JEDEN KMEN - Basnj

Družina brněnských umělců všestranného záběru (krom tvoření hudby vydala knihu nebo pořádala výstavy) přináší do zimního času svůj druhý koncepční kotouč. Od předchozího se JEDEN KMEN značně vyvinul a rovnou na úvod třeba zvěstovat, že pokud čekáte na něco skřetího a blízkého tomu, co balancovalo hodně na hraně mezi skutečnou hudbou a ambientem, budete se divit. Družina dospěla, na tribální „Mlze“ se evidentně dostatečně vyskřetila a nyní přichází s pohádkovým příběhem „O ztracené zimě“, který se pro „Basnj" stal předlohou. Kromě široké palety nástrojů a zvuků z přírody novinku protkalo také mnoho melodií, zpěvů a sborů.

Nutno říct, že pokud se před poslechem „Basnje“ (v překladu „pohádka“) neseznámíte s dějem zmíněného příběhu, který nabízí notnou dávku dramatu, zážitek bude méně než poloviční. Lyrickou linkou je novinka oproti „Mlze“ (která mluvila černým jazykem Mordoru) sice o dost přístupnější, mluví k nám řečí zvanou mezislovanština – to je mladý, uměle vytvořený jazyk, kterému by měli rozumět všechny slovanské národy (využila jej kupříkladu také Ďyvina) – ale ani to není zárukou přímého porozumění celému ději. Bez znalosti pohádky hudebně vyniká „Prěstupiti prag“, kde si Skrík coby Liška při svém příjemně zabarveném, hlouběji položeném hlase, jenž vtahuje do Jinosvěta jako magnet, na chvíli dupne a majestátně se rozmáchne, načež další výrazivo budují výborné hostující sboristky, zpívající ve „Velike sale“ jak společně, tak jednotlivě. Ty díky svému vystoupení přinášejí extrémně podmanivou, nakonec až čarovnou atmosféru, vybarvenou echt slovanskými barvami. Jenže jakmile zjistíme, co provedli Sluneční bratři a co všechno děvčátko muselo podstoupit pro to, aby zachránilo lidstvo před nekonečným létem a s tím spojenými následky, „Basnj“ nabere na úplně jiném rozměru, spojí se v jeden celek, a hlavně vyvolá skvělou obrazotvornost. Z jedněch mužských hlasů se stanou krvežízniví psi, štvoucí svou kořist, z těch druhých vznešení a pyšní synové Slunce. Liščino povzbuzující halekání silně připomínající velkolepost Heilung v „Prěstupiti prag“ nabere jasný směr a dívčin kulning (skandinávský zpěv pro svolávání dobytka) v „Čelom protiv burji“ už nebude jen machrovinka na závěru stopy. Všechny kapitoly najednou prošívá jedna nit a úseky dříve výraznější se bez těch ostatních již neobejdou.

Jako krapet problematická se jeví být předposlední „Solncu licem v lice“, která po předchozích dramatických výčnělcích působí poněkud ploše. Určitě by se s touto kapitolou dalo více pohrát, anebo ubrat na její délce (jen pro zajímavost, tu mají obě závěrečné kapitoly na chlup stejnou). Kdyby se na „Basnji“ jednalo o závěr, námitek by nebylo, ale vzhledem k tomu, že skutečné (velmi půvabné, s jasně slyšitelnými přejezdy po hmatníku) outro má teprve přijít, takto rozlehlá plocha působí trochu nadbytečně.

Vedle velké škály hlasů nabízí post-skřetí družina, jak je u ní zvykem, mnoho zajímavých nástrojů jako osmistrunné bouzouki, tradiční turecký saz (drnkací nástroj s velmi specifickým hmatníkem, na nějž se u JEDNOHO KMENE často hraje smyčcem), brumle, píšťaly nebo nespočet bubnů a chrastítek. Výtvarný talent brněnské formace se otiskl do přebalu, zpracování grafického vizuálu vypadá poutavě a vkusně. V „Basnji“ se navíc odráží genetická namíchanost našeho národa, neboť vedle mezislovanských lyrických linek a temperamentu slovanských dívek a hochů se objevuje i něco z kultury severních Germánů.

Autor: Petra Kalášková
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN