AŽ NAPRŠÍ A USCHNE – Punk, prdel a pívo

„Hudba má bejt o zábavě. Když chce člověk poslouchat o problémech nebo politice, ať si pustí zprávy. Na koncertě by sis měl odpočinout a ne se nasrat.“

Pražská punk´n´rollová kapela fungující více než patnáct dlouhých let. Minulý rok to kluci konečně dotáhli na své první CD pod originálním názvem „Pívánky“. Dobré říci, že tahle banda hrála vždy spíše pro své srdeční potěšení a pro radost kamarádů a svůj vývoj nechávala opravdu plynout velmi volně. Není ostatně jedna deska za patnáctiletou existenci sama o sobě známkou punku? Ať si to každý přebere po svém. Pro rozhovor jsem si vzal na paškál Jakuba Lísku, známého pod přezdívkou Lískoš. Hudební srdcař, pivař, milující táta od rodiny a především zpěvák AŽ NAPRŠÍ A USCHNE…

Za dobu vaší hudební existence jste odehráli již pěknou řadu koncertů. Vzpomeneš si na svůj první koncert? Jaký koncert byl naopak ten nejlepší?
Na to si pamatuji naprosto přesně. Bylo to 15. 1. 2001 na Miladě a bylo to dost fajn. Tenkrát se neřešily takový ty věci, jako odposlechy, světla a podobně. Prostě se hrálo a všichni byli spokojení. Na pódium jsi dostal basu teplých lahváčů a měl jsi pocit, že jsi největší hvězda.
Nejlepší koncert? Co do počtu lidí, tak určitě Rock Café s E!E a SPS, ale jinak bych řekl, že ty akce co děláme sami v klubu Cross. Máme tam zkušebnu. Koncerty tam pro nás mají své kouzlo, protože cítíme domácí zázemí. A naši fanoušci mají klub dost rádi.

Jaký je váš oblíbený klub a proč?
Tak určitě pražský Cross a to hlavně díky tomu, že jsou tam často skvělé akce zadarmo. Jinak oblíbených klubů je po celé republice zatím ještě pořád dost. Důležité je, aby jejich majitelé pochopili, že ne každá kapela má na to, aby si pronajala klub, zaplatila zvukaře a spolehla se na to, že se pan majitel nevysere na propagaci, aby vůbec lidi přišli.

Loni jste vydali své první oficiální CD se stylovým názvem „Pívánky“. Představ prosím čtenářům tuto fošnu…
Je to vlastně takový předěl za tím, co jsme dělali dříve a co děláme teď. Kapela jako taková vznikla v roce 1999 a nikdy jsme vlastně nic pořádného nevydali. Udělali jsme nějaké živáky, ale to se moc nedá počítat. Když se placka nahrávala, dal jsem do ní všechny své nápady, které mě za těch dlouhých dvanáct let napadly. Tím mám na mysli hlavně složení nástrojů. Chtěl jsem, aby každá písnička zněla nějak originálně a tak jsou někde housle, někde klavír, ságo, trumpety, tamburína, klávesy a podobně. Jednu písničku si s námi zazpíval i Zdeněk Růžička z SPS, nebo majitel nejpekelnějšího českého metalového hlasu Ciffron z POPPY SEED GRINDER a SHAMPOON KILLER. Hostů na CD byla celá řada a jsem rád, že jsme to udělali takhle.  

Blíží se neúprosně konec roku. Jaké plány máte na ten příští? Kdy se mohou fanoušci dočkat nového materiálu, nebo nové placky?
Nový materiál vzniká pořád. Zrovna na začátku listopadu se na týden zavřeme do roubenky v Krkonoších, kde plánujeme nahrát nové EP. V plánu máme natočit pět věcí. Mezi lidi to chceme dát v Crossu, kde na leden nového roku chystáme opět nějakou větší akci. Informace pravidelně aktualizujeme na našem Bandzone profilu. Jinak plán je jasný: hrát, hrát a zase hrát. Kdyby vyšel nějaký prima letní fesťák, bylo by to fajn, ale s fesťáky už to není taková prdel.

