Když si na bubenickou židličku po Pavlu Fajtovi a Pavlu Koudelkovi staří pardálové a bezchybní perfekcionisté s obrovskou muzikantskou a člověčí duší Josef Ostřanský a Vladimír Václavek přivedli do DUNAJSKÉ VLNY zcela neznámou mladičkou slovenskou hudebnici a bubenici Michaelu Antalovou, netušil jsem, co si o tom myslet.
Dnes už to vím. Hudební i osobní setkání s Michaelou bylo jedno z nejpříjemnějších a nejobjevnějších v tomto roce. A to je Míša vlastně stále teprve na začátku svého velkého hudebního dobrodružství.
„MÁM RÁDA FAREBNÉ HRANIE.“
...And Then There Were Three...
Nesnáším klišé a otravné otázky, ale u vás se nemohu nezeptat: jak jste se dostala k těm vašim bubnům?
Dostala som sa k nim náhodou… respektive si nepametám moment, kedy ma to napadlo. Začala som chodiť na ZUŠKU (pozn. – lidová škola umění) do Novej Dubnice a mala som to štastie, že som začala chodiť k Jurajovi Šušaníkovi.
Zistila som, že to nie je len veĺmi dobrý učitel bicích a nie len hudby, ale vobec dobrý kamarát a mne ukázal veľa vecí do hudby a do života. A to bolo asi najzásadnejšie, že mi ukázal, čo by som maľa objavovať.
Jeden z vašich spoluhráčů z té doby – dnes s ním hrajete v kapele ANKRAMU – říkal, že v té době se ve vaší lidové škole umění vytvořila skupinka lidí, kteří hudbu dále považovali za své poslání. Je hrozně zvláštní, když člověk v útlém věku ví, co by chtěl v životě dělat dál – profesně, profesionálně a na světové úrovni.
To… to byl další človek, s ktorým sme sa stretli aj jako kapela, ktorá neskor vznikla.
Bol to Michal Štefan, ku ktorému sme chodili všeci… ja som k nemu chodila na gitaru. A chodila som k nemu na gitaru, pretože ma bavilo, ako s ním tráviť čas.
Potom Lukáš Mutňanský, ktorý hrá v ANKRAMU na basgitaru – taktiež k nemu chodil na basu, napriek tomu, že Mišo sám je gitarista… to on dal dohromady školskú kapelu na ZUŠKE.
A do toho prišiel Michal Kramár – zpevák (pozn. – v současnoti také ANKRAMU).
A hrali sme spolu nejaké bluesové veci… a nejaké slovenské od Mullera a Jara Filipa.
Zahrali sme koncert v ZUŠKE… aj v Dubnici na námestí… a bola to ta postupné cesta kde sme zistili, že … no je to ešte zložitejšie. Ja som tam hrala na klavír.
A ještě k tomu na klavír…
… a eště Matej Borovský, čo je moj priatel, hrál na bicie… a potom sme chceli hrať jazzové štandarty, a to mojho Mateja nebavilo hrať.
Tak sme si zavolali iného bubeníka, Jakub Bežák sa volal. A odohrali sme celé leto tuna v Doorse (pozn. – The Doors klub v Dubnici nad Váhom) alebo v Trenčinských Tepliciach… i v Trenčíne sme hrali. Chceli sme sa to stopercentne naučiť.
Ale potom Mišo Kramár doniesol svoju pesničku a to odpálilo to, že sme začali robiť svoje věci.
A stala sa dalšia vec… lebo… lebo... bol koniec prázdnin a jednak ja som chcela hrať na bubny a chalanom sa páčilo, že hrám viac volnejšie…
Zostali sme traja a začali sme hrať svoje pesničky.
Kolik vám bylo roků? To jste byli ještě školáci…
Ja som školák stále… to bolo v treťáku na gympli…
Sedmnáct?
Asi áno…
A teď je vám dvaadvacet…. Pět let už do toho mydlíte… Co vás přivedlo do Prahy na akademii?
To už bol úmysel, je to najbližšia škola, kde sa dá študovať bicie, na Slovensku sú iba klasické konzervátoriá.
V ANKRAMU prý každý z vás poslouchal odlišnou hudbu, ale vždy jste se shodli na té společné. Co jste poslouchala na gymplu vy? Co vás bavilo?
Mala som rada a stále mám jazzovú hudbu. A vtedy som počúvala vlastne podobné věci ako teraz – jazzovú hudbu z Ameriky a Európy… a do toho pesničky RED HOT CHILLI PEPPERS, WARPAINT, RADIOHEAD…
Na krásném modrém Dunaji
Jako studentka už se pohybujete ve světě velkých hudebníků… zaregistrovali jsme vás při hraní s Josefem Ostřanským. Nebo tam bylo v mezidobí ještě něco jiného?
My sme mali také velmi príležitostné duo s Michalom Borekom, čo je klavírista a skladateľ žijúci v Prahe. Teraz je na HAMU, študuje skladbu.
Má rád improvizovanú hudbu… raz som sa ho na chodbe opýtala aby sme si zahrali raz jeden koncert ako duo.
