Vždycky mě mrzelo, že jste se tehdy rozpadli a takhle z povzdálí se mi zdálo, že to přišlo docela nečekaně. Můžeš trochu připomenout o co tehdy vlastně šlo a co vás naopak po letech přimělo to znovu nakopnout?V té době to bylo všechno hodně hektický a vzhledem k počtu večírků, které jsme spolu s Kovinem (tím ho zdravím!) v té době zvládli, to byl opravdu ryzí rock ´n roll. Každej výjezd na koncert byl jeden velkej mejdan, kterej mnohdy končil dva i tři dny po. Do toho turné po Finsku přes pobaltské republiky a časté hraní v Německu a Rakousku. Zážitků bylo fakt hodně, na to by nestačil ani celej Spark... Přes kvanta pařeb se samozřejmě začala uvolňovat morálka a začalo to dělat mezi náma neplechu. Aleš, náš bubeník, kterej to musel sledovat střízlivým okem jako řidič, to už pomalu přestával zvládat. Najednou to mezi mnou a Alešem začalo skřípat a kalich hořkosti začal pomalu přetékat. Jednoho dne jsme se dohodli, že kapelu uložíme k ledu. Tím započala doba temna a šest let ticha, které vyvrcholilo mojí „zdravotní“ dovolenou, po jejíž absolvování se mi narodil i můj syn a věci se začaly obracet k lepšímu. Postupně jsme si začali zase volat a zkoušet jen ve dvou, což nakonec vedlo k dohodě dát kapelu zase dohromady. Rozhodnutí padlo na cestě zpět z Kopřivnice, odkud jsme jeli s opraveným kytarovým zesákem. Důležitá byla společná chemie a potřeba zase dělat něco, co má zřejmě smysl pro každýho z nás. Co vlastně bylo prvotním impulzem k založení GOTF a měli jste od začátku přesnou představu o tom jak chcete znít? A jestli ano, do jaké míry se vám ta představa podařila později naplnit?
Ani nevím, co bylo prvním impulsem, ale spíš to začalo v době, kdy jsme se znali jako skejťáci a rozpadly se nám kapely, ve kterých jsme působili. Já se začal učit hrát na kytaru a Aleš na bicí. Zkoušeli jsme ze začátku ve zkušebně u mě v Olomouci a poté jsme se přesunuli do Tučína, později do Kojetína, kde zkoušíme doted’. Mě v té době fascinovaly kapely typu NEUROSIS, BONGZILLA a CAVITY, ale Aleš chtěl hrát spíše ryzí grind core. Nakonec se naše pohledy na věc spojily a začala etapa ještě ne tak hudebně ucelená, jako tomu bylo v pozdější době. S první deskou už ale přišla jistá přímočarost a jistota co chceme nadále hrát. Od té doby hrajeme to co hrajeme. Ok pojďmě k aktuální novince „Blowtorch Mankind“. Jak jste se vlastně seznámili s tvůrcem obalu Maraldem Van Haasterenem a čím vás zaujal?
S Maraldem se seznámil Aleš na cestách jako tourmanager. Marald chodil na koncerty kapel, které Aleš vozil a na některém z nich se seznámili. Začal pro ně kreslit plakáty apod. a dokonce si GOTF pamatoval z nějakého koncertu, co viděl. Když jsme řešili obal, tak jsme chtěli zase nějakýho umělce z ciziny. Nápadů, co by nás nějak výrazně oslovily, nebylo moc a vzhledem k tomu, že se Aleš s Maraldem znali, to byla jasná volba. Neměl jsem absolutně tušení s čím přijde a co bude mít naskicováno. Když jsem si ale prohlížel jeho práce, byl jsem unešen. Od té chvíle jsem už neměl strach, že by to mohlo špatně dopadnout. Vím že jste vizuál k „Blowtorch Mankind“ spolu docela detailně řešili a že jeho základem se stala kauza kolem sekty Rocha Thériaulta a jeho Ant Hill Kids...to je fakt příšerná story!
Tenhle chlap byl opravdu šílenej psychopat a manipulátor. Je až děsivé, jak byl schopen z lidí udělat totálně slepé ovce, se kterýma si doslova dělal co chtěl. Mučil je, naváděl proti sobě, tak, aby si šli vzájemně po krku (a to doslova). Musel to být opravdový teror. Navíc to byl alkáč jako poleno. Podle mě to muselo v tom jejich kultu vypadat jako v jeho nejhorším deliriu, který ve zdraví prodělal. Pro mě je nejnechutnější příběh o tom, jak se museli jednotliví členové sekty vymasturbovat do rozbité lebky jedné z jejich zemřelých souputnic, což ji mělo přivést zpět k životu a potvrdit tím Mesiášovo vyvolení Bohem. Je to ostatně velice dobře vyobrazeno na obalu. Lebka a kolem ní dvacet šest spermií za dvacet šest dětí, které Roch Thériault splodil se svými ženami, přičemž jedna ze spermií vtéká do díry v lebce! Hudebně je pro mě „Blowtorch Mankind“ určitě o hodně sehranejší a samozřejmě o dost hypnotičtější a mohutnější, než věci předtím. Ale určitě to nebyl záměr to takhle udělat, prostě to tak dopadlo. Možná že je to tím, že tam máme dost nadelayovanejch sólíček a vyhrávek, který taky hodně podporují náladu nahrávky. Kytary se nahrávaly na Orange OR120 a Orange Dualdark 100 vyhulený samozřejmě nadoraz! Michal Jakubík