Moto:
"Kámoš jezdí rychle na motorce.
Před pár lety mě vezl a když jsem slezl v Dejvicích, řekl jsem, že na motorku
mě už nikdo nedostane." (Tonda Rauer,
Harlej)
Dobrá,
smiřme se s tím, že Harlej nejsou
čeští ZZ Top, jejichž výšivky
zdobí kombinézy ostrých hochů na silných strojích. To je snad jediná iluze,
která v souvislosti s pražsko-venkovskou kapelou vzala za své. Jinak se má
totiž k čile k světu a kdo si přečte o pár stránek vedle recenzi na její
aktuální album Když chválím, tak sebe, dozví se mé zdůvodnění. Přitom se její
protagonisté, kytarista Antonín Rauer a zpěvák Vladimír Šafránek, ještě nedávno
zabývali myšlenkou na obnovení skupiny BRIAN, v které se v roce 1991 sešli.
Dodnes vytahuje kouzelník Tonda Rauer písničky BRIANU ("Oči na dně
moří" na pátém albu HARLEJE, "Jména" na šestce) jako králíky z
klobouku.
O BRIANU jsem psal začátkem roku 1990 v Mladé
světě. "Chceme vyplnit prostor mezi Vitacitem
a Arakainem," řekl mi
tehdy Tonda Rauer. "Na jevišti nic nepředstíráme, v civilním oblečení
bavíme lidi a učíme se hrát v pohybu. Na koncertech nám lidi chyby odpustí,
hlavně když se něco bude dít." Článek vyšel po prvním vystoupení
BRIANU v sále pražské Lucerny (27. prosince 1989 společně s Arakainem a Markýzem Johnem), kde měla úspěch, přidávala a dala si tím
odměnu po tříletém protloukání. O BRIAN, s kterým tehdy zpíval Leoš Semerád, se
zajímali Dodo Doležal, Aleš Brichta i Petr Janda, a každý z nich pro kapelu
něco udělal - pozval na turné, do nahrávacího studia. Monitor jí dokonce vydal
v roce 1991 album „Čelem ke zdi“, ale na dalším CD „Příliv“ v roce 1994 si
vymínil přesmyčku v názvu a z BRIANU se stal Mozek, BRAIN. Ještě zpátky k mému rozhovoru
v Mladém světě, končil totiž Rauerovou pikanterií: "Pokud jde o slavné
kapely, ty nám zatím pomáhají. Bossům se nepleteme do cesty a nechodíme mezi ně
do vinárny Split. My totiž skoro nepijeme a nekouříme." Tonda Rauer se
k poslední větě po čtrnácti letech vyjádřil: "To se pak všechno
změnilo."
NÁHODY NAHODILY
MOTOR
Bezprostředně
po nahrání Čelem ke zdi opustil skupinu Semerád a před Rauerem stál úkol najít
adekvátní náhradu. Vlastně ani nehledal, jenom přemlouval mosteckého samorosta
Vláďu Šafránka, který až po několikeré nabídce obětoval BRIANU spokojené
přežívání na postu zpěváka skupiny AUTOGEN. "Já byl vysazený na VITACIT
s Křížkem," vzpomíná Tonda Rauer, "a to byla jeho zrzavá kopie, což
mě nadchlo. Tenkrát jsem napsal některé
měkčí písničky, které by se pro BRIAN nehodily, a tak jsem je dal
nazpívat Šafránkovi. Do té doby jsem měl pocit, že když vymýšlím písničku nebo
beglajty, nemusím přemýšlet nad zpěvem. Až tady jsem si uvědomil, že Vláďa ty
písničky nazpíval líp, než by mě samotného napadlo. Asi dva roky jsem ho však
musel přesvědčovat, než jsme spolu
začali hrát."
Ještě třetí jméno je třeba přibrat do hry -
Tomáše Miřátského, s kterým se inženýr Rauer seznámil v prvním ročníku vysoké
školy. "Přivedl jsem ho do BRIANU," připomněl si jeho
básnířské ptákoviny ze studií. "To
on vymyslel název kapely HARLEJ a píše pro nás většinu textů. Akorát na desce
„Zastavte tu vodu“ se nedohodl s Vláďou, o čem to má být." K novému
spojení došlo v roce 1993, ještě za éry BRIANU resp. BRAINU, kdy značka HARLEJ
(zprvu ještě HARLEY 125) začala zastřešovat písničky, které byly pro druhou
kapelu měkké anebo zvláštní. Lidem ze Snake Records, vydavatelství s dobrým
začátkem a špatným koncem, přišly natolik roztomilé, že se je v roce 1995
rozhodli vydat na albu. Aby ho měl kdo nahrát, tandem Šafránek - Rauer se
rozrostl o tři plejery. Ačkoliv začali jako chlastací partička, kupodivu se
udrželi v nezměněné sestavě i na dalších dvou CD, přestože každý - snad s
výjimkou Šafránka - hrál ještě někde jinde. Své dobré jméno dali v HARLEJI
všanc Ota Hereš (kytara), Vítek Fiala (basová kytara) a Daniel Šůra (bicí),
zatímco majitel studia, kde se nahrávalo, si dodnes přeje zůstat v anonymitě,
neboť mu jako kytaristovi připadal zvuk oblíbeného nástroje v harlejáckém
pojetí hrozný.