K vašim největším hitům patří písně „Šprcka“ a „Veselý vdovec“. Jak tyto vtipné songy vznikly?
Neřekl bych, že jsou to vysloveně hity, ale je pravda, že je mají lidi rádi. Osobně si ale myslím, že máme v repertoáru lepší kousky.
No a jak vznikly? Normálně! Faktem je, že celkem rychle. Byly hotové vlastně hned, co jsme dostali podnět. Jsou to takové táborákovky na pár akordech, které si můžeš doma zahrát taky. Třeba píseň „Septiková“, což je také taková vodrhovačka, začíná větou: „Seděl jsem na okraji plného septiku/vychutnával tu chvíli krásného okamžiku“. Vzniklo to celé tak, že když jsem ještě dělal hostinského u Starejch hadrů, kde jsem v tu dobu i bydlel, tak jsem po zavíračce seděl ve čtvrtém patře, v okně svého kutlochu a pomalu se rozednívalo. Byla hrozná mlha. Celá Praha byla zahalena pod tím oparem a mě v tu chvíli napadlo zrovna tohle. Celou tu písničku jsem tenkrát napsal asi za půl hodiny.

Začínali jste jako punk-folková kapela. Před pár lety jste mezi sebou měli houslistku a do nedávna ještě zpěvačku. Nyní jste v kapele jen tři chlapi. Co vás vedlo ke změně sestavy?
To bylo jedno s druhým. Houslistka i zpěvačka byly v kapele ještě ve stejné době jako James. Je to celé trochu zamotané. Když jsem začal tenkrát pracovat za barem u Hadrů, kapela se pomalu rozpadla. Jednou jsem ji pak chtěl dát zase dohromady, jenže tehdejší bubeník Omar mezitím začal hrát v JET8 a náš basák Rudolf přestal hrát pro změnu úplně. Prostě se na to vysral. Tak jsem si podal inzerát, že sháním basačku, která umí zpívat a paradoxně se mi ozval právě James. Vlastně mít v kapele housle byl Jamesův nápad a mně se tenkrát líbil. Ale chyběl mi k tomu ženský zpěv. Houslistka Renata zpívat neuměla a já si vzpomněl na kamarádku od Hadrů, která zpěv vystudovala. V té době už ale James začal hrát se svou druhou kapelou ZPUTNIK a tak jsem hledal nového basáka a našel jsem Kubu alias Grázla. James se přesunul na pozici akustického kytaristy a takhle jsme hráli asi dva roky. Jak to tak ale bývá, čím víc lidí v kapele máš, tím je větší problém sejít se na zkoušce díky práci atd. Začali jsme se proto scházet převážně s bubeníkem Šmejdym a basákem a tím začaly vznikat úplně nové věci, které byly mnohem víc punk’n’rollové. Housle, akustika a ženský zpěv tam už moc nepasovaly. Když se ohlédnu zpět, jsem za tuhle změnu dnes vlastně docela rád.

Nyní jste v kapele tři chlapy. Zdá se mi, že jste se po letech takzvaně našli a nejen mé ucho zaznamenalo posun k profesionálnějšímu přístupu. Rozumím tomu tak, že se chcete více vyvíjet?
Jak pravil klasik - jenom blbec se nevyvíjí. Jak člověk stárne, začíná brát věci vážněji. Zjistil jsem, že nic jiného neumím, tak mi nezbývá nic jiného, než to vážně brát.

Za těch pár let, co hraješ na kytaru, sis pořídil velmi kvalitní aparaturu a hudebně dosti vyspěl. Nebrzdily přeci jenom ženy v kapele tvůj skladatelský rukopis?
Záleží na tom, jaké ženy myslíš. Jestli ty v kapele, tak ty určitě ne. Ale měly to se mnou těžké, jelikož jsem měl přesnou představu, co po nich chci, a jim nezbývalo nic jiného, než to tak udělat. Co se aparatury týká, je to přirozený vývoj. Člověk neustále něco hledá a kytarista neustále hledá dokonalý zvuk. Holt když to není v rukách, musí to být v aparátu.

Za dobu vzniku kapely se výrazně změnila i tvá image. Od vytahaných triček a roztrhaných kraťasů, přes boty co nosil Bejby v Šakalích letech na zakázku - začátek šedesátých let. Nyní by člověk řekl, že jedeš spíše rockabilly image. Co vedlo k takto rapidním proměnám?
To je pravda. Dříve jsem hadry opravdu moc neřešil. S nápadem na změnu vlastně přišel náš bubeník Šmejdy a musel jsem mu posléze dát za pravdu. Já jsem opravdu hadry nikdy moc neřešil a pořád chodil v tom jednom triku, než se roztrhalo. Dokonce, když jsem dělal hostinského, chodil jsem (a hrál) v takové té kasírtašce na pásku. Po nějaké době jsme si řekli, že by to chtělo změnu. Nechal jsem si ušít ty moje slavné rokenrolové červené boty. Pak jsem objevil Rafanův krám se značkou Lucky Hazzard a ty hadry si zamiloval. A pozor! Rockabilly je odkaz na padesátá léta, takže se pouze vracím v čase.

Nejsem si úpně jistý, ale něco mi říká, že tvůj kytarový mazlík je Gibson Les Paul Custom 1978, nebo jeho příbuzný…
Kdepak! Je to Gibson ES-335 1965 reissue - block inlay. Jo, je to velký mazlík! Ještě jsem ho vylepšil pákou Bigsby, ale neboj, Les Paula mám taky. Ve sbírce mi dřímá i Fender Telecaster 1978 deluxe custom. Někdo sbírá obrazy, někdo kytary. Celkem jich mám sedm. Akustiku mám Gibson J-185 Vintage sunburst - to je moje oblíbená. Všechno jsou to srdeční záležitosti.

Mnoho věrných fanoušků si tě pamatuje z dob, kdy jsi léta pracoval jako výčepní ve stylovém Hostinci U Starejch hadrů. Celkem se divím, že nevznikla nějaká píseň o tvé letité pivní základně?
Jo, to byly krásný časy. Pořád tam chodím.  Každé pondělí jsem na baru od 16:00 do zavíračky. Odkazy na Hadry jsou ve spoustě písniček - „Chmel“, „Ryby“. No, to jsou vlastně jenom dvě… Já něco složím! Je pravda, že by si to tenhle legendární podnik zasloužil. Přece jenom tam chodím už patnáct let. Ty vole… to je dlouhá doba když se to takhle řekne.

Jako každá nekomerční kapela máte i vy spřízněné skupiny, s kterými si otáčíte hostování. S jakými hudebníky jsou nejlepší koncerty?
Hele, to je těžké takhle říci, abych na někoho nezapomněl. Hlavně se to dost mění. Nejde hrát pořád s těmi samými lidmi.  Pokaždé mám ale radost, když hrajeme s kapelami, které člověk dříve poslouchal a chodil na ně do Mlejna nebo na Deltu. Namátkou-V.T. MARVIN, ZNC, VOLANT. Výborně se chlastá s Průžou z DRIJÁKŮ. Už se bojím, až s ním budeme opět hrát.

Jsi velkým fanouškem kapely PINK FLOYD. Kapela AŽ NAPRŠÍ A USCHNE je ale ovlivněna spíše folkem, rock´n´rollem a samozřejmě punkem. Nepřemýšlel jsi někdy o zahrání na koncertě nějakého světového coveru? Například právě PINK FLOYD, které miluješ?
Přemýšlel, ale hned jsem to zase zavrhnul. FLOYDY hraji a zpívám s akustikou, ale na koncerty tohle není. Nerad hraju na akcích covery. Když už, tak pro prdel. Třeba teď hrajeme „Statistiku“ od Svěráka a Uhlíře a lidem se to líbí. Ale to je samozřejmě dáno tím, že lidi mají celkově předělávky rádi. Osobně si ale myslím, že kapela, která má celý svůj repertoár postavený na předělávkách se hodí tak akorát někam na zábavu.

Jaké jsou kromě FLOYDŮ tvé hudební vzory?
Rád poslouchám například THE BONES, to je podle mě hodně solidní nášup punk‘n‘rollu.. Na to, že jsou kluci ze Švédska, tak to válejí lépe, než většina Amíků. Nedávno mi náš bubeník doporučil kapelu THE BRIGGS. Taky parádní záležitost. Jinak z tuzemských kapel mám rád klasiku jako ÉČKA, ESPÉESKA, ZNOUZE, ENVÉÚČKA a tak dále.

Jsi celkem audiofil, jakou desku bys doporučil čtenářům, jako povinný základ pro rockerovo ucho? Vzpomeneš si na své první koupené CD, nebo kazetu?
Moje první CD bylo „Never Mind the Bollocks“ od SEX PISTOLS. To jsem ještě ani neměl CD přehrávač a kamarád mi to musel přehrát na MC kazetu. Bylo to někdy v sedmé třídě. Co bych si dovolil doporučit - určitě „Dark Side of the Moon“ od PINK FLOYD v SACD formátu. Je to lahůdka. Na to, že to mixovali v roce 1973 a už tehdy do pětikanálového zvuku, je to masakr. Jinak bych doporučil THE BONES. Ta živelnost je odzbrojující.

Diskografie:
2013  Pívánky

web:
http://www.bandzone.cz/aznaprsiauschne

Foto: zdroj