Už léta jsem přesvědčen o tom, že punk rocková NEŽFALEŠ je hudebně i textově dokonalý elixír dobré nálady. Pusťte si aktuální desku „Dávka štěstí“ a věřím, že mi dáte za pravdu, že tahle muzika prostě nabíjí pozitivismem, navzdory tomu, že texty frontmana Radka Šedivého v sobě nemají žádný primární cíl malovat svět v růžových barvách. Ale na rozdíl od hodu oštěpem je hra s kontrasty disciplínou, ve které Radek, jenž v následujících řádcích nechává nahlédnout pod pokličku své dávky štěstí, patří k mistrům.
Před čtyřmi lety jste albem „Dvě desítky let“ oslavili dvě desítky let vaší existence, jak se NEŽFALŠI daří ve třetí dekádě? Plánujete už nějaký speciální mejdan na blížící se čtvrtstoletí?Daří se nám velmi dobře, světlo světa spatřila nová deska, která sbírá samé pozitivní ohlasy. Jedná se o první kolekci nových písniček od tebou zmíněné kompilace „Dvě desítky let,“ která tehdy obsahovala tři novinky. Nějak čtvrtstoletí určitě připomeneme, máme něco už i načrtnuté, ale vzhledem k veškeré té práci okolo desky zatím nebyl úplně čas dát tomu konkrétnější obrysy. Pauza mezi poslední řadovkou „Šminky padlejch královen“ a novinkou „Dávka štěstí“ je jedna z nejdelších v rámci vaší diskografie. Nahrávání začalo už na podzim roku 2024, čím to, že se deska narodila až na začátku letošního roku?
Řekli jsme si, že už se nebudeme nikam hnát. Bez nové tvorby sice být nemůžeme, ale zároveň nemusíme ani tlačit na pilu, protože na koncertech máme co nabídnout, nahrávek už jsme vydali spoustu. Šli jsme tentokrát do toho s tím, že uvidíme, jak se nám bude dařit a až posbíráme pár hotových pecek, začneme přemýšlet o studiu. I díky tomu, že jsme očekávali, že bude tvůrčí proces asi běh na delší trať, rozhodli jsme se natočit desku na dvě poloviny. První půlka vznikla na podzim 2024 ve studiu Bros a druhá pak na podzim 2025 ve studiu Krakov. Z tohohle pohledu mi to nepřijde nijak drastické, makalo se furt. V našem věku a po těch letech v branži mi přijde pauza pět let mezi řadovými deskami naprosto adekvátní. Jak si užíváš nahrávání nové desky, když jde o několikrát prožitou zkušenost? Mění se nějak pocit toho, když držíš nové album v ruce oproti tomu, když jsi nahrál svojí prvotinu?
Ten proces vzniku, když dáváš novým songům ten výsledný tvar, je vždycky opojný, poprvé jako posté. Stejně tak držet v ruce novou desku, to mi asi nezevšední nikdy. Na pocity, když jsem se mazlil se svou první nahrávkou už si příliš nepamatuju, ale nemyslím si, že bych to prožíval tenkrát nějak významně víc než třeba teď. To máš jak s prvním cigárem nebo prvním sexem, ty taky často nejsou žádná hitparáda a všechno si to vychutnáš líp až později, s nabytými zkušenostmi. Máš v sobě stejný zápal jako v době, kdy jsi NEŽFALEŠ přiváděl k životu nebo je to dnes už o něčem jiném?
To se asi těžko definuje. Myslím, že zápal mi rozhodně nechybí, ale bude zřejmě v jiné formě než na samém začátku. Tenkrát člověk trpěl na jednu stranu na naivní sny a na druhou stranu na nezkušenost. Snažil jsi se z neotesaného kusu balvanu vysochat něco, co má smysluplný tvar a formu. To se myslím po pár letech povedlo a teď se ten zápal přesunul k tomu, zajistit tomuhle svému děcku adekvátní a pokud možno úspěšný život. Tu jiskru v sobě zkrátka musíš vykřesat vždycky, pokud chceš něčeho dosáhnout. V textu skladby „Další Ramones nepřijdou“ naznačuješ, jak ses k punk rocku dostal. Jak Tě tahle muzika zasáhla, byla to osudová láska při prvním riffu, nebo spíš revolta ve stylu „máma říkala, ať to vypnu, tak jsem to zesílil“?