Mně kytary při poslechu neruší, spíše mi vadí
název desky „Aj mena ou bejby hel“, který vzešel z téhož principu, jaký
proměnil Harleye v HARLEJ. Některé písničky z debutu si docela dovedu
představit na motorkářských srazech, nebo spíše v sektorech fotbalových
hooligans, korunu všemu nasadí rozjuchaný "Jalovec".
"Piliny" znějí ovšem stále senzačně a není divu, že si je kapela ponechala v repertoáru, stejně
jako hity "Zfetovanej" a "Toník a Vládík". Ten navíc zaujal
úchyláckých videoklipem a HARLEJ pak nějaký čas platil za kapelu, na kterou
stojí za to se koukat, ale není nutné ji poslouchat. "Ten klip nám sice
pomohl," připouští Tonda Rauer, "ale já osobně s ním měl
problémy. Přes kamaráda z vejšky, který hrál amatérské divadlo, jsem kontaktoval
lidi, kteří ho s námi natočili, a já jim říkal: máme-li tam hrát my, ať se
radši v obraze nic neděje. Oni pak přišli s tím, že asi týden obhlíželi parky a
vybrali Karlák, který mám za rohem, a zbytek dotočíme u nás na půdě. Přičemž
ukecali moje sousedky, aby tam seděly a pletly svetr. My chodili s Vláďou na
Karláku mezi lidmi jako blázni a navíc se v té písni nazýváme pravými jmény -
já jsem Tonda Rauerů, já jsem Vláďa Šafránků. Ten klip pak běžel na Primě v
Sosákově pětce a stávalo se mi, že na mě lidi v tramvaji pokřikovali - ahoj,
Toníku!"
První album je syrové, rokenrolové. Mezi
prvoplánovými vyřvávačkami však probleskl "Abstinent" jako výlet do
žánru, blízkého Danielu Landovi, který donutí posluchače vnímat myšlenku v
textu, která v tomto případě nepostrádá vtip: "Lepší je abstinentem
být, než krávy pást." Tonda Rauer se tomuto hodnocení nebrání, zároveň
však poodhrnuje oponu: "My jsme nad tím nedumali. Na první desce byly
většinou Vláďovy nápady, postavené na klasických rokenrolových postupech, a víc
jsme neřešili. Já měl tenkrát zánět slepého střeva a čekalo se, až přijdu z
nemocnice, aby se to rychle natočilo. Potřebovali jsme desku natáhnout a
'Abstinent' byla poslední věc, kterou jsme dělali. Vláďa to přitáhl a my s
Tomášem Miřátským jsme přes noc sepisovali text."
Ještě jedna píseň budí pozornost nejen proto,
že představuje jediný pomaláč na albu. "Eva Braunová" totiž vyvolává
jisté asociace. "Dlouho jsme řešili, jestli jo, nebo ne,"
připouští problém Tonda Rauer, "ale pak jsme si řekli, že jestliže si
ze všeho děláme srandu, půjdeme i do tohohle. Vždyť je to o člověku, který sedí
v Bohnicích, myslí si, že je Hitler, a shání Braunovou. Kapelu nikdo neznal,
neměli jsme žádné fanoušky a věděli jsme, že si můžeme dělat, co chceme. U
dalších desek už to bylo svázané, ty mají každá něco navrch."
Kapela rozjela koncerty, "Toník a
Vládík" se chytil a ozvaly se i veliké firmy s nabídkou na spolupráci. Jak
to dopadlo, shrnuje Tonda Rauer s kyselým výrazem: "Bavili jsme se s
Monitorem a s BMG, jenomže jsme uzavřeli se Snake smlouvu s opcí na druhou
desku a zpětně si myslím, že se nám to vymstilo. Když Snake krachly, vyrovnaly
se s námi tím způsobem, že nám daly komplet práva na obě desky, aby jsme je
mohli vydat v reedicích. Jednička i dvojka pak vyšly znovu u Sokol's Power
Voice. Škoda, že se nám nepodařilo točit u velké firmy s rozsáhlou distribucí."
NEMUSELI PŘEVLÉKAT KABÁT
Na
albu „Harlej Krišna“, které se točilo v únoru 1997 v Jandově Propasti, je
pozoruhodný přínos zvukového mistra Stanislava Barocha, který od té chvíle
nechybí u žádného nahrávání HARLEJE. "Se Standou jsme začali víc chodit
v partičce do hospody," hodnotí změnu Tonda Rauer, "a tam jsme
začali přemýšlet, co dáme na desku." Moc toho nevykoumali, Vláďovo
"antirapové" intro uvádí snůšku pakáren, v níž vyniká titulní pop hit
od Boye George ("tenkrát jsme ho dlouho sháněli a všude možně hledali,"
přisazuje si Tonda Rauer) a "Šlabikář" od Tublatanky ("od té doby chceme nahrát album Harlej
Slovákům). Kapela si na svých koncertech připomíná z této desky čtyři pecky,
"Vostudu", "Velblouda", "Černoušky" a
"Harlej Krišna", můj zájem však vzbudila "Ruská", která mi
zní francouzsky (ty dvě kultury si byly vždycky blízké), a "Brouci" s
mollovou melodií a kytarovým twangem, jedna z prvních v řadě melodií, které
kritici skupiny nazvali kabátovskými, ve mně však spíše vyvolaly vzpomínku na
sympatickou britskou kapelu New Model
Army.
Kritikům v ústrety začíná po půldruhém roce
natočená trojka "Hárlejova kometa písní "Optimistická", v níž se
zpívá se šibeničním humorem: "Stejně to poserem / žádnej nás nekoupí /
nikdy z nás nebudou / nebudou Kabáti." Tonda Rauer odmítá, že jde o
přiznaný mindrák. "To vzniklo tím, že jsme před tou deskou odjeli jako
předkapela turné s KABÁTEM a všude o nás začali říkat, že Harlej se snaží být jako Kabát. Takže to bylo míněno jako
sranda. Nikdy jsem neměl pocit, že je to stejné, protože KABÁTI jsou jasně
vyhranění a člověk je hned pozná. Ale protože nám to pořád někdo otloukal o
hlavu, tak jsme si řekli, že nejlepší obrana je útok, a prostě jsme to tam
dali."
Na desce, z které se dodnes hraje na
koncertech "Julie", "Tramvaj č. 50", "Balada" a
"Italská", je zajímavý způsob natáčení v sále v Radnici u Rokycan,
který objevil Stanislav Baroch. "Já viděl dokumenty,"
vysvětluje Tonda Rauer, "jak Ozzy Osbourne a Oasis natáčeli nezávisle na sobě alba v sálech, a tak jsme si
řekli, že když jim to tak dobře hraje, půjdem taky na sál. Převezli jsme do
Radnice aparaturu a protože byly houby a pivo blízko, točilo se dlouho."
Na Kometě je patrná proměna Vládi Šafránka ve zpěváka s výrazem, jakéhosi
rockového šansoniéra. Jako by věděl, že shouterství (lidově řečeno
"vyřvávání") nebude jeho silná stránka, že by ho zdrželo na lajně, v které to dopadne někdy dobře a jindy
hůře. Dřevní rock'n'roll prvního alba ustoupil pestré směsici vlivů, jako je
punk, post-grunge, nu-metal, ale i flamenco ("Jimův osud") a jiné
lidové nápěvy. Už se tolik netlačilo na pilu. "To bylo taky tím,"
přiznává Tonda Rauer, "že první demáč jsme udělali omylem, byl to
vedlejší produkt Brianu. S Vláďou
nás baví spíše jiná muzika, a tak se na naše desky konečně začaly dostávat
měkárny, které posloucháme doma."
A BUDE SE BÍLIT!
V
rozporu s mottem článku vypadá design alba Hárlejova kometa jednoznačně
motorkářsky, ale to prý vzniklo na přání partičky motorkářů, kteří si kapelu
oblíbili a desku zasponzorovali. "Nikdy jsme nebyli čistá motorkářská
kapela," potvrzuje Tonda Rauer, "spíše jsme si dělali srandu, když
najednou každý musel mít motorku. Dokonce jsme si změnili původní název HARLEY
125 na HARLEJ, aby si někdo nemyslel, že krademe firmě Harley Davidson její
značku."
