Petr Pálenský alias Poly z INSANIE se vydal do světa country. Jakkoliv tato věta zní a vypadá bizarně, s přívlastkem dark už začíná dávat smysl. A to dokonce takový, že osobně si nedokážu představit vhodnějšího kandidáta z rockově-metalové scény pro daný segment. Když jsem poprvé slyšel desku „K mýmu ohni nesedej“, uvědomil jsem si, že Poly vlastně na ose své tvorby do žánru dark country dlouhodobě směřoval. Možná je to i věkem, ale nechci z něj dělat nějakého usedlého pantátu, protože Poly má v sobě stále to mladistvé desperátství, které ovšem doplňuje kbelík zkušeností všeho druhu, jenž je pro podobnou hudbu nezbytný. POLY NOIR tak působí jako zrcadlo všehomíra, špíny z cest i nebeských světel. Od prvního taktu člověk slyší někde vzadu praskání skutečného ohně a podvědomě cítí tmu, která se nezadržitelně blíží. Ostatně první song „Padá hvězda“ posílá náladu ihned do noci. V té se občas také konfrontuje, proto následující banjem prosycená „Zúčtujem“ lícuje dokonale. A při poslechu skladby „Všechno přikryté je tmou“ už není o čem. Temnota přebírá vládu a mimikry jí poskytuje nádech latino hudby. Ale pozor, aby nedošlo k mýlce. „K mýmu ohni nesedej“ není negativní deska. Je to spíš takové neurotické romaneto, ze kterého každou chvíli vykoukne kovbojský klobouk. Že ho na hlavě nenosí zrovna vzor ctnosti, je nabíledni. POLYNOIR ale nejsou jen o country a westernu. Epicky laděné refrény v „Amigos na cestě zaštěstím“ jsou toho slyšitelným důkazem. Jindy Poly zase dá lehce vzpomenout na genialitu Petra Hapky, konkrétně ve skladbě titulní. Morriconovsky laděná „Na cestu sedá prach“ kreslí před očima obrazy vzedmutého prachu v prérii. Ten definitivně usedne už brzy, aby duše měla klid. Právě tak se zove píseň závěrečná s modlitbou uvnitř. Tímto oheň POLY NOIR (protentokrát) dohořel, brzy bude svítat.Zdeněk Pospíšil