Miloš Dodo Doležal, VITACIT - Vzhůru přes minulost

Vydáno: 22.10.2021 14:42 - Czech Blade

Mnoha tuzemským fanouškům se vydáním kolekcí „1986–1991 Revisited“ od legendy domácí scény VITACIT otevřou truhly plné drahokamů. Díky současné situaci, kterou stále ovlivňuje koronavir, měl Miloš Dodo Doležal dostatek času k promyšlení i realizaci tohoto projektu, jenž zahrnuje spoustu skladeb, které byly dostupné mnohdy jen na několikrát zkopírovaných kazetách. Nyní tedy přichází první část znovunahraných perel ze zlatého fondu VITACIT a Dodo přiblíží, jak celý proces návratu do minulosti probíhal.
Spadá aktuální dvojCD do řady počinů připomínajících historii VITACIT a tvých sólových alb, kterou načala reedice desek „Vzhůru přes oceán“ a „My Little World“, nebo by tento projekt vznikl bez ohledu na znovuvydávání dosud vyšlých regulérních alb s tvou účastí?
Dá se říct, že celá linie remasterů a výročních edic je důsledek první schůzky s Vladimírem Kočandrlem z Warner Music před několika lety. Postupně se věci díky úspěšnosti už vydaných projektů na sebe nabalují a vše dává smysl. Dvojalba z vitacitovského období „1986–1991 Revisited“ vznikají v situaci, kdy nelze plánovat koncerty ve vnitřních prostorech. Mám tedy čas se tak rozsáhlému projektu věnovat.

Kdy ses definitivně rozhodl, že éru VITACIT, kdy kapele vycházely v lepším případě singly, takto pečlivě zmapuješ? Uvažoval jsi i o tom vydat i nějaké původní nahrávky?
Původních nahrávek, které by stály za vydání, moc neexistuje. V té době jsme všechny koncerty natáčeli na kazety, hodně nahrávek se dochovalo z mixu. Kvalita sice nebyla úplně špatná, ale studio je studio. Navíc po tolika letech se obtížně z hlediska práv dohledává, zda někdo staré studiové nahrávky vlastní. Nechtěl jsem nic riskovat, a proto jsem se rozhodl, že jediná cesta je natočit vše znovu, v jednom zvukovém modelu. Pak má celé snažení smysl a výsledek bude solidně zachován i pro časy budoucí. Tyto myšlenky jsem nosil v hlavě několik let, ale teprve teď šly zrealizovat. A protože i firma souhlasila, měl jsem loni s příchodem dlouhých podzimních a zimních večerů na čem dělat.

Rozhodl ses tedy nakonec vše nahrát znovu. Protože obě nově nahraná CD se zvukově (a musím říct, že mému uchu velmi příjemně) dotýkají osmdesátek, zajímalo by mě, jak jsi postupoval v případě výběru kytar, efektů a potom vlastní produkce a mixu?
Snažíš se co nejvíce postupovat jako v těch dobách, které jsi zažil. Naštěstí není tak těžké si vše vybavit. Používáš podobné vybavení a podobný způsob sejmutí, staré zesilovače, boxy, zkrátka myslíš a pracuješ postaru. Z toho dále vyplývá nevrstvit mnoho stop, být úsporný a věcný. U mixu rovněž nepostupuješ komplikovaně, nepoužíváš moderní digitální berličky. Řekl bych, že tento postup by měl být v těch nahrávkách slyšet.

Podle jakého klíče jsi vybíral materiál, který nakonec skončil na dvojalbu?
Na dvou dvojalbech. „Part 1.“ vychází nyní a „Part 2.“ přijde na řadu později. Celkem se tedy jedná o čtyři desky. Materiál jsem vybíral podle toho, zda jsem ke skladbám měl přímý hudební vztah. Buď jsem byl autorem, spoluautorem, nebo jsem je na koncertech zpíval. Na druhou stranu jsem se úplně vyhnul kupříkladu coverům, které sice kluci hráli, ale pro tento projekt nedávaly smysl.