Muziku jsem v té době vyloženě hltal, v půjčovně cédéček, o které se v textu zpívá, jsem byl pečený vařený.Spolu se všemi možnými odrůdami rockové muziky mě tam potkal i punk a ano, byla to láska na první poslech. Ramones to načali, pak samozřejmě Pistole, spolu s nimi české punkové klasiky jako SPS, E!E, Visáči nebo Plexis. Punk jsem jako revoltu vnímal až v tom druhém plánu, nepovažoval jsem se nikdy za nějakého ortodoxního punkera. Vystříhal jsem si díry na džínách, holil si podivné číro nečíro, pak si barvil vlasy, ale to hlavní pro mě vždycky byla ta punková muzika, kterou miluju dodneška.
Změnilo se nějak během let, kdy seš výraznou součástí punkové scény, tvoje vnímání pojmu punk? S čím ho máš dneska spojený především?Částečně jsem odpověděl už v předchozí otázce.Kromě muziky mám na punku rád jeho rozmanitost a určitě taky napojení na DIY myšlenku. I punkovou scénu samozřejmě částečně svazují určitá pravidla, co si budeme nalhávat, ale umí se aspoň tvářit, že je svobodná a svobodu i hlásá. Spojený mám punkrock také se spoustou přátel a vůbec s příjemnou atmosférou na punkových koncertech. Pokud se vyloženě neobjeví nějaký debil, kteří jsou ale přítomni v každé sféře lidského konání, vládne na akcích pospolitost, přátelství a dobrá nálada. Jsem v téhle scéně moc rád a cítím se v ní dobře. Nové album má asi jeden z nejoptimističtějších názvů, jaký NEŽFALEŠ kdy použili, byť text titulní skladby vše spolehlivě zasadí do jízlivé reality. Máš rád tuhle hru s kontrasty?
To je přesně moje parketa. Právě ta nejednoznačnost mě na tom názvu velmi baví. Může stát sám o sobě a působit velmi pozitivně, ale vlastně taky ironicky, když ho zasadíš do kontextu třeba právě toho textu hned první skladby na desce. Kdo nás zná, ví, že tuhle poťouchlost používám rád, takže v tom tu ironii, myslím, musí cítit už hned dopředu. Navíc nějakou tu svojí „dávku štěstí“ chce přece každý a my mu jednu nabízíme. Z čeho ty bereš svoje největší dávky štěstí?
Když se tak zamyslím, v těch základních aspektech je můj život teď vlastně jedna velká dávka štěstí. Mám super rodinu, sleduju vyrůstat svého téměř ročního syna, kapele se daří, umím si udělat radost i obyčejnými věcmi. Na to, jak to se světem celkově jde od desíti k pěti, to na můj život zatím naštěstí nijak zvlášť nedolehlo. A to je dávka štěstí jako prase. Nutno ale počítat s tím, jak je všechno křehký a že se to může kdykoliv otočit. Hrozně mě baví to, jak v textech dokážeš i u jasných životních outsiderů najít cestu, pozitivní stéblo, něco, u čeho si člověk řekne, že pořád ještě není úplně zle. Máš to takhle i v životě?
Mám rád smutné hrdiny, se kterými můžeš sympatizovat. Vždycky jsem hledal v tom outsiderství to přitažlivé a zároveň i vyvracel jeho podstatu s tím, že co když možná právě ten outsider je ten největší správňák. Jednu dobu jsem bral outsiderství v podstatě jako privilegium a sám jsem se mezi takové počítal. Mám rád příběhy, kdy je hrdina ve vleku událostí, se kterými nemůže nic dělat. Je to takový model alá Johnny Cash. Ten se ve svých písních často zastával slabších a zpíval songy o lidech na pokraji společnosti, často ne svojí vinou. Taky, co chceš psát o šťastných a úspěšných lidech, kteří se tváří jak reklama na spokojenost? Světlo na konci tunelu je ale důležité, přesně jak říkáš, snažím se těm figurkám v textech často přisoudit i něco pozitivního. Třeba ten pocit, že to ještě přece není úplně v hajzlu.
Fascinuje mě, jak přirozeně do textů zapadají reálné postavy, bez toho, aby to znělo nějak násilně nebo samoúčelně. Na albu se potkají Stephen King, Axl Rose, doktor Cimický, Tereza Pergnerová, Václav Havel, Ivan Jonák, Jan Werich, Bob Dylan, Karel Jaromír Erben, Martin Fenin, …, jak jsi je všechny dostal do jedné místnosti?Já už si do textů pozval kde koho. Od Brada Pitta, přes Jirku Káru nebo Forresta Gumpa až po Iggyho Popa. Zavřít je všechny do jedný místnosti by znamenalo buď neskutečnej mejdan nebo hroznej průser. Ale teď vážně. Mám rád popkulturní odkazy a když to jde, využiju nějakou osobnost nebo známou postavu jako hybatele děje. Dělá mi radost, že zmiňuješ, že to na tebe působí nenásilně, protože to je můj hlavní cíl. Občas nějaká persóna zkrátka svým charakterem do textu sedne a já po ni sáhnu, protože obecně rád používám při psaní konkrétní věci, místa nebo osoby. Přijde mi, že to ten text pak udělá silnější a naléhavější. Mít takový přehled je přirozenost, dar od přírody nebo je pro tebe napsání textu o spoustě práce, hledání a pábení se po tom správném významu? Dokázal bys napsat text na objednávku nebo to musí být spontánní záležitost?
Čím déle to dělám, tím míň to ze sebe sypu. Pocit, že už jsi všechno řekl a dlouhé hledání témat nebo směru, jak říct podobnou věc jinak a třeba i zajímavěji, to je každodenní chléb textaře. Základem je mít oči a uši otevřený, aspoň nějakou slovní zásobu a cit pro jazyk. Nic víc bych v tom nehledal, ale samozřejmě, není to disciplína pro každého. Já jsem zase třeba mizerný vrhač oštěpu, tak to je. Těší mě, že svou tvorbou můžu třeba malinko potvrdit tezi, že text je v písničce minimálně stejně důležitý, jako muzika. Jsou tací, kteří si to evidentně nemyslí a podle toho to pak vypadá. Blbý text ale za mě silně degraduje i sebelepší hudební dílo.
Nějaké texty na objednávku jsem dělal a je to trošku jiný sport, než když píšeš pro sebe a sobě do huby. Musíš se vcítit do toho konkrétního interpreta, ctít jeho styl a udělat to ideálně tak, aby to s jeho projevem znělo uvěřitelné. Dlouhodobě taky spolupracuju na textech pro The Fialky, kde je ale hlavním autorem stále Kečup a já s ním spíš texty cizeluju a obohacuju nějakými frázemi a nápady.
Sloganů, které mi po poslechu v hlavě intenzivně vibrují, je celá řada, aktuálně vede "…však ten už si mě srovná jak grázla polepšovna…" a "… se vším se dá smířit, až ti bude kvér na hlavu mířit…". Který příběh nebo sdělení z nové desky je podle tebe nejzásadnější, co bys chtěl, aby si posluchač z desky v ideálním případě odnesl?Vybrat jedno stěžejní téma nebo poselství asi úplně nejde. Nechávám to spíš na posluchačích, co si v těch textech najdou a co je osloví. Zrovna ty fráze, které tu zmiňuješ, mi ale taky konvenují. Někdy se přistihnu, jak se v duchu sám pochválím ve stylu „to jsi řekl pěkně, Ráďo.“ To ber ale s rezervou, nejlepším vysvědčením je pro mě samozřejmě zpětná vazba od lidí, kteří se mi někde na koncertě na baru sami často svěří, jaký text jim mluví z duše. Asi nic autora nepotěší víc, než když ví, že jeho myšlenky rezonují i u posluchačů. Ve vašem koncertním kalendáři se asi nenajde moc volných míst. V čem je pro tebe největší bonus toho, že stojíš na pódiu a pak se po nocích rodí text „Bůh drží tankovací pistoli“? Už jste někdy na benzince ukradli koberec?
Osobně můžu říct, že mě to především pořád opravdu baví. Stát na pódiu, objevovat nový sály i znovu navštěvovat ty starý známý a setkávat se s lidmi na koncertech a vyměňovat si energii. To cestování je jen malinká daň za tohle všechno a v naší malé zemi se to dá myslím vydržet. Muzikanti by měli být založením kočovníci a na to naráží i tenhle text. A k tomu koberci, to je opravdu reálný příběh z kapelního folklóru. Kdysi dávno jsme na benzínové pumpě odcizili koberec, protože se nám hodil na pódium pod bicí soupravu. Kolikrát jsme totiž hráli někde, kde podlaha klouzala a bubeník si pak musel po každém songu vracet kopák zpět na místo anebo jsem ho já musel během koncertu nohou zapřít, což teda ani jedno není moc komfortní. Milým pumpařkám jsme se chlubili, co že jsme to za kapelu, venku samozřejmě všude kamery, no ideální podmínky pro kriminální čin. Však mi taky druhý den zazvonil telefon a v něm mi neznámý hlas sdělil, že pokud koberec okamžitě vrátíme, jsou ochotni krádež nenahlásit policii. Náš bubeník Petr ho tam teda vezl odpoledne zpět s omluvou a kajícným pohledem uličníka, přistiženého při činu. Od těch dob už máme koberec vlastní. Dovedeš si představit, že by NEŽFALEŠ někdy došla do stavu, že by hrála na playback?
Po pravdě, neumím. V našem ranku tohle asi ani nehrozí.Vždycky si ale v této souvislosti vzpomenu na odstrašující příklad, kdy jsem na obskurní akci, tuším vinobraní v Mníšku pod Brdy, viděl vystupovat zpěvačku Yvonne Přenosilovou na sklonku její kariéry. Měla s sebou pohůnka, který zastrčil do přehrávače zpěvaččin výběr dávných hitů, Yvonne se chopila mikrofonu a markýrovala pro přítomné návštěvníky zpěv do puštěného cd. Ten její doveda ho ale asi někde cestou škrábnul a zrovna uprostřed megahitu „Tak prázdná“ začalo cédéčko brutálně skákat. Zmatená Yvonne s vyděšeným výrazem zbledla a absolutně netušila co teď. Až po chvíli se od stánku s vínem přiřítil tenhle její asistent, cd vypnul uprostřed písně, Yvonne zavřela pusu, počkala a následně plynule navázala dalším trackem. Nechápu, jak je to možné, ale nikdo z přítomných tenkrát nehnul ani brvou. Korunu tomu pak nasadily dvě dámy za mnou, které se svorně shodly, že jí to teda zpívá jak zamlada. Symbolem, který se dostal až na tričko, je Anna Glässerová, podle jejíhož hodně temného příběhu vznikla skladba „Proč kazit příběh pravdou“. Co musí historická záležitost v sobě mít, aby sis řekl, že stojí za to ji zpracovat do textu?
Musím o ní ve vhodný čas zakopnout a vědět, jak jí uchopit. Na Anču, jak ji v kapele říkáme, jsem narazil zrovna v době, kdy jsem potřeboval otextovat tuhle pecku a cítil jsem, že si to říká zas jednou o nějaký punkrockový lovesong. Ten příběh mi přišel tak zvrhle romantický a zároveň neuvěřitelný, že jsem po něm skočil a v refrénu k němu přišpendlil i tu variantu oblíbeného rčení „nekaž příběh pravdou.“ Písnička má u fanoušků super ohlas, takže s Ančou možná budeme mít ještě další plány, než jenom to tričko. V klipu k titulní písni hlavní hrdina vytáhne seznam nazvaný „Jednou bych chtěl“. Je ještě něco, co se ti s NEŽFALŠÍ nesplnilo, ale jednou bys to chtěl?
Nějakou vysněnou metu asi nemám, vlastně jsem ji ani nikdy neměl. Beru to, jak to přichází a teď už mi to přijde všechno jako nadplán, oproti tomu, co jsem od kapely v začátcích čekal. Osm desek, stovky koncertů, Rock for People, velká Lucerna, spousta klipů, hraní před legendami žánru, to všechno jsme si prožili a už ani vlastně nevím, kam to v rámci té naší škatulky dál nějak významně posouvat a při tom si zachovat autentičnost. Takže momentálně už si asi přeju jenom vydržet a ještě pár let rozdávat lidem radost.
Facebook NEŽFALEŠ
Původně zveřejněno na METAL FOREVER