LADYPRAGA – Máme štěstí na lidi kolem

Název kapely může být pro mnohé zvláštní, ať už si ho pletou s Lady Gaga, nebo čekají legendární auto. Kdo s nápadem přišel a co se za ním skrývá?
Těch nápadů bylo několik a se žádným jsme nebyli úplně spokojeni. Měli jsme představu, že by název kapely měl mít nějaký mezinárodně srozumitelný význam s troškou recese a zároveň být nějakým způsobem o nás. Název mě napadl při jedné z mých služebních cest kousek za Žilinou a nadšeně jsem jej messengerem zaslal kolegům z kapely. Přišla stejně nadšená odezva, a název byl na světě.

Nedávno jste vydali druhé album, které vznikalo poměrně netradičně; live ve studiu i s fanoušky. Proč jste zvolili tento přístup, čím je pro vás živé hraní natolik srdeční záležitostí, že se ho nevzdáváte ani při vzniku desky?
Brali jsme to jako výzvu. Viděli jsme pár velmi zdařilých live koncertů kapel ze studia a myšlenku zkusit tento formát nám vnuknul studiový technik Adam Pakosta. Jeho zapálení pro věc bylo natolik nakažlivé, že jsme během krátké doby připravili repertoár, pozvali několik hudebních hostů a začali s mohutnými přípravami na nahrávání. Vždycky jsme coby kapela stavěli právě na živé energické interpretaci našich skladeb a chtěli jsme zároveň, aby se studiový zvuk co nejvíce blížil našim výkonům na pódiu. A právě proto jsme pozvali do útrob nahrávacího studia i posluchače, aby nám pomohli dostat na nahrávku to, co jsme tam chtěli mít. Živelnost a energii.

Jaké je složení kapely a jak jste se vlastně dali dohromady?
Potkali jsme se společně takovou méně romantickou cestou, a to na inzerát. Na druhou stranu jsme měli patrně velké štěstí, protože v nezměněné sestavě jako LadyPraga fungujeme dodnes. Za bicí soupravou sedí Karel Kříž, výborný parťák, srdcař a puntičkář, který intenzivně krotí rozevláté povahy dalších členů kapely. U piana najdete Honzu Kubína, sympatického mladého konzervatoristu, který celkem překvapivě nestuduje hru na klavír, ale na saxofon. Věřím, že budeme jednou moct využít i přednosti tohoto Honzova hlavního hudebního nástroje. Prostor kolem mikrofonu je doménou zpěvačky Veroniky Bergmanové, která vdechuje našim skladbám život a vypráví příběhy prostřednictvím našich textů. Posledním členem jsem já, nějak jsem tohle všechno spískal, hraju na baskytaru a kontrabas. Na naší aktuální desce s názvem Bez retuší ještě vystupují hudební hosté – na kytaru Honza Sládek (Pohřební kapela), Adam Rek (Bandaband) doplnil rytmiku svými perkusemi, o vokály se postaraly členky vokálního uskupení Bubureza, jmenovitě Kristýna Faraq, Míša Palová a Veronika Laznová.

Kdo stojí za texty a hudbou, je to práce celé kapely, nebo máte textaře?
Kromě skladby Tak málo se znám, ke které napsal hudbu pianista Honza Kubín, jsem autorsky činný jak v oblasti hudby, tak psaní textů. Aranžmá a konečná forma písniček je samozřejmě dílem celé kapely.

Booking a management si děláte sami. Jak moc je náročné vše pevně ukočírovat? Koncertů nemáte zrovna málo, navíc jezdíte po celé republice.
Snažíme se, jak se dá. S přibývající dobou trvání ansámblu se seznamujeme s větším a větším okruhem zajímavých lidí, kteří nám celkem vydatně pomáhají. Už jsem to zmínil při několika příležitostech a musím to jen znovu zopakovat. Máme obrovské štěstí na lidi kolem nás. I proto se nám daří organizovat program kapely ve vlastní režii. Cestování za vzdálenějšími destinacemi je sice časově poněkud náročnější, nicméně hrát stále dokola na jednom místě prostě nejde. A tak jsme rádi, když se můžeme s naší muzikou podívat do nových lokalit a objevovat nová místa, spojená s hudební kulturou.

