POVODÍ OHŘE - Místo odpočinku

Když jsem si hledal nějaké informace o kapele a jejich aktuálnímu albu „Místo odpočinku“, narazil jsem na přívlastky jako „divoká parta“, „zvuková brutalita“, „punk’n’rollové vypalovačky“ apod. Podle mě ale mají blíž k nějaké dynamičtější indie kytarovce než třeba k punku nebo garážovému rocku, který je alespoň dle mých měřítek daleko ostřejší a dravější. Neznám jejich předchozí desky, ale vliv country slyším pouze ve skladbě „Blud“, která ale patří současně mezi moje nejoblíbenější. To banjo v ní je fakt super, stejně jako text. Přestože má POVODÍ OHŘE své momenty, není to rozhodně typ kapely, která sešlápne plynový pedál až na podlahu a nohu z něho nesundá, dokud není ta jejich rachotina v cíli. Kapela zřejmě docela ráda občas zvolní a frčí si jen tak na volnoběh. Nic proti tomu, ale v těch okamžicích samozřejmě ztrácí ten tlak a nechává posluchače chvíli jen tak lelkovat, což podle mého není úplně žádoucí. Takovou skladbou je třeba „Anno“, která zní jako trochu ostřejší MIG 21, hned následující „Láska a svítiplyn“ je zase výletem do lehkonohého rockabilly. K avízovanému punku se pak asi nejvíc přiblížili ve skladbách „Díra“ a závěrečné „Na nebi“. Úsměvné odlehčení pak nabízí doslova se vznášející, éterická „Jaro“ s krásnou „havajskou“ kytarou a decentní rytmikou. POVODÍ OHŘE je rozhodně zajímavou partou, jen výše uvedené přívlastky mi k nim tak úplně nepasují. Možná je dokážou naplnit na živo, ale to už je zase jiný příběh.

Michal Jakubík