Ohlédnutí
za festivalem
Po skončení celé akce si kluci vyzvedli svých pár symbolických drobných za odehraný koncert, naskládali jsme se opět do auta a kolem 2. hodiny ráno se vydali na noční dálnice. Tentokrát směr moře a tolik potřebná postel. První hodiny odřídil Stevie, zatímco jsme my všichni ostatní doslova umřeli spánkem. Únava se však rychle projevila i na něm a řízení jsem po dopování kávou převzala. Měla jsem před sebou několik dalších hodin jízdy, a tak jsem měla čas přemýšlet o celém zajímavém pojetí italské sleazové scény. Je to velice energetická až agresivně působící hudba. V podstatě je to moderní rock se složkou glam-metalové hudby, která se vyznačuje těžkým a hutným soundem podladěných kytar. Třeba takoví NO HEROES jsou více ols-school, JUNKIE DILDOZ překvapili zombie image a jiní zase připomínali HENTAI CORPORATION. Je to trošku jiný svět, každopádně je skvělou zkušeností ho aspoň kousek poznat. Ze zpracovávání zážitků zahraniční garden party, mě vytrhlo uvědomění, že text písně ,,Dálnice, tma, světla předem mnou a víčka těžký, jak kanálový dekly…“ je opravdu výstižný, a kdyby se mě někdo ptal na mikrospánek - já bych řekla: ,,Neznám“ - lhala bych. Ať jsem dělala, co jsem mohla, potřeba spánku se mi nedařila obalamutit a byla jsem vděčna za první benzínku, kterou jsem spatřila. Po pár desítkách minut, opět díky energickému nápoji, se mi udělalo lépe a vydala jsem se opět za volant. Za nedlouho začalo být více modrého světla a já jsem měla zase na co koukat. Párkrát mi zatrnulo při přejíždění přes dřevěné a úzké mosty, pánové se začali probouzet, sluníčko pomalu také a kolem 9. hodiny byli jsme v Caorle.
První chvíle u moře
Před spícím campem jsme nechali auto a vydali se na písečnou pláž. Tak tak jsme stihli nádherný východ slunce. Chvíli jsme se kochali a posléze se vydali do obchodu, abychom se konečně mohli pořádně najíst. Poté, co jsme dorazili do campu, bylo potřeba počkat na spolumajitele, jelikož jsme měli domluvených pár dobrých organizačních záležitostí, a proto bylo potřeba na něj počkat. Nikdo nevěděl, kdy dorazí. Upřímně mi to bylo vlastně úplně jedno, jelikož v momentě, kdy jsem mezi stany a bungalovy zastavila auto, zhasla světla a vypnula motor, tak jsem prostě opřela ruku o okno, hlavu o ruku a do minuty jsem tvrdě usnula. Nemám ponětí co se mezitím dělo, vzbudilo mě až to, že jsme se vydali do místní restaurace na hodně silnou kávu, která nás všechny řádně probrala. Posléze jsme byli ubytováni v novém a luxusním bungalovu. Sedli jsme si na dřevěnou terasu, otevřeli láhev vína, převlékli do plavek a za chvíli jsme už všichni byli v tamním bazéně. Kluci se asi dobře vyspali, jelikož tolik energie, co najednou měli, to by do nich jeden neřekl. Řádili hlava nehlava, jako malé děti a všichni jsme se od srdce smáli a radovali. Když první euforie odezněla, posbírali jsme si věci, a přesunuli se hned za plot k moři. Bylo hodně silné, když jsme se společně vedle sebe blížili k moři a bez jediného slova jsme se najednou, čistě spontánně, rozeběhli do vody. Opět se opakovaly velké radovánky a řádně jsme si vše užili. Fyzicky vyčerpáni, ale psychicky spokojeni jsme se vrátili zpět do obydlí a nechali si Jakem uvařit oběd. Po jídle byl návrh na malý odpočinek, ale většina z nás si dostatečně uvědomovala, že času rychle běží a proto jsme se vydali do města. Poznali pár památek, nakoupili nějaké suvenýry, dali si zmrzlinu a odpočinuli si u pobřeží při koukání na krásný západ slunce. Netrvalo dlouho a po pláži se vydali zpět do campu. Večer jsme si otevřeli na verandě další láhev červeného vína, Jake vzal do rukou kytaru a zazpívali si pár písniček. Kluci si udělali malou kapelní schůzi, kdy řešili nové písničky a za nedlouho jsme šli spát, vědomi si další náročné cesty, tentokrát však směr domov.
Těžké ráno a cesta do Prahy
Ráno bylo nepříjemné. Pršelo a většina z nás měla promočené boty. Navíc se někteří moc nevyspali, vzhledem k dynamické bouřce. Já osobně o žádné nevím. Posnídali jsme, naskládali věci do auta a v 8 ráno vyjeli do naší rodné země. Tentokrát jsme jeli už jen přes Rakousko. Cesta ubíhala moc dobře, přestože stále pršelo. S rychle ubývajícími financemi jsme trošku zapomněli dotovat auto naftou a najednou palubní počítat oznámil dojezd na 7 km. Bavilo mě, jak všichni mlčeli a jen sledovali snižující se číslo. Projížděli jsme jedním tunelem za druhým a vždy se někdo ozval s nějakým katastrofickým scénářem, jak zůstaneme na pospas Itálii. Když pominu kapelní spánek, tak větší ticho, než když došlo na 0 km, v autě nebylo. Brzy se však objevila benzínka a všichni si oddychli. Párkrát jsme ještě dali pauzu na odpočívadlech, párkrát zbledli při placení nejrůznějších dálničních poplatků a kolem 22. hodiny jsme dojeli zdárně do Prahy. Navštívili jsme opět zkušebnu v bunkru, odvezli Tommyho a Stevieho domů, a s Jakem a Rikkim zavítali do větší dědiny za Prahu, kde si bubeníka vyzvedla rodina. Rodiče Jakea byli opět pohostinní a hlavně rádi, že jsme v pořádku zpět.
Poslední hodiny výletu
Dala jsem si silnou kávu s tím, že je třeba vyjet opět na pár hodin na D1. V momentě, kdy jsem napapaná a spokojená seděla na sedačce, drbajíc kočky, uvědomila jsem si, že po patnácti hodinách za volantem už to asi nezvládnu a odebrala jsem se spát. Druhý den, brzy ráno jsme si dáli kávu, odvezla jsem Jakea na nádraží a vyjela směr Ostrava. Domů jsem dorazila v úterý po 14. hodině. Stáhla jsem fotografie do počítače, vybalila italské dárečky a šla dospávat velký deficit.
Diskografie:
2014 I Don´t Wanna Care
Sestava:
Jake Widow – zpěv, Stevie Gunn – kytara, Tommy Christen – Baskytarista, Rikki
Wild – bicí
Web:
https://www.facebook.com/NastyRatz