Ačkoliv desku vydal Jiří Sokol u svého SPV,
zachoval
rituál
stejného postavení hráčů na zadním obalu krabičky. Potřetí tak demonstrovali
proměny své vizáže, jak na ní pracovaly paní móda i zub času, ale od jara 1999
nastoupil nový basový kytarista Richard Karč a ten také nahrál s HARLEJEM v
létě 2000 jeho čtvrté album „Zastavte tu vodu“, jehož přesný název zní „Aj lav jú, čunaj, čunaj, čunaj,
čunaj ču bejby“. Tonda Rauer má po ruce vysvětlení, dá-li se to tak nazvat:
"Jednou řekl Vláďa čunaj a já na to, co to znamená. A on že prý v
češtině zastavte tu vodu."
Skupina podruhé využila služeb ostravského
studia C, ale zpěvy se dotáčely jinde. "Je to superstudio," nedá
na Citron dopustit Tonda Rauer, "já ho znám, protože jsme tam hodně
jezdili s ALKEHOLEM." Tak jako mohl do roku 2001 počítat s druhou
kytarou Oty Hereše, na oplátku doplňuje základní dvojici Ota Hereš a Petr
"Kuna" Buneš jako baskytarista ALKEHOLU. "Problémy s tím
nemám," dává nahlédnout do poměrů, kdy jedna kapela muzikanta neuživí.
"Dělám ještě jiné věci, jako je mastering, zvučím ve studiu. ALKEHOL
hrával častěji než HARLEJ, ale časem se to srovnalo. Vloni jsme si řekli, že
koncerty s HARLEJEM trochu omezíme, takže vede zase ALKEHOL. Obě kapely se čím
dál víc odlišujou a já jsem ALKEHOLU za celou dobu jeho existence donesl pouhé
dvě písničky. Ota s Kunou si kapelu vymysleli, dali jí svůj ksicht a rukopis, a
je dobré, že se jim do toho nikdo neplete. My v HARLEJI navíc měli období, kdy
to vypadalo, že toho necháme a rozejdeme se. Pak si ale Vláďa pořád halekal
'Svařák' a přišel s tím, že bychom ho měli dát na desku. Nevěděli jsme, jak ho
nahrát, ale zrovna vyšlo dvojalbum Metalliky
Garage Days, kde bylo "Whiskey In The Jar", a Vláďa na mě - udělej to
tak, aby to stejně šlapalo, vždyť je to vlastně taky tradicionál. A ono to
zafungovalo."
Zastavte tu vodu je s téměř osmi tisíci
prodanými nosiči nejúspěšnější album HARLEJE. Kapela z něho uvádí na svých vystoupeních
sedm titulů, pro úplnost uvádím pořadová čísla na disku: 1, 2, 5, 6, 7, 8 a 13.
Poslední z nich, "Sbírka", mi připadá jako dobrý pop do dobrého
rádia. "Byl to první případ," komentuje Tonda Rauer, "kdy
jsme zařadili věc, kterou jsme měli připravenou pro pokračování BRAINU. Máme
jich nahráno strašně moc a protože je nám některých líto, postupně je
zařazujeme."
První změna v obsazení strhla lavinu. Znovu se
střídají postavičky na zádi cédéček, jen první dva zleva, Vláďa Šafránek a
Tonda Rauer, zůstávají a druhý z nich to nevidí až tak tragicky. "Někde
jsem četl, že životnost kapely je dána počtem odehraných koncertů, takže jsme
dohráli, přestože kapela šla nahoru. Bubeník přišel s tím, že má něco s rukou a
bude muset přestat hrát. Když odcházel, řekli jsme si s Vláďou, že to vezmeme z
jedné vody načisto, zariskujeme a vyměníme celou sestavu."
VLÁĎA UŽ NEMUSÍ MEZI VEMBLOUDY
Koncem
roku 2001 nastoupili do HARLEJE basový kytarista Kolins, kytarista Martin Volák
a bubeník Libor Fanta. Jeden je z Mladé Boleslavi, dva z Mnichova Hradiště.
Pražákovi Rauerovi to nepřipadá divné. "Čechy jsou malé a je strašně
těžké najít muzikanty, kteří dobře hrajou a dostaví se profesionálně na
jeviště. S kluky z DEBUSTROLU jsme se dobře znali. Martin Volák poslouchá to samé
jako já - REM, OASIS, U2. Kolins hraje v DEBUSTROLU na kytaru, s námi musí na
basu. DEBUSTROL existuje, akorát po Volákově odchodu zůstal ve třech. Tak jsem
je oslovil, a oni, že jo. Já si pak vozil na zkoušky do Boleslavi šaty na
převlečení, protože jsem se potil, jak byli všichni nabití energií. Co se v
HARLEJI ztrácelo, objevilo se znova."
