Kapela NIAKARA má za sebou první dva roky své existence. Bylo pro vás těžké rozjet novou formaci po dlouhých letech působení u ARAKAINU?Sehnat vhodné hudebníky nakonec nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát, přihlásili se sami a nedali se odehnat. (smích) Samozřejmě to ale nebylo úplně snadné. Měl jsem sice po pětatřiceti letech v Áčkách lepší startovní pozici než někdo, kdo začíná úplně od nuly, přesto se však potýkáme se stejnými problémy jako jiné nové kapely. Všichni do toho ale dáváme maximum, minimálně sto dvacet procent. Původně to měl být projekt, kde budou přehrávány vaše autorské písně pro ARAKAIN. Venku ale máte nové EP „Anubis“, které nabízí i zcela novou tvorbu. Co vás přesvědčilo?
Moje starší tvorba stále tvoří, a i do budoucna bude tvořit přibližně polovinu našeho playlistu – s tím jsem do NIAKARY šel. Nové písně ale byly v plánu od začátku, už když jsem kapelu oznamoval. Po úspěchu debutového EP „Anunnaki“ jsme měli jasno, že tahle kombinace funguje. U nového materiálu jsem chtěl dát víc prostoru i ostatním členům, a to se ukázalo jako dobrý krok. „Anubis“ je po „Anunnaki“ druhý díl trilogie inspirované knihami švýcarského záhadologa Dänikena. Máte rád jeho knihy?
Upřímně, Dänikena jsem četl naposledy jako kluk a tehdy mě jeho knihy hodně zaujaly. Dnes mě spíš baví seriál Vetřelci dávnověku, ve kterém člověk neustále objevuje nové souvislosti a překvapivé teorie. Nejsem žádný knihomol, ale záhady a neznámé věci mě fascinují odjakživa a často se promítají i do mých textů. Už tušíte, jaký název celou trilogii uzavře?
Máme vytipovaných pár oblastí, hodně mě zajímá předkolumbovská Amerika, ale stejně tak bychom mohli skončit ve starověkém Řecku. Chci téma, které by dokázalo přirozeně navázat na „Anunnaki“ a „Anubis“ a zároveň obstálo jako silný titulní motiv celého EP. Chci, aby závěrečná část trilogie uzavřela tuhle etapu symbolicky, s myšlenkou, která dá celé sérii smysl a tečku. Na desce najdeme i eponymní píseň z jednorázového projektu KAIN z devadesátých let, který jste založil společně s Jiřím Urbanem. V původní verzi zpívá Roman Izaiáš, verze aktuální je tvrdší a syrovější…
Je to podle mě hlavně tím, kým jsme v čase nahrávání obklopeni. Původní verze vznikala v úplně jiných podmínkách a době, kdy byly možnosti studia i techniky omezené. Dnes jsme chtěli, aby skladba dostala modernější zvuk a odpovídala současné energii NIAKARY. Zásadní roli sehrál náš bubeník Pavel Kubát, který nahrával živé bicí ve studiu u Marka Žežulky. Díky tomu má píseň daleko větší dynamiku a tah na bránu. Na výsledném zvuku se pak nesmazatelně podepsal producent a soundmaster Richard Scheufler Jr., který jí vtiskl tu tvrdší, temnější atmosféru. Jsme rádi, že „Kain“ dostal tvrdší kabát. V sestavě máte o generaci mladší spoluhráče a z nových skladeb je skutečně cítit určitý temperament. Zvlášť v titulní písni se zdá, že chemie zafungovala…
Sám jsem byl překvapen, jak rychle se kapela po relativně krátkém čase sehrála. Sedli jsme si nejen hudebně, ale i lidsky, a to se na výsledné chemii vždycky pozitivně odrazí. Každý z nás má sice trochu jiný hudební vkus, ale na zásadních věcech kolem tvorby se shodneme bez debat. A pokud ne – co řeknu, to platí. (smích) Před rokem a půl jste v Bratislavě předskakovali slavné americké metalové partě EXODUS. Měli jste možnost se s nimi osobně setkat v zákulisí?
Ano, měli jsme možnost se s nimi potkat osobně. Sdíleli jsme společné prostory v šatně i catering a strávili s nimi pár příjemných chvil. Vyměnili jsme si několik zdvořilostních frází a překvapilo nás, že naši produkci skutečně sledovali a pochválili. Bylo vidět, že mají přehled o tom, co se kolem nich děje, a to nás upřímně potěšilo. EXODUS jsou legenda, ale přitom naprosto normální, skromní chlapi bez hvězdných manýrů.
