(Foto: Daniel Sloboda; kompletní fotogalerii z koncertu COLLEGIUM MUSICUM naleznete zde.)
V průběhu šesti dnů jsem si propotil v sálku žižkovské Akropole dva neuvěřitelné koncerty. Páteční ANATHEMA našlehala svými satelity z hudební oběžné dráhy do žil, hlav a těl nezměřitelnou dávku tepla, energie a všeobjímající radosti. A nestydím se říci – i dojetí. Další z koncertů roku. Ovšem to jsem netušil, co mne čeká za řachu na středečním předpokládaně poklidném setkání vážných zadumaných milovníků art rocku s COLLEGIUM MUSICUM.
Pokud měla ANATHEMA zcela vyprodáno, na COLLEGIUM MUSICUM se dá hovořit o stavu zcela našlapáno a nabito, kdy hustota posluchačů na kvadrát je rovna počtu pasažérů v tokijském metru během ranní špičky.
Jako bonus či předkrm k hudebnímu zážitku bych si přidal i absolutně různorodou směs posluchačů a diváků z hlediska věku, oděvních součástek, profesí a druhu nápojů v ruce. Byla vidět přehršle obalů k vinylům počínaje kultovními bílo-blankytnými „Konvergencemi“ až po černými obaly s varhanními píšťalami singlu „Hommage á J.S.Bach“/ „Ulica plná plášťou do dažďa „. A bez ohledu na to, že větší část publika včetně mne má již to lepší po stránce fyzické za sebou, to nejlepší jsme měli ten večer před sebou. A to jsem ani netušil, že budu polit pivem spolu s fotografem CZECH BLADE už v polovině setu COLLEGIUM MUSICUM. Rozvášnění ctitelé art rocku i v předpenzijním věku umí být taky pěkní kanci.
Hladovému netrpělivému davu byl předhozen před jedinou a hlavní hvězdou večera mladý hráč na klávesové nástroje Michal Šupák. Svedl souboj s těmi nadrženými ortodoxními fans artu, kteří si v kotli brousili zuby jen na to jediné jméno koncertní soupisky. A podle mého názoru to po čtyřech různorodých hudebních kouscích zaslouženě po boji Michal Šupák vyhrál. Ač jsem jej nikdy před tím neslyšel a neznal, po jeho čtyřskladbovém vystoupení si díky jeho nasazení a muzikálnosti jeho jméno budu dobře pamatovat. Provedené autorské songy se mohou dotknout vnímavého posluchače se slabostí jak pro JETHRO TULL, tak i pro žhavé hipsterské taneční trendy.
COLLEGIUM MUSICUM bylo přivítáno více než vřele. Od první vteřiny a prvého tónu bylo cítit, že tento večer bude zcela výjimečný, zvláštní, oboustranně vstřícně prožitý hudebníky i diváky. Není to pravidlo a v podobné souznění se dá vždy jen doufat. Leč stalo se. A kouzlo se naplnilo. A z mé pozice pozorovatele s hrudí vmáčknutou do bedny s vibrujícím sound systémem pod kytarou Fero Grigláka to bylo více než intenzivní. V této poloze s davem na zádech jsem si bohužel nemohl udělat žádnou poznámku do notýsku, protože pevné sevření ctiteli hammondek dovolovaly držet paže jen ve dvou polohách – těsně u těla nebo dlouho vysoko nad hlavou. Zkusím to vylovit z chátrající paměti.
Takže co a jak pánové Varga, Frešo, Griglák a Valihora zahráli?
COLLEGIUM MUSICUM ten večer preludovali s chutí, přesvědčivě a svižně. Troufnu si dodat tradičně – s odpichem. Repertoár kvarteta je pochopitelně konstantní. Hudební provedení však bylo od začátku ke konci gradující tak, že gradovat dále a výše už nebylo kam. A více než zajímavá byla i ta nehudební komunikace – Fedor Frešo spokojeně popocházel tu k Marianu Vargovi, tu se usmál k Martinu Valihorovi, tu si spokojeně v pauze Fero Griglák propletl prsty na prsou. Fotbalově řečeno – Fedor Frešo se z role levého beka během hry propracoval až na post agilního libera.
„Mikrokosmos“ byl mimořádný v propojení precizní
rytmiky a vroucného harmonického souznění Vargových varhan a Griglákova
Gibsonu. Úvodní téma hammondek a
tympánový rytmus vždy cítím a slyším
jako výzvu Alexandra Makedonského pod hradbami Babylonu – otevřete brány
a nech nás vejít. Kytarové sólo s nádechem orientální říše je už jen
potvrzením triumfu i pádu mladého poloboha. Ze všech mi známých a dostupných
provedení této skladby mám nejraději právě ty od aktuální sestavy kapely.
(ilustrační video)
„Ulica plná plášťou do dažďa“ - nadčasová kompozice a historicky prvá skladba kapely, která v Akropoli zazněla jako druhá v pořadí. „Ulici“ mám v mimořádné úctě a oblibě. Pokud bych měl fanouškovi jakéhokoliv hudebního žánru COLLEGIUM MUSICUM představit a přiblížit, volil bych právě tuto píseň. Bylo to mimořádné provedení, u kterého je možná jen jedna věc – prostě si ho vychutnat a užít. Zvuk Vargových hammondek a Griglákova Gibsonu se dostane mámivě do uší a paměti tak, že po jejich doznění si připadám jak sirotek.
„Strange theme“ - kapele Bohem či jinou vyšší mocí podstrčená skladba s úvodním zpěvem Fedora Freša. Snad mne hudebník neukamenuje, ale v Akropoli jsem slyšel mladou kapelu s mladistvým hlasem, něco, co padá z kosmu z míst, kde se zrodili BEATLES. Snová hudba v houpavém rytmu. Something it seems to me, things move too slowly, nothing is near, nothing is real, don´t disappear. Bohužel, vše bylo skutečné a skončilo to. Vyzdvihnu sólo na bicí Martina Valihory – barevné, pestré, citlivé.
„Suita po tisíc a jednej noci“ - jak by se v publiku s námi cítil Rimskij-Korsakov? Carský námořní důstojník, geniální skladatel a autor „Šeherezády“ zemřel před více než sto lety. A hudba zůstala. Svlékl by si sako jako ctěný fanoušek za mnou a provolával by s ním vivat Varga? Nebojím se napsat, že COLLEGIUM MUSICUM hráli pro nás i pro sebe v životní formě. A jak fanoušek (už bez saka) pravil – „voni to hrají ještě líp než předtím“. Těžko bádat, jaké předtím měl na mysli. Ale hudebníci hráli naprosto úžasně. Naprosto.
Povinná jízda v přídavku na závěr – „Hommage á J.S.Bach“. Je to smutné, protože víme, že po ní přijde konec. A je to krásné, když to přijde. V této skladbě dosáhli COLLEGIUM MUSICUM na vrchol. Vesmír se prosvítil. Severní pól byl dobyt. Amazonka objevena. A opona šla dolů.
Co dodat? Co chtít a co si přát od COLLEGIUM MUSICUM?
HREJTE DÁL.
………..
COLLEGIUM MUSICUM v Paláci Akropolis vystoupilo 8. října 2014 ve složení:
Marián Varga – klávesy
Fedor Frešo – basová kytara, zpěv a průvodní slovo
František Griglák – kytary
Martin Valihora – bicí