Mnoho tváří tuzemské scény
czechblade logo

REPRÍZA: S NASTY RATZ - Cesta do Itálie a zpět

Vydáno: 14.05.2015 00:00 v sekci Naživo - Michaela Petrošová

Byl čtvrtek večer, když na mě pomalu začínala doléhat zodpovědnost za čtyři mladé duše na trase dlouhé 3 108 km, a to v autě, kterému říkám „stará dáma“, vzhledem k náročnosti jeho dosavadního života. Druhý den mě čekal výlet s pražskou glam-rockovou bandou NASTY RATZ do italského Pontassieve, kde byli pozváni na sedmý ročník festiválku ,,Fuck you we rock“, který se konal v sobotu 30. srpna 2014 na velké zahrádce podniku Stony pub. Headliner a hostitel celé akce byla kapela JUNKIE DILDOZ, se kterou se zpěvák Jake Widow seznámil náhodou na koncertě v Praze, když byli italští hudebníci na dovolené v česku. Dalšími vystupujícími kapelami byli RUNOVER, SPEED STROKE, DANGEREGO, M.I.L.F. a NO HEROES. Když jsem se před třičtvrtě rokem poznala s Jakem, na ostravském koncertě SWEET LEOPARD, v žádném případě by mě tehdy nenapadlo, že o pár měsíců později pojedu s celou jeho kapelou do nádherné Florencie.

Díl 1. – Cesta do Itálie a samotný koncert

Poslední hodiny v ČR

Rocktrip mi začal v pátek v 15 hodin, když jsem vyjížděla z Frýdku-Místku. Usedla jsem za volant, pustila si energetickou hudbu a s natěšením se vydala na čtyřhodinovou cestu po D1. Před Prahou jsem sjížděla do větší dědiny, kde jsem v rodinném baráčku vyzvedávala Jakea a bubeníka Rikkiho Wilda. Nemusela jsem vůbec po cestě spěchat, vzhledem k tomu, že frontman se teprve chystal. Až mě někdy zaráží, jak často jsou zpěváci brzdy. Jeho rodina mě velice přátelsky přivítala a po čekací dobu jsem se rozhodně nenudila velice pestrými rozhovory. Po delší době, kdy Jakea nebylo, se z koupelny začal ozývat zvuk spreje na vlasy. V momentě, kdy zvuk byl dostatečně dlouhý mi bylo jasné, že jeho hairstyle je dokončen a brzy budeme moci vyjet pro další členy kapely. Kluci tedy naházeli vše potřebné do kufru auta a ve trojitém obsazení jsme se kolem 22. hodiny večer vydali do Prahy.  Při odjezdu vzal Jake aktivně do rukou navigaci a nastavil adresu zkušebny. Když po půl hodince oznámil přístroj, že jsme dojeli na místo určení, Jake pro změnu oznámil, že mu to tady nic neříká. Nikoho nepřekvapilo, že jsme na úplně opačném konci Prahy. Zadala jsem tedy správnou adresu a po další půlhodině jsme byli na místě. Při vjezdu mi nejednou zatrnulo mezi úzkými průjezdy vchodu do bunkru, kde se nacházela spousta dveří do různých hudebních zkušeben více kapel. Hoši naházeli do kufru další potřebné předměty a opět jsme se vydali na cestu velkoměstem. Kupodivu na další konec Prahy, kde nás nervózně očekávali zbylí dva účastníci výletu a to Stevie Gunn a baskytarista Tommy Christen. Pozdravili jsme se i seznámili, uspořádali všechny věci v autě, nejmenšího Rikkiho posadili doprostřed a konečně se vydali na cestu k prvním hranicím. Se Steviem jsem se měla střídat v řízení, a proto jsem mu hned ze startu oznámila, ať jde spát, že ho vzbudím, až nebudu moci řídit. Po odjezdu netrvalo dlouho a kluci usnuli jako miminka.

Stovky kilometrů přes dvě země

V Německu jsme si dali pár potřebných pauz na venčení a papání, a díky noci byli cesty klidné a kilometry utíkaly. Velice ráda bych napsala, že v Rakousku to bylo také tak, ale nebylo.  Začalo prudce pršet a mezi 2-3 hodinou ráno bylo na dálnici z ničeho nic mezi čtyřmi jízdními pruhy doslova narváno. O nekonečném množství červených a bílých světel míhajících se za mokrým sklem se mi bude ještě dlouho zdát. Náročnost řízení rychle stoupla a já si musela dávat častější pauzy, abych se vzpamatovávala. Kluci vždy na chvíli vyletěli z auta, pobavili se a po usednutí se zabalili do dek a spokojeně spinkali dále. Řádně se vzbudili až mými slovy ,,Ty jo, to jsou asi Alpy.“ Konečně začalo svítat a já měla na co koukat.