Když ses probíral skladbami z této éry VITACIT, jaké jsi zažíval pocity? Bral jsi to řekněme vědecky jako hudební editor a producent nebo tebou prostupovala melancholie a hrdost na to, co jste stvořili?
Zajímavé pocity mi přinesly poslechy dávno nahraných kazet ze zkušebny, kde je mezi skladbami slyšet i naše mluvení. Připadne mi, že se tak stalo ne před pětatřiceti lety, ale maximálně nějakých pár týdnů zpět, člověk si většinu z těch řečí pamatuje. Jediné, co si uvědomíš, je fakt, že všechno rychle běží a že muzika nestárne, pokud je solidně napsaná. V tomto případě máme myslím slušné výsledky, protože songy mají i po letech svou sílu.

DODO DOLEŽALV bookletu zmiňuješ, že v období 1986–1991, tedy v éře, kdy jsi nastoupil do kapely, vzniklo nejméně padesát skladeb. Na prvním dílu je tedy stále uveřejněna jejich menšina. Máš další z nich už rozčleněné podle toho, jak s nimi hodláš naložit v budoucnosti?
Deset z nich jsme použili pro „Vzhůru přes oceán“, necelých dvacet jsem umístil na „Part 1.“ a zhruba dvacet půjde na „Part 2.“. Myslím si, že dané období bude solidně zmapované a zpracované se zvukem, který jsme v té době mít nemohli. Ne že bychom nechtěli, ale neměli jsme ty možnosti.

Pro zajímavost, existují i skladby, u kterých sis dnes říkal, že jste se jim tenkrát neměli už dál věnovat?
Většinou to fungovalo tak, že jsem přinesl riff s rytmem na zkoušku a pokusili jsme se tyto prvotní nápady zahrát všichni. V té době jsme neměli ani ladičky, tyto vymoženosti přišly až později. Ladili jsme ve zkušebně jen pomocí sluchu, stejně jako před koncertem v šatně. Což si asi dnes nikdo nedokáže představit. Nevlastnili jsme ani čtyřstopý magnetofon, abychom si mohli nápady postupně zaznamenávat. Všechno jsme museli živě vyzkoušet a podle toho se rozhodli, zda budeme se skladbou dál pracovat. Valnou většinu z nich jsem však měl v hlavě celou, včetně refrénů a melodie. Stávalo se, že kompletní verzi skladby slyšeli kluci z kapely na koncertech poprvé, protože jsme zpravidla neměli při zkoušení ani pořádný mikrofon. Vše bylo drahé, každý byl rád za vlastní kytaru a aparát a o dalším servisu jsme si mohli nechat zdát.

Rovněž píšeš, že jste se snažili omezit počet střihů do jednotlivých písní. Protože všechno na albu zní v mých uších perfektně, jak dlouho jsi se spoluhráči na skladbách dřel, než jste zahájili samotné nahrávání?
Pozval jsem jen takové muzikanty, kteří nemusí nic složitě zkoušet. Je pravda, že v tom natáčení je minimum střihů, tak jako kdysi. Kytary natočené od začátku do konce, zpěvy totéž, dvě stopy – použila se ta, která vyzněla lépe, a druhá se nechala jen pro barvu. Zachovával jsem vše tak, jako bychom natáčeli v dobách vzniku skladeb. Tehdy se ve studiích hlavně hrálo a stříhalo se minimálně.

Mezi zmíněnými spoluhráči na „1986–1991 Revisited Part 1.“ figurují hned dva bubeníci. Radek Láznička, který se objevil na tvé sólové desce „Ohněm“, a Štěpán Smetáček, s nímž tě pojí kapela/projekt ZEMĚTŘESENÍ. Proč ses rozhodl, že by oba byli vhodní i k nahrávání staré tvorby VITACIT a na základě čeho si skladby rozdělili?
Oba se umí rychle do skladeb vžít. Radek má sloní paměť a Štěpán si svůj part případně napíše do not. Pak se jen kupříkladu bavíme o vhodném tempu, protože ani jeden nepotřebuje zdlouhavě cvičit, dávají to okamžitě. Osobně pak jen dohlížím, aby bicí měly vyznění, které si představuju. Skladby jsem jim rozdělil podle toho, v čem jsou zdatnější. Radek třeba nehraje moc na dva kopáky, což Štěpán dává úplně lehce.

