Když
jsem byla v pubertě a objevovala jsem kouzlo metalových riffů, začala jsem
toužit po tom, být součástí nějaké kapely. Plánovala jsem si hvězdnou pěveckou
budoucnost, vyprodané stadiony a miliony fanoušků po celém světě. Ale jak na
to? Nejlepší a nejosvědčenější způsob, jak najít ochotné lidi, co by si rádi
zahráli je . . . hospoda. Když potkáte pár muzikantů, dáte pár piv (v té době Kofol....hm...), tak jsou všichni ochotní a může se začít plánovat! V jednu
chvíli jsem měla takové kapely asi tři. Byla jsem celá nadšená, že už to
začíná! Co na tom, že nikdo z nás v podstatě nic neumí, nikdo nás nezná,
vlastně ani moc nezkoušíme . . . Mám tři skupiny a jsem na to hrdá!
Po pár letech, kdy jsme se s
jednou ze smeček vypracovali až k prvnímu opravdovému koncertu (na vánoční
školní besídce), jsme sklidili ale opravdu velikou a upřímnou . . .
nespokojenost posluchačů. Když si to tak teď zpátky přehrávám, bylo to opravdu
otřesné, ale tehdy jsem byla zklamaná, smutná a cítila jsem se odvrženě.
Nicméně jsem se nevzdala, oklepala se a začala znova. A znova a znova a znova.
Změnila jsem naprosto styl zpěvu i hudby, lidi okolo mě a hlavně přístup.
Trvalo dlouho, než se mi podařilo alespoň něco. Velké haly ještě nevyprodávám,
ale nějaký ten fanda se najde a lidi na koncertech (většinou) netrpí.
Co tím ale chci říct? Vlastně asi nic speciálního. Je dobré jít si za svým snem a snažit se ho dosáhnout, ale bez pokory, krve a potu to nepůjde. Takže respekt, úctu, učit se a rozvíjet, ať máme co poslouchat!