Konečně v Itálii

Zaplatili jsme nějaké eura za průjezd a v 9 hodin ráno jsem v Itálii předala řízení Steviemu s tím, že se mi přece jen pár hodin spánku pro dnešní den bude hodit. Vzhledem k tomu, že kluci byli relativně vyspaní, tak jsem samozřejmě stejně neusnula. Jakmile se mi to alespoň na pár minut podařilo, vzbudilo mě drcnutí a něco typu: ,,Hej, Míšo, dej tam další cédéčko“. Takže potřeba spánku se odložila na neurčito. Cesta Itálii se nám značně protáhla o několik hodin, jelikož se z nepochopitelných důvodů tvořily kolony. Do Via di Rosano jsme dojeli kolem čtvrté hodiny odpoledne. Zaparkovali jsme na pískovém štěrku, vyhrabali se z auta ven, prošli palmami a už nás srdečně vítal pan zpěvák Tommy Blazer, který vše organizoval. Vrazil klukům piva v plechovce do rukou, provedl nás a vše vysvětlil. Dali jsme si chvíli oddech, vyškemrali obyčejnou vodu a další energetické nápoje, a dali se do chystání aparatury, převlékání, líčení a ostatního stylingu. Zatímco jsem se v backstagi dopovala umělou energií a chystala na focení, kluci obhlíželi konkurenci a dělali si obrázek o italské glamové scéně, která se docela liší, a proto měli obavu, jak oni samotní, jakožto jediná zahraniční kapela, budou publikem přijati.

Cizinci na scéně a Rikkiho ,,zlomený“ prst

Když odbyla ta správná večerní hodina, nervózní, unavená po dlouhé cestě, ale odhodlaná kapela nastoupila na pódium. Bohužel se projevily mírné technické nedostatky, kdy se kluci navzájem neslyšeli nebo naopak slyšeli až moc. První tři písničky hráli docela nejistě, ale s narůstající podporou publika přibývalo také jejich jistoty. Rikki se před vystoupením svěřil, že z chystajícího hraní nemá dobrý pocit a vždy, když toto pocítí, něco se nepovede. Přestože jsem se snažila všechny uklidnit a podpořit, jeho pocit byl oprávněný a při prvních písních se velice silně udeřil do prstů o hranu bicích. Všechny bubny se mu posouvaly, a proto ve snaze podat co nejlepší a prožitý výkon neodhadnul vzdálenost. Musel odejít do backstage, kde mu byla poskytnuta první pomoc. Díky zmatku a jazykové bariéře bylo všem oznámeno, že má zlomený prst. Přestože nejmladší, tak naprosto zapálený člen kapely po pár minutách zaťal zuby a vrátil se zpět do zádi kapely, aby ji podpořil. V momentě, kdy zahlídli fanoušci zraněného bubeníka, začali tleskat a hlasitě hvízdat, čímž se prolomila napjatá atmosféra a toto gesto bylo náležitě oceněno. Rikki se však dále potýkal s nešvary, které když jsem viděla, tak jsem raději zůstala u něj a zachraňovala jej z úzkých. Jeho výraz prosících očí o pomoc si budu dlouho pamatovat, jelikož při většině doteků paliček o činely holt zlatavé talíře padaly na něj i se stojanem. Jakea také čekala napjatá chvíle a to v momentě, kdy se mu díky větru nedařilo zapálit ,,prskavky“ na prstech. Nemusel si však dlouho z počasí dělat hlavu, jelikož z publika vyskočili na pódiu dva nadšení muži a začali mu pomáhat. Chvíle, kdy se zpěvák mohl plně věnovat zpěvu a nechat lehkou pyrotechniku v rukou fanoušků, kteří vše zařídili, se asi dlouho zapíše do vzpomínek na naprosto přátelské a nezaujaté Italy. Přestože zdejší obyvatelé ze začátku působili, že celou akci neberou nijak moc vážně, brzy se vše otočilo a i samotní NASTY RATZ měli uprostřed Itálie mnohem větší podporu (po všech stránkách) než u nás v České republice. Nerada bych někoho urazila, ale domnívám se, že je to mentalitou a celým systémem, na základě kterého národnost země vína, těstovin a sýrů funguje.  Veškeré nedostatky, úrazy a jiné nelibosti byly zkrátka zatraceny ve kvalitní organizaci celé akce a ve výborné atmosféře bavících se fanoušků. Nejdojemnější chvíle přišla samozřejmě na konec. JUNKIE DILDOZ při svém závěrečném vystoupení překvapili Jakea pozváním na společně zpívající píseň ,,La Wamba“ a ,,Anarchy In The U.K.“ od SEX PISTOLS. Na pódiu se strhla párty s fanoušky a dalšími nejrůznějšími členy ostatních kapel. Všem pohled na tolik spokojenosti na jednom místě vykouzlil úsměv na rtech. ,,Cítil jsem se jako vystrašený králíček, ale bavilo mě to na 100% a dobilo velice potřebnou energii.“ komentoval zážitek nabitý Jake, přestože byl pro něj nezvyk zpívat bez kytary. 

REPRÍZA: S NASTY RATZ - Cesta do Itálie
 

Ohlédnutí za festivalem

 Po skončení celé akce si kluci vyzvedli svých pár symbolických drobných za odehraný koncert, naskládali jsme se opět do auta a kolem 2. hodiny ráno se vydali na noční dálnice. Tentokrát směr moře a tolik potřebná postel.  První hodiny odřídil Stevie, zatímco jsme my všichni ostatní doslova umřeli spánkem. Únava se však rychle projevila i na něm a řízení jsem po dopování kávou převzala. Měla jsem před sebou několik dalších hodin jízdy, a tak jsem měla čas přemýšlet o celém zajímavém pojetí italské sleazové scény. Je to velice energetická až agresivně působící hudba. V podstatě je to moderní rock se složkou glam-metalové hudby, která se vyznačuje těžkým a hutným soundem podladěných kytar. Třeba takoví NO HEROES jsou více ols-school, JUNKIE DILDOZ překvapili zombie image a jiní zase připomínali HENTAI CORPORATION.  Je to trošku jiný svět, každopádně je skvělou zkušeností ho aspoň kousek poznat. Ze zpracovávání zážitků zahraniční garden party, mě vytrhlo uvědomění, že text písně ,,Dálnice, tma, světla předem mnou a víčka těžký, jak kanálový dekly…“ je opravdu výstižný, a kdyby se mě někdo ptal na mikrospánek - já bych řekla: ,,Neznám“ - lhala bych. Ať jsem dělala, co jsem mohla, potřeba spánku se mi nedařila obalamutit a byla jsem vděčna za první benzínku, kterou jsem spatřila. Po pár desítkách minut, opět díky energickému nápoji, se mi udělalo lépe a vydala jsem se opět za volant. Za nedlouho začalo být více modrého světla a já jsem měla zase na co koukat. Párkrát mi zatrnulo při přejíždění přes dřevěné a úzké mosty, pánové se začali probouzet, sluníčko pomalu také a kolem 9. hodiny byli jsme v Caorle.

První chvíle u moře

Před spícím campem jsme nechali auto a vydali se na písečnou pláž. Tak tak jsme stihli nádherný východ slunce. Chvíli jsme se kochali a posléze se vydali do obchodu, abychom se konečně mohli pořádně najíst. Poté, co jsme dorazili do campu, bylo potřeba počkat na spolumajitele, jelikož jsme měli domluvených pár dobrých organizačních záležitostí, a proto bylo potřeba na něj počkat. Nikdo nevěděl, kdy dorazí. Upřímně mi to bylo vlastně úplně jedno, jelikož v momentě, kdy jsem mezi stany a bungalovy zastavila auto, zhasla světla a vypnula motor, tak jsem prostě opřela ruku o okno, hlavu o ruku a do minuty jsem tvrdě usnula. Nemám ponětí co se mezitím dělo, vzbudilo mě až to, že jsme se vydali do místní restaurace na hodně silnou kávu, která nás všechny řádně probrala. Posléze jsme byli ubytováni v novém a luxusním bungalovu. Sedli jsme si na dřevěnou terasu, otevřeli láhev vína, převlékli do plavek a za chvíli jsme už všichni byli v tamním bazéně. Kluci se asi dobře vyspali, jelikož tolik energie, co najednou měli, to by do nich jeden neřekl. Řádili hlava nehlava, jako malé děti a všichni jsme se od srdce smáli a radovali. Když první euforie odezněla, posbírali jsme si věci, a přesunuli se hned za plot k moři. Bylo hodně silné, když jsme se společně vedle sebe blížili k moři a bez jediného slova jsme se najednou, čistě spontánně, rozeběhli do vody. Opět se opakovaly velké radovánky a řádně jsme si vše užili. Fyzicky vyčerpáni, ale psychicky spokojeni jsme se vrátili zpět do obydlí a nechali si Jakem uvařit oběd. Po jídle byl návrh na malý odpočinek, ale většina z nás si dostatečně uvědomovala, že času rychle běží a proto jsme se vydali do města. Poznali pár památek, nakoupili nějaké suvenýry, dali si zmrzlinu a odpočinuli si u pobřeží při koukání na krásný západ slunce. Netrvalo dlouho a po pláži se vydali zpět do campu. Večer jsme si otevřeli na verandě další láhev červeného vína, Jake vzal do rukou kytaru a zazpívali si pár písniček. Kluci si udělali malou kapelní schůzi, kdy řešili nové písničky a za nedlouho jsme šli spát, vědomi si další náročné cesty, tentokrát však směr domov.

