STO ZVÍŘAT oslavili pětadvacet let velkým koncertem v Lucerně. Ještě předtím ale stihli nahrát novou řadovou desku, jejíž vydání opět padlo na 1. září. Nejen o ní padlo pár slov u stolu v žižkovské hospodě „U Vystřelenýho voka“ se skladatelem, zpěvákem a perkusistou Janem Kalinou.
Letos slavíte čtvrtstoletí na scéně. Na albu vaše rozpoložení odráží skladba „Dvacet pět“. Je to opravdu tak, že jste ztratili ideály jako „změnit svět“ atd.?
(Smích) Nevím. Myslím si, že všechny skladby na albu nás docela charakterizují. „Dvacet pět“ je jasná, to je taková vlajková loď, což ale jsou i „Struny podzimu“, kde se zpívá, „Já dítě pražskýho jara mám kolem krku struny podzimu“. Tomáš Belko má depresivní a temné texty a já mám za úkol je přiblbě vesele zhudebnit. (smích) Vznikl z toho standardní způsob spolupráce. Měl jsem vždycky rád, když má veselá písnička smutný text a naopak. Je to forma, kterou razíme už dlouho. Ale ideály neztrácíme a zase nám přijde příjemné mít trochu skepsi. Jak říkal můj táta, když mi přál k padesátinám: „Už ti končí podzim života a začíná jaro smrti.“ (smích) Jemu je pětasedmdesát, takže ví, o čem mluví. Je ve výborné formě. Pokud člověk není úplně debil, musí nějak rozumně stárnout a my to máme letos s Tomášem Belkem velmi srandovní, jelikož oba jsme oslavili padesátiny a dvacet pět let v kapele. Je to zvláštní. Už se nikdy nestane, že by to takhle vyšlo. (smích) Strávili jsme v té partě kus života. Je to podobné, jako když máte večer na Silvestra depku, ale zároveň se těšíte, jelikož další den je prvního a vše začíná znovu. Myslím, že jsme s prominutím natolik chytří, že není důvod furt něco předstírat, pořád zpívat, že někoho milujeme a být rozjuchaní. Je dobré, když kapela jde svojí cestou a to, co se s ní děje, musí být slyšet jak v hudbě, tak v textech.
Díky kontrastu smutných textů a veselé hudby víc vynikne černý humor a nadsázka.
O to se samozřejmě snažím, protože není pochopitelně nic jednoduššího než napsat na smutný text smutnou muziku. Mám hrozně rád, když se podaří udělat tragikomedii. Vždycky se na to dívám, jako bychom s Tomášem pekli dort. On pořád přidává hořkou čokoládu a oříšky a já se snažím udělat slaďounkou polevu. Moc nás to baví. Samozřejmě, pak napíšeme i písničku jako „Dáma s čápem“, která je opravdu temná se vším všudy, jelikož zase je dobré, aby se to ve třiceti písničkách, jež za večer hrajete, najednou zastavilo a všichni ztuhli. Na téhle desce jsme se snažili ukázat, že jsme tady po dvaceti pěti letech a jsme ještě při síle, byť vzadu v hlavě mám ze stáří malinko strach.
Vzniká vždy veškerá hudba na Tomášovy texty nebo někdy Tomáš píše text už na muziku?
Z devadesáti pěti procent vzniká hudba na Tomášovy texty. Je strašně plodný. Vždycky napíše štos textů, dá nám pak vybrat a já třeba mám nějaké hudební nápady, ale teprve, když si přečtu text, řeknu si: „To je přesně ono!“ a nějak se přizpůsobím. Hrozně dobře se mi píše na text. Nejhorší je si sednout k pianu a nevědět nic. Párkrát jsem to zkoušel a je to smutek, ale když mám nějakou formu – čtyři sloky, čtyřřádkový refrén,… - a zpívá se tam o vězení, tak si řeknu, že bych mohl poprvé v životě zkusit napsat do refrénu jižanský rock, což jsme nikdy nedělali a pak vás to vede. Tomáš je tedy ten, kdo dodává texty a já nebo ostatní, když se odhodlají, si je pak vezmou a začnou něco drtit.
Tohle je tedy důvod, proč na deskách STO ZVÍŘAT vznikají různá překvapení a experimenty. Jako příklad uvedu už zmíněné „Struny podzimu“, kde citujete Čajkovského.
Přesně tak. Rozsvícené Rudolfinum, Struny podzimu atd., to ve mně evokuje vážnou hudbu. Co je nejkrásnější melodie z klasiky? Čajkovskij, to je jasné. Tak ho zkusím citovat v osmi taktech. Myslím, že to funguje, což jsme si teď ostatně ověřili. „Struny podzimu“ jsme hráli celé léto a ještě „Toilette Lovestory“ a fungují znamenitě. Stejně tak, když Tomáš do textu zařadí úryvky z „Perfect Day“ (Lou Reed), „It Must Be Love“ (MADNESS) nebo „No Woman, No Cry“ (Bob Marley), tak mě také napadlo dát do skladby pár vteřinové „krádeže“ a když je to v textu, musím za tím jít. Snažím se textu sloužit a snad to dobře dopadlo.
Podobná situace musela nastat v „Pochodu“, kde jste průvod různých kreatur podpořil funkem. Správně. Když dostanete sloku, která má třicet pět řádků, tak z toho moc reggae neuděláte. (smích) Musel jsem hudbu udělat tak, že pojede základ, do kterého budu odříkávat text, a pak se rozjede refrén s příšerným zjištěním, že „ohavné stvoření slizké a tlusté“, „žena, co má tři prsa, byť je neskutečně úzkoprsá“ atd. jsem já. Funk se nabízel, což je také žánr, který ne tak úplně hráváme. (smích) Jste kapela, která hodně vystupuje na festivalech a pravidelně vydává desky. Pořád je z vás ale cítit elán a svěžest. Jak předcházíte tomu, abyste ani po pětadvaceti letech nespadli do stereotypu? Je to dané tím, že nás to baví. Je strašně trapné, když to takhle člověk říká a nerad to říkám do rozhovoru, ale letos jsme odehráli patnáct festivalů měsíčně, možná ještě víc a vždycky se jak blbci sejdeme u auta a tlemíme se. Někdo vytáhne flašku vína, někdo štrúdl, někdo začne vyprávět historky z domova. Opravdu se na sebe těšíme. Posledních devět let je v kapele jádro, které chce opravdu hrát a baví ho to. Když jsme skupinu zakládali, tak jsme netušili, že budeme hrát sto dvacet koncertů do roka, což byl také častý důvod odchodů. Když jsme tenkrát s Tomášem vymýšleli název, ještě jsme ani nevěděli, co budeme hrát. Vymysleli jsme si jméno STO ZVÍŘAT, takže nám bylo jasné, že si asi nezaložíme smyčcové kvarteto. Myslím si, že by na nás lidi koukali, když vystupujeme z auta v backstage festivalu. Někoho bolí koleno, někdo spí, někdo je naštvaný atd. a pak při zvukové zkoušce to začne opadávat. Navíc mě baví, že nemáme nějakou nacvičenou show; nevíme, jestli si Jana vezme tento klobouček nebo jestli dechaři udělají tohle. Když je publikum ledové, nemá smysl metat na podiu kozelce. To jste jenom za trapáka. Nic takového se nám ale naštěstí moc nestává. Na druhou stranu, když zahrajeme dva dvojáky za sebou v pátek a sobotu, tak celou neděli spím, nezvedám telefony, mám depresi a nejsem schopný si ani uvařit čaj a pustit si televizi. Odplaví se adrenalin. Vzpomenete si ještě na akci, kdy jste hráli sto písniček během jednoho festivalu? To byla strašná blbost. (Smích) Nevymysleli jsme si ji my, ale dostali jsme ji jako fór od Pavla Kloupara (zakladatel Sázavafestu – pozn. autora) a už to nikdy nechci zažít. Nebylo ani tak těžké nacvičit playlist, ale zahrát ho, protože jsme na to měli hrozně málo času. Pořadatel chtěl, abychom zahráli sto skladeb, ale zároveň jsme na to měli každý den hodinu a čtvrt, což se nedalo stihnout, byť máme krátké písničky. Nakonec jsme se s ním domluvili, aby nám dal každý den hodinu a půl. Přehráli jsme jich ale vlastně devadesát devět a ještě o hodinu později jsme s MŇÁGA A ŽĎORP odehráli jejich „Cesta může být cíl“. Chodila tam nějaká paní z české Guinessovy knihy rekordů a dělala si čárky. Chtěl jsem to trošku zfalšovat, ale pořád do mě zezadu kopali, že to někdo počítá. Hudba není sport. Byla to taková výzva. Sranda. Do knihy jste se tedy nakonec dostali? Ano. Mám doma dokonce jeden výtisk.
Jste ten, kdo má v početném obsazení STO ZVÍŘAT právo veta?
