Bára Basiková a PRECEDENS - "Doba ledová"

Doba ledová

Panton

Post-synthpop/rock ČR

Ať tuhle desku znáte, nebo ne, věřte, že právě čtete o jednom z největších tuzemských klenotů populární hudby let osmdesátých. PRECEDENS je dítětem vizionářského umělce Martina Němce.  Akademický malíř, hudebník a autor geniálních textů své doby Martin Němec zakládá v roce 1982 svojí mateřskou lásku PRECEDENS společně s kamarádem, zpěvákem Janem Saharou Hedlem. Název označoval to, co v této době bylo lepší pojmenovávat tímto slovem. Asi chápete. Čas plynul a v roce 1985 se v kapele objevuje mladičká Bára Basiková, která se míjí s Hedlem, jenž odchází z postu zpěváka. Bára zpívá zpočátku vedlejší vokály.

Již známá v samizdatové literatuře díky svému eposu z dospívání, próze Rozhovory s útěkem. Snová realita, kde se vyrovnává s chápáním vztahů a jejich zamotaností. Je zde ostatně zmíněn lesbický vztah, který nejspíše vyvolal ohledně knihy menší pozdvižení svojí upřímností.

První deska je na spadnutí a úsilí kapely přivádí v roce 1987 na svět debut „Doba Ledová“. Je precedens, že již obal působí poněkud chladně. Vysypaným obsahem kabelky dominuje Báry chladný výraz s fotografie. Nápis s ledovou texturou podtrhuje umělecký šmak Martina Němce jako autora obalu. Pod hlavičkou Pantonu vychází tento lehce nadčasový skvost. Vše je chladné, mrazivé, hodně neklidné. Moře nadsázky, krásné hrátky se slovy a frázování, které se nejednou zvrhne v árie, nebo jakousi temnou říkanku. Atmosféra je učarující, naprosto podtrhuje koncept celé desky. Vztahy, sny a podivné vize Němce. Zvuk je precizní, produkce jakbysmet. Sound vychází z populárního synthpopu (ULTRAVOX, DEPECHE MODE…) Zvuk bicích nástrojů působí krásně plasticky a vše je založeno na syntetizéru. Ostatně dominující nástrojem jsou právě Němcovy klávesy. Neslyšitelné kytary a basa podmaňuje odklon od klasického rocku či popu a přesto je deska temná jak to jen jde a nejde přitom o klasický popík. 

Báry úžasný soprán s tříoktávovou rezervou se projeví  již v první písni „Odplouváš dál“. Zde začíná ten neklid a studeno. Druhá „Kladnej Hrdina“ je z mého pohledu nejslabším songem, ale věc názoru. „Nemám se čemu smát“ vyvolá dojem, jako kdyby ho zpívala Natasha Kampushová, ta, léta zavřená ve sklepě ujetého věznitele Priklopila. Stejnojmenná „Doba Ledová“ uzavírá orgasmus symfonického neklidu první strany desky. Na druhé straně čeká „Dívčí Válka“. Chmurná balada, kterou by František Ringo Čech napsal místo komediální divadelní hry pokud by byl na hodně špatném dojezdu. Poslední „Na hlavu postavená“ uzavírá tento kruh deziluze. Z podobné doby (1986) mě zamrazí jen skladba „Jdeme do hor“ od Immrichova Tanga, která začíná meluzínou, hromy a blesky. Tu mi ostatně pouštěl otec před spaním již v pěti letech. 

Chcete-li se tedy zchladit v létě pusťte si „Dobu Ledovou“, chcete-li se zasnít s mrazením v zádech okuste „Dobu Ledovou“ v zimě. Chcete- li si pustit top českého post-synthpopu pustě si staré PRECEDENS…

http://www.precedens.cz/