Asi největší slovenská metalová kapela současnosti si svou pozici trpělivě vybudovala několika klíčovými aspekty, kterými si vykutala vlastní žánrovou niku. Za prvé unikátním způsobem spojuje thrash, HC a tvrdý metal s punkovou nasraností. Za druhé si Svätojurovci našli svůj vlastní originální zvuk, a to jen za pomoci klasické trojice kytara, basa, bicí. Mohutnosti mu pak na „Medvedech“ dodává opětovně najatý mistr zvuku Milan Cimfe ze studia SONO na kraji křivoklátských lesů. Díky spojení s žánrově velmi rozkročeným Cimfem (Michal Pavlíček, KABÁT, LUCIE, Vladimír Mišík a mnoho dalších, rovněž multiinstrumentalista) má v sobě zvuk moderní ostří a nesklouzává do stereotypu metalových nahrávek. Třetím výsostným znakem ČADU je pak básnické střevo frontmana Pišty Vandala, který rodnou podtaterštinu dokáže využít pro malování nálad veselých, truchlivých, uštěpačných, melancholických, sarkastických, burcujících i klišovitě poplatných. Čadovské imprese totiž přesahují standardní arzenál emocí většiny kapel a tím opět stoupají o úroveň výše nad zajetou všednost. Otvírací flákota „Dostal jsem od otca sekeru“ hned od bodu nula žene vpřed bubenická bouře Valéra Tornáda, jednoho z najlepších majstrov bubnov matice slovenskej. Tornádova schopnost rozpoutat omen nomen peklo anebo pomalou rytmikou nahánět husí kůži je obdivuhodná. Vál „Nepriateľ“ je typickou ukázkou pištovské lyriky, kdy se pod nánosem nabubřelých sprostých nadávek domnělým sokům skrývají jazykozpytné hříčky typu: „ultimátne požiadavky nepodstatných núl, strašný smrad, jak keby sa orchester vyzul“. Srdce milovníka hrátek s jazykem plesá. Změna polohy nálady přichází s baladickou „Chýbaš priateľ môj“, kterážto připomíná duch „Démona samoty“ z předchozí tvorby (i „Medvede“ mají vlastního démona, konkrétně smutku). Pomalá, trýznivá a typicky čadská kompozice vyjevuje rozervaneckou a hluboce lidskou stránku vrchního lyrika, který krom řvaného chrapláku ve slokách předvádí svou až rapující flow. Není čas plakat nad rozlitým kovem, nastává „Železný mejdan“. Vtipná pocta českému metalovému odkazu, ve které defilují zásadní spolky tuzemské mládeže metalové. Když Slovák vyslovuje písmeno ř, rodilý to prostě slyší, avšak bravurní Pištův akcent netahá za uši, a naopak vyluzuje na tváři úsměv a vzpomínku na fenomenálního tenistu Miloslava Mečíže. Železný mejdan má v sobě i další čadovskou pasáž, a to kytarovou gradaci zhruba od 1:55, která píseň z hromotluckého thrashe odlehčí do free punk rocku. Klipový singl „Urážanie hudby“ je pak jasným klubovým hitem, při kterém se roztočí mosh pit i v márnici. Trojka byla vždy velmi koncertně orientovaná a „Medvede“ nabízí hned několik instantních masomlýnků. Čačtí Čadští opět ukázali, zač je toho karpatská metalová búrka, a vynikajícím albem pokračují ve své svojské jízdě československými luhy a háji. P. S.: Z hudby sálá klasický metalistický vzdor nepochopení většinové společnosti. Možná žiju v pražské bublině, ale mne tento pocit již dávno opustil. Dávám si za domácí úkol zjistit, jestli jsou bratři a sestry na Slovači pod větším tlakem. Přece jenom se jim tmářského ducha církve ještě nepovedlo vyhnat.
Tomáš Vítek
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.