Co vás dokáže spolehlivě otrávit ze strany pořadatele?
Myslím, že si velmi dobře uvědomujeme, jak těžké to dnes organizátoři kulturních akcí mají, takže nějaké otrávení není namístě. Každou akci se snažíme z naší strany svědomitě připravit, máme k dispozici grafiku na danou událost, sdílíme, šíříme, zveme na koncert. Občas se samozřejmě stane, že někdo přistupuje k propagaci poněkud vlažně, ale to už je potom na přístupu samotném. S tím my coby kapela nic neuděláme. Za nás chceme být organizátorům partnerem, který se snaží, aby akce dopadla co nejlépe.

Nedávno jste byli také na Slovensku. Jak vás přijalo tamní publikum?
Na Slovensko jsme byli velmi zvědaví, v našem snažení nás podpořila i proexportní kancelář SoundCzech a vrátili jsme se opravdu nadšení. Dostalo se nám velmi vřelého přijetí, posluchači naší hudbě naslouchali, a hlavně po skončení koncertu s námi debatovali o všem, co se okolo kapely děje. Zajímaly je i opravdové detaily, například jak vzniká skladba a jakým vývojem se dostane až do finální podoby. To nás překvapilo a samozřejmě rádi jsme některé věci, spojené s touto tematikou, objasňovali.

Vaši tvorbu není zcela lehké žánrově zařadit, jazz/pop by se asi blížil pravdě; zakládali jste kapelu s vizí žánrového vyhranění?
Vůbec ne. A myslím, že to tak nemáme ani dneska. Hrajeme a skládáme to, co vychází z nás. Nějaké 'škatulkování' myslím nemá ani moc cenu. Nejsme žádní ortodoxní jazzmani, na druhou stranu pod pojmem pop si každý představí cokoliv, co jede v oficiálních komerčních rádiích, a tam také velkou shodu nevidíme. Občas je prostě těžké se někam zařadit. Žijeme v naději, že naše hudba si posluchačskou základnu nachází, a hudební styly moc neřešíme.

Máte nějaké vzory a inspirace v branži?
Inspirací nám je každý profesionál, který dělá svou muziku naplno, dobře, je originální a přitom nenosí hlavu mezi planetami. Určitou inspiraci lze vysledovat z některých našich cover songů, kterými zpestřujeme naše autorské sety. Sting, Jamie Cullum jsou například ti, které hrajeme, ale inspirujících jedinců je hromada, jak u nás, tak v zahraničí.

Co vás čeká v létě, kam se chystáte s kapelou? A prý už dáváte dohromady nový repertoár...
Čeká nás koncert na jedné ostravské střeše s názvem Na vrcholu Hudebního světa, kde po boku ostravských kapel vystoupíme v rámci multižánrového hudebního festivalu. Těšíme se na festival Poděbradské swingování, vystoupíme premiérově v Jihlavě v Divadelním klubu za mediální podpory Českého rozhlasu Vysočina, zahrajeme na píseckém festivalu Smyslbeat a pomalu spřádáme plány na podzim tohoto roku. Náš repertoár se úspěšně rozrůstá o další skladby, a tak pokukujeme po nějaké příležitosti zachytit nové počiny studiově. A zda to bude zase živě, je ještě ve hvězdách.

Jaké jsou dlouhodobější plány, expandovali byste po Slovensku rádi dále do zahraničí?
Moc rádi bychom se podívali do Polska a tímto směrem se budeme snažit nějakou možnost vystoupení zajistit. Třetí zemí, kde jsou naše skladby v rámci distribučních platforem nejvíc hrány, je Francie. A že je tato země jakékoliv muzice nakloněna, nemusím asi vysvětlovat. Proto by byl sen se někdy podívat právě tam. Slovenské miniturné nás docela namlsalo, takže tam bychom se chtěli v nějaké blízké době vrátit. Jsou to všechno cenné zkušenosti, které kapela sbírá, a pomáhají nám k dalšímu vývoji. Každý koncert je pro nás zkrátka takovým malým svátkem – a to bychom si chtěli uchovat i do budoucna.

https://www.ladypraga.cz/

Text: Anna Mašátová
Foto: archiv skupiny
Původně zveřejněno na ROCKSHOCK