Ja zahrám sólo, on zahrá sólo a potom spoločne. Čisto impro.
Tak sme vybavili koncert v Jazz time, a keď že je on velký fanúšik Dorky Barovej (pozn. – mj. KUZMICH ORCHESTRA , TARA FUKI), napísal jej na facebook nech sa príde pozrieť.
Dorka chcela prísť, nakoniec neprišla, dačo jej do toho príšlo.
Tak sme jej to nahrali. Dorka si to počula doma, žije s Marcelom Bártom – majú kapelu DoMa ENSEMBLE.
Boli z toho dosť prekvapený, že sa im to páčilo. Pozvali nás si zahrať improvizáciu. Hrali sme s nima v Jazz Docku jako hostia. Na další koncert sme už hrali pripravené věci, moju, Marcelovu a jednu Dorkinu a jednu od TARA FUKI.
Odvtedy o mne Dorka vie a keď Pepa (pozn. – Josef Ostřanský) mal nápad, že by chcel do Kuzmiča bubeníka (pozn. – KUZMICH ORCHESTRA), Dorku napadlo, že pozná jednu buboníčku…
… bicmenku.
Bicmenku. A tak sme to zkusili, som sa naučila pesničky a hrali koncerty.
U vás je zvláštní to, že mezi Josefem Ostřanským a vámi je dvougenerační rozdíl. Ale pokud poslouchám jen hudbu a nedívám se na obrázky, tak v tom lepším slova smyslu to není poznat. Je mezi vámi chemie, pěkně se hudebně prolínáte. A vy jste si tu svou osobitost přinesla i do DUNAJSKÉ VLNY.
Za všetko može festival „Litoměřický kořen“. My sme tam hrali s KUZMICH OCHESTRA, bol to dvaciaty ročník odkedy festival funguje.
Na prvom ročníku hrál DUNAJ. A tým pádom tam bolo pozvané duo Ostřanský – Václavek. Vladimír nás tam videl spolu hrať a vedel o mne.
Ešte tam bolo aj to, že v jednom časopise o Ostřanskom s Václavkom napísali, že „… bolo to fajn, ale taký slabší odvar DUNAJA.“
Pepu to naštvalo a shodou takých okolností ma tam zavolali hrať.
Že treba nejaké bicie… a Vladimír mal nápad a Pepa súhlasil.
Jak jste vybrali repertoár DUNAJE? Pánové to asi už měli připravené…
Áno, oni už ho mali vybraté, ak hrali ako duo.
Vy jste původní DUNAJ asi vůbec neznala?
Ja som to poznala, pretože Michal Kramár – zpevák z ANKRAMU – bol ich velký fanúšik.
Cože, vy jste je znala?!
No jasné, hrala tam Iva Bittová, to sa nedá nepoznať.
V DUNAJI hráli dva stylově zcela rozdílní bubeníci a vaši předchůdci – Pavel Fajt a Pavel Koudelka.
Pepa mi poslal nahrávky, ktoré budeme hrať a ja som sa jich naučila.
Podle toho stylu, jakým hrajete, vám více vyhovuje způsob bubnování Pavla Koudelky?
… no mi sa práve velmi páčí hranie Pavola Fajta … mám rada farebné hranie.
To sa nedá povedať, čo mi viac vyhovuje. Ale bavilo ma sahovať Koudelkovie bicie.
Bol to pre mňa taký svet … ako že tak nehrám každý deň.
Vlastne je to zajímavý prístup pre mňa a dobrý vlastne pre moje vzdelanie. Taká zkúšenosť… ma by to nenapadlo si to sťahovať len tak zo zábavy.
Ale tak to vlastne som mala celý repertoár ktorý potrebujem … a bola to dobrá škola takto sa zamerať … mať obdobie s Pavlom Fajtom … a Koudelkom… s oboma.
Pavel Koudelka ma bicie také priamočaré… „sušší“ hranie…
Ale vy si zachováváte ten svůj vlastní styl hry…
… tak rada by som.
Bicí souprava… vlastne sestava… na kterou dnes hrajete, přesně odpovídá vašemu naturelu?
Takhle chcete znít? Je to váš rozpoznávací zvuk?
Uplne nie… moja normálna súprava bola s jedným tomom a kotlom. Postupne som prestala ten tom nosiť na koncerty… pretože sa mi to nechelo brať.
Takže…
Lebo je to ťažké…
Tom jako nástroj na přenášení je těžký?
No vlastne to bolo veľa vecí, ktoré som musela ťahať.
Vyhovovalo mi to s jedným kotlom…
Já už si snad budu vaši soupravu kreslit.
Ale kedže... Chalani mi dali úplne najavo, že chcú hrať takým viac koudelkovským štýlom než fajtovským. Taká bola ich predstava.
Vlastne ten kotol sa tam ani nikdy neukazuje. Určite by sa tam dal zakomponovať, ale … myslím, že to celkom jasne povedali na začiatku.
Určite je to výzva, zjistila som, že to funguje.