Těžké ráno a cesta do Prahy

Ráno bylo nepříjemné. Pršelo a většina z nás měla promočené boty. Navíc se někteří moc nevyspali, vzhledem k dynamické bouřce. Já osobně o žádné nevím. Posnídali jsme, naskládali věci do auta a v 8 ráno vyjeli do naší rodné země. Tentokrát jsme jeli už jen přes Rakousko. Cesta ubíhala moc dobře, přestože stále pršelo. S rychle ubývajícími financemi jsme trošku zapomněli dotovat auto naftou a najednou palubní počítat oznámil dojezd na 7 km. Bavilo mě, jak všichni mlčeli a jen sledovali snižující se číslo. Projížděli jsme jedním tunelem za druhým a vždy se někdo ozval s nějakým katastrofickým scénářem, jak zůstaneme na pospas Itálii. Když pominu kapelní spánek, tak větší ticho, než když došlo na 0 km, v autě nebylo. Brzy se však objevila benzínka a všichni si oddychli. Párkrát jsme ještě dali pauzu na odpočívadlech, párkrát zbledli při placení nejrůznějších dálničních poplatků a kolem 22. hodiny jsme dojeli zdárně do Prahy. Navštívili jsme opět zkušebnu v bunkru, odvezli Tommyho a Stevieho domů, a s Jakem a Rikkim zavítali do větší dědiny za Prahu, kde si bubeníka vyzvedla rodina. Rodiče Jakea byli opět pohostinní a hlavně rádi, že jsme v pořádku zpět.

Poslední hodiny výletu

Dala jsem si silnou kávu s tím, že je třeba vyjet opět na pár hodin na D1. V momentě, kdy jsem napapaná a spokojená seděla na sedačce, drbajíc kočky, uvědomila jsem si, že po patnácti hodinách za volantem už to asi nezvládnu a odebrala jsem se spát. Druhý den, brzy ráno jsme si dáli kávu, odvezla jsem Jakea na nádraží a vyjela směr Ostrava. Domů jsem dorazila v úterý po 14. hodině. Stáhla jsem fotografie do počítače, vybalila italské dárečky a šla dospávat velký deficit.

Diskografie:

2014  I Don´t Wanna Care

Sestava:

Jake Widow – zpěv, Stevie Gunn – kytara, Tommy Christen – Baskytarista, Rikki Wild – bicí

Web:

http://bandzone.cz/nastyratz

https://www.facebook.com/NastyRatz 

S NASTY RATZ v Itálii - Díl 2.: Cesta k moři a radovánky

DOPORUČENÉ ČLÁNKY
Singly z Anny Kareniny RockOpery Praha sklízejí uznání od fanoušků Singly z Anny Kareniny RockOpery Praha sklízejí uznání od fanoušků
Vydáno: 14.10.2019 v sekci RockOpera
RockOpera Praha odehraje 16. října reprízu rockové opery Anna Karenina, kterou podpořila také novým singlem "Můj Karenin". Ten se skladbami "Ona není já" a "Kopačky" tvoří první ochutnávky z chystaného dvojalba... číst dále
Oslavte s UDG dvacáté narozeniny kapely Oslavte s UDG dvacáté narozeniny kapely
Vydáno: 14.10.2019 v sekci Aktuality
Skupina UDG má za sebou vyprodané jarní turné a skvělou letní sezónu. Ke konci letní sezóny si kluci naděli krásný dárek v podobě vinylové desky s jejich akustickým živákem... číst dále
Skupina WOHNOUT má nový klip k písni Skupina WOHNOUT má nový klip k písni "Mandragora"
Vydáno: 13.10.2019 v sekci Aktuality
Hutný kytarový riff od skupiny WOHNOUT a čáry máry režiséra Michala Skořepy. To je nový klip na píseň "Mandragora" z poslední wohnoutí desky "Miss maringotka", se kterou kapela od listopadu vyráží na podzimní turn... číst dále
Otus Hobst a Martin Schuster představují společný singl Otus Hobst a Martin Schuster představují společný singl
Vydáno: 12.10.2019 v sekci Aktuality
Otus Hobst (MINORITY SOUND) a Martin Schuster (FACE THE DAY ) spojili síly, aby společně nahráli singl nazvaný "Torn to Pieces... číst dále
IMMER - Tears of Blood IMMER - Tears of Blood
Vydáno: 11.10.2019 v sekci Recenze
VLASTNÍ NÁKLAD, death’n’roll – 50:49... číst dále