Vláďa přinesl obnovené kapele do vínku několik
písniček mostecké skupiny Sandra &
Vembloudi, s kterou občas z nedostatku jiných příležitostí zpíval, a tři
z nich - "Z deníčku Pepíka důchodce", "Sandra" a
"Vidláci v Chicagu" - se dostaly na páté album HARLEJE „Musíme se
pochválit, máme auto z Mostu“, které nová sestava natočila v létě 2002.
(Na současných koncertech mají ovšem VEMBLOUDI smůlu, z desky se hrají jiné tracky
- 3, 5, 6, 10 a 15.) Neúnavný Stanislav Baroch přišel s další inovací
nahrávacího procesu, když nechal základy natočit fakticky naživo. "My
to chtěli zkusit," bere se za experiment Tonda Rauer. "Jde o
pocit. Rozestavěli jsme se ve studiu tak, abychom na sebe viděli, a před každým
blbým místem jsme koukali, kdo z nás to zkazí, a oddechli jsme si, když to
dobře dopadlo." Ví si rady i s narážkou, že snímky jsou každá ves, jiný
pes. "Mám rád hodně muziky, třeba Queen, a u nich je každá písnička jiná.
To se mi strašně líbilo, a tak jsem si řekl, dobrý, můžeme to vyzkoušet také na
naší desce." Inu, Tonda se musí pochválit, i když nemá auto z Mostu.
Vedle propocených zkoušek a pestrých cédéček
objevila skupina rovněž kouzlo hraní z pozice headlinerů na turné s velkou
aparaturou a bohatým světelným parkem. "Začalo mě štvát,"
obhajuje tento obrat Tonda Rauer, "že je stále vyšší vstupné na naše
koncerty, a přitom se na nich nic nového neděje. Stojíme tam, žádná změna,
jenom lístek je o padesát korun dražší. Tak jsme si řekli, že je pravý čas
udělat koncerty tak velké, jak se nám to jen podaří. Muzikanti na nás koukali a
ptali se - o co vám jde? Na co si to hrajete? Stejně se potkáme za rok v
Chroustovicích! Ale my si řekli, že uděláme pár větších koncertů, a myslím, že
se to vyplatilo. Beztak se z koncertů
většinou vracíme do Prahy. Já bych se bez domova zbláznil, jsem domácí
typ, neoženil jsem se a žiju šťastně s rodiči ve Vodičkově ulici."
Kapela najednou musí zvažovat, pro koho
vlastně hraje. Nutí ji k tomu firma EMI, která se chopila vydání šestého alba
„Když chválím, tak sebe“. "Posluchačů přibývá," pochvaluje si
Tonda Rauer, "ale určitě jsou lidi, kteří nás poslouchají od začátku,
když zafungovali 'Toník a Vládík' a 'Zfetovanej'. Pak nás hodně lidí vidělo,
když jsme hráli před KABÁTY, a s fanouškovským zázemím taky hodně zamíchaly
písničky 'Svařák' a 'Pověš ho vejš'."
Po srandičkách na předchozích albech mě
překvapilo, jak odpovědně se kapela k nové příležitosti postavila, jak pečlivě
vybírala písničky, vážila každé slovo i tón. "Udělali jsme nějaké
demáče," popisuje šestý porod HARLEJE Tonda Rauer, "ale
'Zemětřesení' a 'Přirození' byla už hotová. Po týdnu jsem mluvil s Vláďou a ten
mi řekl do telefonu, že je z nových písní nešťastný. Líbí se mu 'Zemětřesení' a
'Přirození' a měli bychom sunout HARLEJ
tímhle směrem. Tak jsem vyhodil demáče a začal
nanovo. V konečné fázi jsme se dobrali toho, že jsme měli připraveno
třicet písniček, a z nich jsme osmnáct nazpívali, patnáct nahráli a dvanáct se
dostalo na desku. Takže album vzniklo
brutální selekcí. Nejprve jsme se chtěli oprostit od heavy metalu, ale potom
jsme řekli, že ne, že musíme natočit rockovou desku, ne pop-metalovou. Postupně
ji uvedeme celou na koncertech, jen si myslím, že rádia budou dál trpět předpojatostí
a nebudou nás hrát. Teď už se tři lidi živí hraním v HARLEJI, jen basák je
ředitelem kina v Mnichově Hradišti a já dělám strašně moc věcí. Taky samolepky
ve své firmě na sítotisk. Tričko s nápisem HOVNO je naše nejprodávanější. Kdyby
se ale kapela rozjela úplně, tak bych jenom hrál."
Jaromír Tůma