DODO DOLEŽAL 2Na druhou stranu, nahrál jsi zpěvy, kytary a zároveň jsi ani baskytaru nikomu „nepůjčil“, takže tvůj syn se podílel pouze na sborech. Proč?
Materiálu na nacvičení bylo skutečně hodně, rozhodl jsem se, že juniora tentokrát zatěžovat nebudu. Objeví se až na druhém díle, kde bude slyšet ve věcech, které perfektně umí, protože je hraje na koncertech. Hrála v tom roli i skutečnost, že jsem při archivování udělal dost změn, kdy se některé skladby mezi jednotlivými díly přesunuly, aby práce probíhaly co nejhladčeji a nemusel jsem dlouho čekat na výsledek.

Stejně osmdesátkově jako hudba zní i tvé vokály – ve velkém rozsahu a velmi uvolněně a přirozeně. Protože momentálně není už rok a půl možné hrát živě, jak se držíš ve formě jako zpěvák?
Zpívám, protože jsem byl kdysi okolnostmi donucen. Nemám žádné fígle, jak pečovat o hlas, ale hodně spím a relaxuji, protože jsem si v praxi ověřil, že pro hlasivky je to nejlepší péče. Říkám si, že už jsem ve věku, kdy by se věci měly brát v klidu, bez emocí a s nadhledem. Při koncertech mám ale adrenalin rád, nakopne mě to.

Na úvod jsem zmínil reedice studiových počinů VITACIT, případně i tvých dalších projektů. Schyluje se kupříkladu na rok 2022 k něčemu dalšímu?
Pokračování je připraveno, protože v době před třiceti lety jsem byl dost činný a pracoval na mnoha deskách. Všichni se včas dozvědí, co se chystá. Každopádně vydání dalšího dvojdisku „1986–1991 Revisited Part 2.“ je naplánováno na jaro 2022.

Je vůbec v džungli nedohledatelných práv na některé nahrávky, která obzvlášť v případě začátku devadesátých let u nás panuje, vůbec myslitelné vydávat systematicky (a případně ještě aspoň v rozumném ekonomickém rámci) reedice starších počinů?
V té džungli není důležité, co kdo kdy podepsal, ale kdo si myslí, že je vlastník. Jedná se mnohdy o podstatný rozdíl. Vždy je lepší se snažit dohodnout, i když se ti něco nezdá, protože jakýkoliv spor, přestože máš pocit, že jsi v právu, je nesmyslná komplikace. Není důležité, jestli je něco dohledatelné, ale jestli je to domluvitelné. Kdybys to nechápal, tak jen dodám, že já to někdy nechápu taky. Ale i zmatek se dá vyřešit. Třeba právě natočit skladby znovu a vezmeš všem vítr z plachet. Pak si mohou ty své papíry používat například jako mávátka.

A pokud by záleželo na tobě, co bys rád fanouškům nabídl nejdříve? Reedice VITACIT a sólovek nebo zbrusu nový počin?
Kdyby záleželo jen na mně, tak už jsou venku dvě nová alba s promem a koncerty u Warneru. Ale máme situaci, jakou máme, zatím se tedy soustředíme na reedice a remastry, a to tak dlouho, dokud se něco podstatně nezmění. Dál už je škoda mluvit, protože ten stav snad nepotřebuje vysvětlivky.

Autor: Jan Kozák


DOPORUČENÉ ČLÁNKY


© 2024 SMILE MUSIC s.r.o. | Prolidi.cz

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.
Přepnout na klasické zobrazení