Bylo v písních DUNAJE něco pro vás obtížného na zahrání nebo pochopení?
Určite!
Pesnička „Tak malá“… to mi trvalo asi hodinu, kým som pochopila kde je prvá doba.
Tam hrá každý niečo iné a ja som sa orientovala podľa nejakej gitary alebo podla spevu. Ale vlastne som zistila, že bubenický part má svoj vlastný part. Že má iný počet dob než tie gitarové riffy a ten spev ide ešte cez to.
Ale vždy mi to neako docvaklo. Ale niekedy to trvalo dlhšie…
Rovnako aj pesnička „V černém“. To mi tiež trvalo… napriek tomu, že tam bicí nie su, že sa pridajú až na konci…Chcela som to pochopiť. Ale to bol tiež oriešok.
Jak se vám hrálo s DUNAJSKOU VLNOU?
Zo začiatku to boľo… vlastne při každom koncerte by to tak asi malo byť. Ale potom som to už tak prestala vnímať…
Ale pametám si, že tie prvé koncerty som cítila zodpovednosť, snažila som si uvedomiť, že hrám pesničky, ktoré su staršie jako ja… a že pre veľa ľudí to niečo znamenajů tie pesničky.
A že ja ich možno poznám menej, než tý poslucháči.
A to je veľmi zvláštne. Cítila som velkú zodpovednosť, že oni to chcú počuť a ja som bubeník, ktorý to hrá…
V tých Doubiciach a Pardubiciach som to strašne cítila.
Zodpovednosť voči tým poslucháčom.
Ako že… aby mali z toho radosť.
Že tie pesničky sú vetšie než ja.
Tvoříme, tudíž jsme
Naživo jsem vás ještě bohužel s DUNAJSKOU VLNOU neviděl. Ale jsou dostupné velmi kvalitní záznamy z koncertu DUNAJSKÉ VLNY z Akropole na youtube. Kapela zní velice kompaktně. Má sound, má tvář. Nemám pocit, že došlo jen k náhodnému setkání hudebníků, které je vynuceno okolnostmi nebo vzpomínkami.
Jedná se o autentický a zcela plnohodnotný umělecký krok. Oslovují vás ty písně? Líbí se vám, co hrajete?
Samozrejme že sa mi to páčí! Inak by som to nepočúvala a nesúhlasila, aby som to hrala. Ale určite je treba vziať do úvahy to, že … Pokúšali sme sa urobiť jednu alebo dve nové pesničky, bolo to nedaleko od Dubnice na chate. A bol to stokrát inší pocit než hrať pesničky po niekom.
A to je vec ktorá ma mrzí… že sme nestihli hrať tie nové pesničky na koncertoch.
Čo sa týka DUNAJSKEJ VLNY aj KUZMIČ, sú to vlastne pesničky ktoré boly vytvorené niekým. A ja tam hrám. Čo je vlastne rozdilel medzi ANKRAMOU , kde som si tie bicie mohla sama vytvoriť.
Na novém nosiči, který jste nedávno nahrávali…
…to čo je na hithit.cz – to je cédéčko, ktoré sme hrali naživo doteraz. Sú to iba staré pesničky.
A ty nové skladby nebo to, co tvoříte – to se bude také nahrávat?
To je vo hviezdach….
Takže to se ještě neví? Anebo ví, ale nebudeme o tom zatím mluvit?
…….. (pozn. – v tomto místě se Michaela pouze usmívala, takže to nechme na ty hvězdy)
Skoro půl roku jste zatím vystupovala s DUNAJSKOU VLNOU. Najdete nějaký okamžik, kdy jste si řekla – tak to je to, proč to chci dělat a teď se mi to zrovna povedlo?
Tak to bolo na tej chate. Že to bol moment, keď sme robili tie nové veci, že to je to, prečo to chcem robiť. Aspoň u mňa to tak je… až člověk začne robiť nové věci.
Lebo teraz je zvlášná situácia, aj v KUZMIČ aj v DUNAJSKÁ VLNA… keď nastúpi bubeník alebo hociaký hudobník, tak predsalen to trvá neakú dobu, do kým sa to stane jeho vlastnou kapelou.
A tvorenie nových vecí ja ta najlepšia cesta. Vlastne pre mňa jediná.
Je to rozdielny prístup chalanov s tým že sú to ich vlastné věci a rozdielny prístup mńa, keď tam naskočím a hrajem cudzie věci.
Ale keď už sme začali robiť tie nové, tak už to bola ozaj „tá“ kapela.
Takže na té chatě jste byli BEATLES. A vaši kolegové to cítí stejně?
Hej, ja si myslím že hej. S Vladimírom sme sa o tom bavili a myslím, že sme rovnakého názoru.
Chystáte se na cestu, odjíždíte do Norska…
Ja tam idem študovať na školu, do Osla. Na rok. Budem študovať bicie na Norwegian Academy of Music.
Čo to pre mňa znamená? To je ta najlepšia věc, čo teraz možem urobiť.
Vždy som chcela ísť niekam. Celý život by som chcela chodiť.
Gerd Muller