ASCENDANCY
The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus
MetalGate - 44:49
power metal
Vsetínští ASCENDANCY na svém druhém albu dokazují, že také v relativně obstarožních žánrech, jakými se někomu můžou jevit melodičtější odnože metalu, si lze počínat způsobem, který nepopírá právě platný letopočet a působí smysluplně i v současné době. Zde skutečně nejde o žádný vyčpěle znějící starý heavy metal, natožpak jeho nechtěnou parodii, ale naopak relativně moderně působící powermetalovou jízdu, v jejímž rámci i mnohdy zavádějící termín, jakým se může jevit progresivní metal, kupodivu nepůsobí zase až tolik nepatřičným dojmem.
Příběhově koncipované album, dokreslené komiksovou ilustrací Maťa Mišíka, má nejen hlavu, patu i ledacos mezi tím, ale rovněž značný a v druhé části až mimořádný spád, zajišťující příznivý pocit všestranné celistvosti. Melodická kytarová sóla, osvěžující klávesová příměs, vyzrálá instrumentace a také nikoli fenomenální, ale rozhodně schopný zpěvák, to vše sice nevyvolává přehnané nadšení, přesto citelně prospívá celkové přesvědčivosti a vyrovnanosti.
První dějství se jmenuje „Birth Of A Villain“ a je skromnější co do počtu skladeb, ty jsou ale časově delší a v součtu pokrývají skoro polovinu délky alba. Zaslouženou pozornost budí hned úvodní číslo „Zeroes And Ones“, jehož melodicky silný rozjezd se přelije v majestátně znějící kompozici, tvářící se jako optimální spojovník největších předností souboru, sahajících od vokálně působivých motivů až po žahavé výtrysky muzikantského umu. Jenže aby té potěchy nebylo málo, pro následné songy „A Man Without Identity“, „My Escape“ a „Why?“ platí totéž.
Druhé dějství nese název „Ultimate Confrontation“ a nabízí většinou kratší kousky, včetně několika málo instrumentálek. Zde přítomné skladby jsou sice melodicky méně pronikavé, ale svou plynulou návazností, umocněnou zmíněným příběhovým rámcem, tvoří jakousi jednu předlouhou kompozici, jíž se daří držet pozornost. Za zmínku slouží výrazně rozezpívané „The Amazing Ascendancy“ nebo coby mohutný nápor zpěvu, kytar, kláves a bicích znějící „Battle Plan“, stejně jako velkolepé finální rozuzlení v podobě „The World Doesn't Want To Be Saved“.
Vše pospolu pak zní jako jeden z vůbec nejlepších tuzemských návodů k tomu, jak lze relativizovat možnou zastaralost některých žánrů a naopak jim ponechat platnost i v dnešní pokročilé době, kdy vývoj tvrdé hudby kráčí převážně dočista odlišnými směry.
Hodnocení: 4/6
