DYING PASSION - Skylor

Co se musí labelu EPIDEMIE nechat, je opravdu velká péče, jakou věnuje „outfitu“ svých nahrávek. Digipakové vydání novinky „Skylor“ šumperských DYING PASSION ve slušivém a na první pohled poutavém grafickém provedení à la kosmický „Malý princ“ není v tomto ohledu výjimkou. Ze samotného hudebního obsahu „Vesmírného námořníka“ už mám ovšem méně jednoznačné pocity. Jestliže se na přelomu století DYING PASSION pohybovali kdesi na hranici mezi metalem a rockem (vycházejíce převážně z gotiky a doomu, jak bylo pro tehdejší dobu na české scéně příznačné), jejich pozdější vývoj je posunul spíš na pomezí (post)rocku a zasněného popu. To samo o sobě není na závadu, pokud to tak kapela přirozeně cítí, současně se svým dospíváním a stárnutím. Ono ostatně dělat dobrý pop rock je celkem kumšt – znamená to prokličkovat úskalími prvoplánovosti, podbízivosti a banálnosti, jak hudební, tak i textové.

DYING PASSION se to do jisté míry daří, respektive v některých skladbách velmi dobře, v jiných méně. Určitě se svou hudbou nijak nevnucují, na rozdíl od řady českých poprockerů, a vtíravým melodiím se zpravidla dokážou vyhnout. Stále však podle mě platí, že nejvíc jim sluší potemnělejší atmosféra a nálada načichlá gotikou, či dokonce náznaky darkwave prolnutého s kytarovkou. Třeba „Aerosouls“ nebo „Breathe“ mi na první dobrou evokují KOSHEEN a jejich zdařilý devadesátkový mix rocku s temnými elektronickými plochami. „Shadowplay“ zase díky své zvonivé a hezky zefektované amorphisovské kytaře a lehce finské atmosféře jako by vypadla ze sólovky Esy Holopainena. Rozkročenost stylů a nálad, ve kterých DP manévrují, sice není „od Bacha po Vlacha“, ale dejme tomu od pozdějších THE GATHERING nebo sólové Anneke až třeba po novovlnné NEW ORDER.

„On the Edge“ je asi nejzářnějším příkladem toho, kde mi výraz DYING PASSION ideálně sedí a kde mi připadá, že jsou to „opravdu oni“ – výborná nosná melodická linka podepřená nápaditou kytarou i klávesami; dobře vygradovaná, přitom nijak složitá píseň s momenty komornějšími i velkolepě explodujícími do prostoru, neustále udržující posluchače v napětí... a především s perfektně trefenou nostalgickou náladou. Naopak při snaze o optimističtější „lehkonohé“ písničky v durových stupnicích a harmoniích („Today“, „Breakwater“ či otvírák „Search“) je pro mě kapela již jednou nohou ve vodách zaměnitelné mainstreamové banality. Ani naponěkolikáté jsem téhle poloze na chuť nepřišel a mám bohužel tendenci tyto skladby přeskakovat.

Buď jak buď, DYING PASSION i na své novince ukazují, že se nehodlají zastavit ve vývoji, a to i navzdory riziku, že třeba některé jejich polohy nebudou původnímu publiku úplně po chuti. Skvělé mi připadá, pokud se podaří skloubit to, co DYING PASSION dělalo DYING PASSION před dvaceti pětadvaceti lety, s pár novými trendy a tendencemi. Ta část posluchačů, která patří ke stejné generaci jako muzikanti, navíc možná ocení vtipné zakomponování nemetalových prvků a vlivů odkazujících na 90. léta a přelom milénia.

A ještě poznámka na okraj – DP by dle mého názoru určitě slušelo přejít z angličtiny na češtinu, tak jako jejich kolegům a souputníkům SSOGE.

Martin Čermák