V podstatě ano, ale nechci ho zneužívat. Jsem daleko radši, když právo veta nemusím používat, protože do studia chodíme nejlépe v okamžiku, kdy jsou všichni se skladbou spokojeni. Ale když mám někdy opravdu velkou jistotu, tak s Tomášem Belkem máme právo veta. Protože třeba už i vím, jak písnička bude znít. Asi jeden z největších konfliktů jsme měli se skladbou - kdybych měl vybrat nějakých pět nejlepších, tak ji vždycky musíme zahrát - „Alice se dala na pití“, kterou kluci odmítali hrát. Říkal jsem: „Věřte mi, fakt to bude dobrý.“ Neříkal jsem, že písnička bude hit, ale má silné téma, dětský rytmus a příšerný příběh o strýčkovi-pedofilovi. Tady jsem právo veta musel použít a měl jsem radost, že to pak dobře dopadlo. Ale kolikrát jsem radši řekl: „OK, jestli jsi jeden proti osmi, tak skladbu prostě vyhodím, přijdu nasraný domů, roztrhám všechny noty a pak ti dám třeba za týden zapravdu,“ ale právo veta používám spíš z hlediska kapelnického než autorského. „Zítra jedeme ve čtyři z Pavláku a hotovo.“ Musíme se domluvit, abychom byli na koncertě včas. To ostatní neremcají, ale když se bavíme, jak bude písnička rychlá, jestli by neměla být o tón výš apod., tak do toho kafrají. A mě to baví, protože není nic horšího, když za sebou nemáte partu, která vám věří a hraje něco, co ji nebaví.
„Ministerstvo mýho nitra“ vyšlo i na vinylu. Taky se vás dotkla „mánie“, která se zase strhla okolo gramodesek?
Dá se to trošku svézt na tu mánii, ale když jsem zakládal kapelu, vinyly tenkrát dojížděly a po celou dobu, kdy jsem studoval výtvarnou školu, navrhovali jsme obaly desek - propagační výtvarnictví. Říkal jsem si: „Ty vole, já chci kapelu, abych jí mohl navrhovat obaly“ a když jsem ji založil, přišla revoluce a vinyly zmizely. Tak jsem si říkal, že k dvaceti pěti letům - ať už nějaká mánie je nebo ne - chci vinyl. Budu muset rodičům ukrást jejich gramofon – ještě to nevědí, chystám se na to (smích) – a budu si pouštět gramodesku. Je fakt rozdíl, jestli obrázek nebo titul, který vymyslíte, má 12x12 nebo 30x30 centimetrů. Splnil jsem si sen, ale kdyby ta mánie nebyla a vinyly se nedělaly, asi bych si gramodesku nevymyslel, takže je to klasicky půl na půl. Vezeme se trošku na vlně a zároveň jsme si splnili sen.
„Ministerstvo mýho nitra“ vyšlo stejně jako minulé album „Hraju na klavír v bordelu“ prvního září. Má to nějakou spojitost?
Vždycky si říkáme, že před vánoci vydává každý, a to nás moc nebaví. Myslím si, že je v nás něco z učitelů. Také jsme si totiž říkali, jak je první září hnusné. Děti ho nemají rády a ani učitelé. Chtěli jsme tedy, jak nám, tak dětem zpříjemnit začátek školního roku. Většinou ale vydáváme na podzim a na jaře. Jak to vyjde, tak to vyjde.
Budete i nadále vydávat desky ve stejných časových intervalech nebo si chcete dávat větší pauzy?
Teď asi větší pauzy. Mám pocit, že už nenapíšu jedinou písničku. „Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách“ (2013) byl sice pro děti, ale napsal jsem ho celého sám a na „Ministerstvo“ jsem krom jedné skladby udělal také veškerou hudbu, protože se k tomu nikdo nijak moc neměl. Všichni mají malé děti a večer je musejí přebalovat, zatímco já už mám puberťáky. Když teď vidím piano, chce se mi zvracet. Potřebuji minimálně rok klidu, abych zase našel sílu, ale momentálně si myslím, že si dáme přestávku minimálně dva roky.
Sestava:
Jan Kalina – zpěv, perkuseJana Jelínková – zpěv
Martin Líska – pozoun
Jan Šobr – kytara
Mikoláš Nop – bicí
Willem Versteeg – baskytara
Petr Hostinský – klávesy
Pavel Herzog – trubka
Jiří Hanzlík – barytonsaxofon Diskografie: 1992 Sto zvířat (MC)
1993 Sto zvířat (CD)
1996 Druhá brada
1998 Bambule
1999 Krok stranou
2002 Ty vole, na základní škole…
2004 Nikdy nic nebylo
2006 Jste normální? 2007 Rozptýlení pro pozůstalé 2009 Postelový scény 2011 Sto dvacet 2012 Hraju na klavír v bordelu
2013 Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách
2015 Ministerstvo mýho nitra Web: http://www.stozvirat.cz/