Pravda, hudební základ, s nímž si BEZ ŠANCE vystačí a na kterém svojí muziku stavějí, je již ze své podstaty docela minimalistický a nenáročný, ale čtveřice floutků jako by ani neměla potřebu z něj vyrazit něco osobitého. Kolekce zpěvných písniček může v pohodě fungovat jako neškodná kulisa u pohodového mejdanu – neruší, melodicky klouže, nabídne pozitivní náladu, zní příjemně staromilsky. A všechno do sebe snadno zapadá. Ale jen do momentu, než se budete chtít ponořit trochu hlouběji a hledat pojmy jako punk či dirty, nějaký názor, drive, život. Na jednom břehu (až na pár dalších záblesků v podstatě osamoceně) stojí výpůjčka od Johnnyho Cashe, do jejíhož hořkého základu kapela pustila slušnou porci svého optimismu a najednou zní BEZ ŠANCE ohromně lehce a přitažlivě. Snad ještě na úvod dobře zařazená halekačka „Přijde doba“ si pohrává s natolik oprásklým výrazem (pominu textařskou beznaděj a neobratnost, kterou trpí prakticky celá deska), aby měla tendence chytit a udržet. Na druhém, značně vytíženějším, povrchním a tuctovém břehu BEZ ŠANCE opakovaně předvedou, že o něco víc než dvě minuty může být někdy zatraceně dlouhá, vrcholem této teze je průhledný popěvek „Rádio“ s infantilně vlezlým refrénem.
Jako by BEZ ŠANCE chtěli přiložit polínko do aktuální vtipné nadsázky Nežfalše ve skladbě „Punk rock není mrtvej (ale ten českej jo)". Některým kapelám tři akordy stačí ke slušné kariéře, ale ono to u nich nebývá jen o těch třech akordech. A BEZ ŠANCE něčeho navíc zatím nemají moc co nabídnout.
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN