RockOpera Praha – Po malých krůčcích stále výš (3. část)

S RockOperou Praha dnes spolupracují hvězdy tuzemské scény. Má také vlastní budovu a dokonce vlastní rockovou konzervatoř. Jak se projektu povedlo dosáhnout až takovýchto rozměrů, prozrazuje v další části velkého rozhovoru výkonná ředitelka, zpěvačka, pedagožka a libretistka Pavla Forest.

Spolupracovali jste s řadou umělců. Jak se stalo, že s vámi začaly kooperovat hvězdy tuzemské scény jako Kamil Střihavka, Jiří Zonyga nebo Honza Toužimský?

RockOpera Praha je živá bytost, má svůj vlastní život a růst. Každý její člen, i ta největší hvězda našeho rocku, k nám přišla díky pozvání či doporučení někoho dalšího z RockOpery. Honza Toužimský je s námi již od začátku, zažil s námi ty nejdřevnější doby. Kamil se přidal v Oidipovi – zaujali jsme ho prý tvrdostí hudby a až punkovým nasazením. O Jirkovi Zonygovi nám vyprávěl Petr Opava, zakládající člen, a doporučil jej i Kamil, když jsme hledali originálního představitele Fausta. Tady v Čechách jsme na malém písečku, většinou stačí šeptanda mezi muzikanty…

Antickou trilogii jste završili představením 7 proti Thébám, vůbec první českou metalovou operou. Byl záměr pojmout 7 proti Thébám metalově nebo to tak prostě vyšlo?

To bylo v době, kdy se roztrhl pytel s tím pojmenovávat muzikály rocková opera. Chtěli jsme vyjádřit nefalšovanou tvrdost našeho nového díla a také to, že v něm je většina rychlých skladeb včetně užívání dvojšlapky u bicích. Tahle opera se odlišuje i tím, jak obrovský počet lidí je na scéně. Je to opravdový masový masakr s bojovými scénami. Všemu pak vévodí postava zlovolného Oidipova syna Polyneika v podání Honzy Toužimského a jeho protivníka Kreonta v geniálním pojetí Viktora Dyka.

Jak nakonec došlo k tomu, že jste se napevno usadili v bývalé budově divadla Milénium?

Hledali jsme sál, který by odpovídal představě o zvuku i vizuální podobě našich rockových oper. Aréna nám učarovala možností být originální v inscenačním pojetí. Získali jsme ji díky tomu, že produkce, které v bývalém Miléniu působily, provozovaly typické muzikálové divadlo, kterých je v Praze více a nebyly schopny scénu z finančních důvodů udržet. Nejprve jsme si divadlo od nich pronajímali, později již vzali provoz do svých rukou a uzavřeli nájemní smlouvu. Budova měla velké konstrukční problémy především kvůli střeše. Mým prvním velkým úkolem jako druhým povoláním architektky zde bylo vyměnit střešní samonosnou konstrukci (do toho se předchozím produkcím nechtělo). Náročná oprava se povedla a tak nyní můžeme vesele zkoušet a inscenovat další rockové opery.

 

 

Z metalové opery 7 proti Thébám
Vybrali jste si budovu záměrně kvůli jejím architektonickým vlastnostem? Navíc sál připomínající amfiteátr jde krásně k antickým tragédiím.

Ano, zaujal nás prostor jeviště ze tří stran obklopený diváky. To je starodávný princip amfiteátru – umělec (stejně jako gladiátor) je vydán uprostřed sálu napospas publiku. Abyste před ním uspěli, musíte ze sebe vydat všechno, nic není odpuštěno, vše, každé gesto nebo pohled, jsou vidět z každého místa v sále. Kontakt s publikem je neskutečný, opravdový a u nás ještě posílený o to, že hrajeme i v hledišti mezi diváky. Vyžaduje to ovšem speciální nazvučení sálu, spočítané španělskou ozvučovací firmou přesně na míru prostoru.

Jak jste dospěli k myšlence založit vlastní rockovou konzervatoř?

Věnuji se již dlouho pěvecké pedagogice a při obsazování menších rolí jsem využívala i své talentované žáky. Tehdy jsme zjistili, že pouhý talent nestačí, že je potřeba i herecké a pěvecké řemeslo, které ulehčí režisérovi práci. Že je potřeba, aby jeden každý účinkující na sobě tvrdě pracoval i mimo zkoušky konkrétního kusu. Proto jsem využila nabídky osvíceného ředitele Mezinárodní konzervatoře Praha pana JUDr. Emila Ščuky a založila jsem oddělení rockové opery MKP. Tam spolu s kolegy z divadla máme možnost vychovávat talentované rockery a připravovat je na prkna, která znamenají rockově divadelní svět. Dnes už hrají i role hlavní jako např. Žofie Dařbujánová a Jirka Švec v naší rockopeře Romeo a Julie.

Stejně jako konzervatoř, tak představení nejsou určeny čistě jen pro rockery. Předpokládám, že ani jedno ani druhé by nesedlo někomu, kdo k rocku nemá vůbec žádný vztah. Máte nějak stanovené žánrové mantinely?

Žánrové mantinely nám určuje náš vkus a také vkus publika, které na nás chodí. Ale musím říci, že naši diváci jsou velice tolerantní a celkově skvělí. Oni jsou ti, kteří spoluvytvářejí pocit pospolitosti v díle a v divadle, neuvěřitelně přátelskou atmosféru. Je zvláštní, že v okamžiku, kdy operu s Milanem píšeme, máme sice určitou představu o jejím žánrovém vyznění, nicméně často nás po určitém čase překvapí dílo samo, co se z něj postupně vyklubalo. Je neuvěřitelně krásné sledovat, že žije svým životem, cizeluje se a vyvíjí jako by bylo živou bytostí s vlastním osudem, do kterého se můžeme jen bláhově snažit zasáhnout.