Tepličtí DEVIANT přišli na svět v devětadevadesátém, ale po roce existence se odmlčeli a vrátili se až roku 2010. Není tedy divu, že po následujících letech práce vydali svůj debut „Jsem to já…“ až letos. Na otázky odpověděli kytarista Black a baskytarista Ondra.
Proč se kapela jmenuje DEVIANT?
Ondra: Název Deviant se mi před lety zdál jako dost dobrý pro rockovou kapelu. Řekl bych to asi takto - když se dnes podívám okolo sebe, mrknu na net nebo výjimečně na televizi, tak zjišťuji, že svět je plný úchyláků. Každý má svou úchylku, někdo chlastá, někdo sbírá známky, někdo honí na stará kolena mladé holky a nám se podařilo všechny tyto naše postřehy spojit, zhudebnit a ještě dát do názvu kapely.
Black: Lidi, kteří s námi hovoří poprvé, nejdříve patnáct minut divně koukají, pak se patnáct minut smějí a pak pomalu začínají chápat název kapely a začínají opatrně komunikovat.
Ondro, tvé texty jsou osobní, z tvého života. Lze si po jejich poslechu udělat obrázek o tom, jaký tvůj život je?
Ondra: Texty jsou sice víceméně z mého života, ovšem to naznamená, že jsou to všechno pouze mé zážitky. I ostatní členové kapely mají dost peprných zážitků, o většině z nich mi ale zakázali psát. Jasně, mám dost zážitků sám, ale píšu o všem, co se děje okolo mě, a všeobecně o tom, co se děje. Je plno věcí, které mám rád a které se mi líbí, a také je dost věcí, které mi vadí. To vše se snažím vecpat do textů.
Co tě nejvíc štve?
Ondra: No, jsou to asi reklamy, které mi fakticky lezou krkem.
S prvním albem jste uzavřeli úvodní kapitolu existence kapely. Jaká by měla být ta druhá?
Ondra: Úvodní kapitola byla uzavřena po dlouhé a trnité cestě plné budování kapely a hledání se v sobě sama. Kapelou prošlo pár muzikantů, než se sestava ustálila a sešlo se pět opravdových úchyláků, kteří táhnou za jeden provaz, mají stejný směr a našli bez výjimky společnou řeč. Hodně nám pomáhá i manažerka Magda. Dnes je to tak, že kapela přestává být jen koníčkem a stává se milou, ale nutnou povinností svých členů. Tudíž druhá kapitola by měla být už jen o dalším rozkvětu a našem rozletu.
Black: Je to tak, první kapitola bylo složitá, ale prakticky všechno, co se začalo dít za poslední dva roky, jako je točení klipu, nahrávání alba a podobně, pro nás bylo něco nového a učíme se v tom chodit. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, ale nějak jsme se s tím porvali a na druhou kapitolu jsme připraveni zase o něco lépe. I když nás čeká spousta věcí, od kterých nevíme, co čekat.
Daří se vám vystupovat tak často, abyste byli spokojeni?
Jirka: Je to těžké. Kdo si dnes na koncert nebo festival vezme kapelu, kterou prakticky nikdo nezná, když potřebuje kapely, které přitáhnou lidi a zaplatí mu tak celou akci. Takže realita je taková, že přijdu z práce domů a do třiadvaceti hodin do večera na Facebooku hledám akce a události a obepisuju je. A velmi si vážím toho, když organizátoři odpovědí, i když je to negativní. Ale komunikují a někteří i sami nabídnou jinou akci, nebo hraní příští rok, a za to všem děkujeme. A děkujeme i těm, kteří se nebojí zkusit na svou akci pozvat novou kapelu.
Jaké jsou teď vaše nejbližší plány?
Ondra, Black: Odehrát co nejvíce koncertů, sehnat opět sponzory a příští rok vydat další desku, na kterou již máme skoro hotový materiál, točit klipy a makat co to jde.
Místo: Teplice
Styl: hardrock-metal
Zajímavost: Vstupují do druhé etapy existence, silnější a zkušenější Diskografie
2011 Promo 2011
2017 Jsem to já… Sestava
Maik – zpěv
Matěj – kytara
Black - kytara
Ondra – baskytara
Tomáš II. – bicí
