciálním koncertě, ale jinak ne.
Proč volba nového klávesisty padla na Pavla Březinu, který hrával s ARGEMOU?
Zdál se nám přímo pro nás předurčenej. Skvělá technika, skvělý nástroje, věk tak akorát, s jednou kaňkou pěknej životopis a hodnej člověk. Jediná věc, která je u něj nepříjemná je, že bydlí tři sta kilometrů od Prahy.
Jaké OLYMPIC prožil léto, když možnost koncertování byla velmi omezená? Odehráli jste alespoň část domluvených vystoupení?
Odehráli jsme asi deset koncertů už v nové sestavě. Neskutečně jsme si to užívali. Bohužel to v říjnu skončilo. Ročně hrajeme zhruba osmdesátkrát, letos jsme udělali pouze čtyřiadvacet koncertů.
Co se týká příjmů, jsou dnes muzikanti závislí zejména na koncertování. Vím, že to není úplně váš případ, ale vymýšlíte způsoby, jak tyhle ušlé zisky nahradit?
Ani ne. Obávám se, že nic jiného ani neexistuje.
Vaše nová deska „Kaťata“ je jen pár dní venku. Jaké jste zaregistroval první ohlasy?
Očekávali jsme skvělý ohlasy a taky je máme. Deska na posluchače působí čerstvě a novej klávesák je tam znát.
Oproti minulým albům zní „Kaťata“ mnohem tvrději, hardrockověji. Proč jste se rozhodli pro toto přitvrzení?
Ani vlastně nevím. Trošku jsme se plácali v takovým mainstreamu a tak jsme si řekli, že další deska bude prostě tvrdá. Dokonce měla pracovní název „Ultra“.
V roce 1986 jste vydali singl „Jak tele na vrata“, kde jste představili novou sestavu a vy jste hovořil o začátku nové etapy OLYMPICU. Titulní skladba z „Kaťat“ evokuje právě „Jako tele na vrata“ a OLYMPIC má rovněž omlazenou sestavu. Můžeme zase mluvit o začátku další nové éry kapely?
Já doufám. I když je mi jasný, že to tak dlouho nevydrží. Nevím, do kdy mohu hrát v OLYMPICU, abych nebyl trapnej. Nejspíš už pro někoho jsem, ale já si z toho moc nedělám. Hraju svoji milovanou muziku a tohle neřeším.
Souhlasíte s tím, že co se týče soundu, „Kaťata“ směřuje někam mezi desky „Bigbít“ a „Když ti svítí zelená“?
To mě sice nenapadlo, ale nejspíš to tak bude, i když přeci jenom je to jinde.
Překvapivý je také obal desky. Kdo přišel s nápadem, který by člověk čekal spíše od mnohem mladší kapely, než od skupiny, která hraje na scéně už skoro šedesát let?
Náš fotograf Matyáš. Když se dozvěděl, jak se deska bude jmenovat, přinesl mi ukázat podobnou fotku. Hrklo ve mně, ale líbilo se mi to. Byly různé vlny, jak v kapele či u vydavatele, ale ustál jsem to. Dnes už je všem jasný, že je to přesně ono!
Na novince je také překvapivé, že obsahuje jen jednu baladu „Šrám, co se nezahojí“, což navíc není ani typická balada ve stylu „Dávno“, „Jednou“ nebo „Nějak se vytrácíš má lásko“. Byl to úmysl se tentokrát vyhnout klasickým pomalým kouskům a lá OLYMPIC?
Napsal jsem sedmnáct písní a kapela jich vybrala jedenáct. Zadání bylo, vše co smrdí popinou nebo je pomalý, musí pryč.
Dle diskuzí na internetu je výkladní skříní nové desky titulní věc. Je to také ta, kterou vy sám byste jmenoval jako nejreprezentativnější vzorek alba?
Nevím, jestli se to až tak dá říct, fakt je, že většinou úvodní píseň z alba je takovou vlajkovou lodí, zvlášt, když se tak jmenuje i celá deska.
Skladby jste tentokrát pojmenovali skoro výhradně jednoslovně. I to má symbolizovat energičnost, tvrdost a úsečnost kompozic?
Určitě to jen tak prostě vyšlo, ale je to pěknej postřeh.
Jak chcete album propagovat, když je minimálně do konce roku možnost koncertů vyloučena?
Děláme co můžeme, zatím dáváme rozhovory a povídáme si o tom s nadšenými fanoušky na našich stránkách. Těším se na křest, chceme vyzvat publikum, aby přišlo v kaťatech pěkně roztrhanejch. Tedy hlavně holky. A chceme ukecat Leu Šteflíčovou (Česká miss 2018 a Miss Universe 2019 pozn. aut.), aby nám desku pokřtila.
Dovedete si představit, že byste takhle tvrdou desku nahráli ve staré sestavě?
Moc ne. Už na „Trilobitu“ Jirka skoro nic nenahrál. Asi bychom museli vzít nějakýho hosta.
Na posledních albech je slyšet, že v současnosti máte už hlubší hlas. Nedělá vám problém naživo zpívat staré hity?
Na koncertech hrajeme o půltón níž, takže s tím problém nemám. Dokázal bych to zpívat i v původních tóninách, ale když je pár koncertů za sebou, tak bych možná měl problém.
Autor: Pepsi Stone
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN