Petr Janda je muzikant ze staré školy. Vždyť je mu osmdesát a může si dovolit cokoliv. Může si říkat, co chce (taky to poslední dobou slízl za své starosvětské názory na randění a vztahy) a může hrát co chce. Předloni udělal s OLYMPICEM nebývalé tvrdé, metalem načichlé album „Kaťata“ (a puritáni byli zase v pozoru) a v současné době vydává sólovku „Asi se mi nebude chtít“. Desku naprosto odlišnou od „Kaťat“, až nejde uvěřit, že mezi oběma počiny leží necelé dva roky. „Kaťata“ a „Asi se mi nebude chtít“ jsou jako den a noc, a jediné, co je spojuje, je Jandův hlas a sem tam charakteristické kytarové sólo. Ale to je v pořádku. I když se mezi Jandovo jméno a OLYMPIC kladlo vždycky rovnítko, jeho hudební rozsah byl vždycky mnohem větší, než jakým se prezentoval ve své kapele. „Janda není žádný rocker, je to písničkář,“ říkalo se o něm poněkud hanlivě. Jenže on je obojí. Rockovou stránku si nechává spíše pro OLYMPIC (pokud pomineme poněkud podivná sedmdesátá léta) a písničkářskou formu představuje hlavně na svých sólovkách. A na „Asi se mi nebude chtít“ se této tváře posluchači dostává vrchovatě. Vrcholem Jandovy sólové tvorby asi navždy zůstane čarokrásná balada „Nějak se vytrácíš, má lásko“, napsaná v době, kdy se muzikant rozváděl se svou druhou manželkou Martinou. Dnes je znovu ženatý a zjevně šťastný, proto už podobné věci nepíše. Výrazové prostředky se změnily. Osmdesátka na krku velí dívat se jiným směrem, více melancholickým, smířlivým, ale v Jandově případě i s dostatkem nadhledu. Moc dobře ví, že jeho aktivní kariéra je na sklonku, i když pořád má co říct. A také dokazuje, že je nejen skvělý kytarista, pořád dobrý skladatel a obstojný zpěvák. Nebyl nikdy žádným zlatým slavíkem po vzoru Karla Gotta, nikdy neměl hlas jako zvon, ale jeho projev, ač léty hrubnoucí, má stále specifickou příchuť a je naprosto charakteristický. Asi z novinky nedokáže vyloudit tak velký hit jako ty, které na svět přivedl v minulosti, i tak je nová deska velmi sympatickým dílem, z něhož je cítit veliká touha zastavit ještě na chvíli čas a tvořit hudbu jen tak pro radost. Mohl by to být opsaný kruh až k Jandovým začátkům na konec padesátých let, kam se hudebně nejednou na desce obrací.
I když album otevře netradičně baladickou titulní skladbou, z níž je cítit (společně s „Žádnej happy end“) nejsilnější závan melancholie a částečně i drobné rezignace, na řadě míst se světy této desky a tradičních alb OLYMPICU jemně dotýkají. To se děje v bluesové „U starýho hrocha“, kde Janda jmenuje své někdejší (zesnulé) spoluhráče Milana Peroutku a Miroslava Berku, s tím, že za nimi ještě spěchat nebude. Je cítit silný závan scény z pražské Hanspaulky, místa, kde se kdysi psaly dějiny české rockové hudby. V repertoáru OLYMPICU zhruba v devadesátých letech nebo krátce po začátku milénia by se určitě neztratily „Hrací skříňka“, Já to mám takhle rád“ a textově trochu úsměvná „J. S. Bach“, s kamarádským rýpnutím do Jandových oblíbenců ARAKAIN. Tyto skladby jsou společně s „Bílou královnou“ (zde ale je trochu cítit, že Jandův hlas nabírá stařecké neduhy) nejtvrdšími položkami desky.
„…jsem mladej kmet, mám osmdesát let,
a stejně koukám dopředu, ne zpět,
třicet tisíc nocí se pohupuje v bocích,
je a není mi co závidět…“
Důležitou složkou desky je niternější, hloubavější tvorba, přítomná ve dvojici „Asi se mi nebude chtít“ a „Žádnej happy end“, ale i v „Mladém kmetovi“ a koneckonců i v trochu svižnějším „Slunečníku“. I tyto skladby jsou pro dnešní Jandovu tvorbu příznačné, protože minimálně v textech jsou až naturalisticky upřímné. Mimo tyto dva světy stojí dvojice dalších velmi výrazných skladeb. Jednou z nich je instrumentálka „Jandův svatební pochod“, nádherný bluesový kus, který znovu dokáže Jandovy odpůrce přesvědčit o tom, že jako kytarista je hráč světové úrovně s neopakovatelným feelingem. Druhou je duet s dcerou Martou „Tomu dala“, obsahující natolik specifickou atmosféru, vyvolanou zejména symbiózou obou hlasů a neuchopitelnou náladou starých časů (dejme tomu poválečných let), že jde o jeden z nepopiratelných vrcholů alba. Takového, které popírá zákonitosti přírody a kde Janda působí svěžím dojmem i v kmetských letech…
Mluvit o tom, že by Janda byl v osmdesáti letech na vrcholu kariéry, je trochu nesmysl. Hraje více než šedesát let a těch vrcholů zažil mnoho. Důležitý je fakt, že se ještě dokáže vyrovnat svým starým dílům, a to i těm nejlepším. To, co Karel Gott znamenal pro český pop, to Janda znamená pro tuzemský rock. Kdo takový druhý tady je…?
Autor: Pepsi Stone
Původně zeřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN