STO ZVÍŘAT Ministerstvo mýho nitra 100 PROMOTION – 40:23 Ska ČR Kapele STO ZVÍŘAT se už úctyhodných 25 let daří věc, která je v české populární hudbě velmi neobvyklá: nejenom, že si v průběhu celé své existence udržují stálou kvalitu (což není úplně pravda, v některých ohledech se dokonce neustále zlepšují), ale ještě navíc dokážou svůj nadhled a muzikantskou suverenitu využít tak, aby dělali hudbu doopravdy populární, živou a přístupnou i při zachování vysoké originality.
Jejich nové album nese název "Ministerstvo mýho nitra". Kromě drobného, zřejmě nevědomého plagiátorství (slovní hříčku s ministerstvem nitra použila už kdysi skupina JABLKOŇ v písni "Pět policajtů") je to název trefný, neboť texty jsou tentokrát vesměs introvertnější, snad i vážnější než obvykle, a přitom jsou jednoznačně nejsilnější složkou alba. Textař, saxofonista a reklamní kreativec Tomáš Belko je evidentně ve středním věku ve vrcholné formě, což dokazuje i pozoruhodná skutečnost, že STO ZVÍŘAT během posledních čtyř let vydali tři dobré desky.
Zatímco v 90. letech dominovala Belkovým textům poněkud surrealistická velkoměstská poetika (vtipná, úchylná, hororová, případně všechno dohromady), postupem času se stávaly konkrétnějšími a více "ze života", ačkoli hodně z té ujetosti přetrvává. Témata písní na aktuálním albu jsou tak (až na úsměvné a odlehčené výjimky jako "Překrásná muž" či "Toilette love story") mnohdy dost intimní; máme tu dva songy o osamělé ženě, pak střední věk, neveselou atmosféru města v pět ráno, naše vnitřní nestvůry a vnitřní vězení či prostě jen obyčejnou podzimní depku. Belko si však stále udržuje nadhled a smysl pro humor, takže výsledek nepůsobí nakonec příliš temně, a samozřejmě jeho práce s češtinou je tradičně fenomenální. Hudba, převážně z pera zpěváka a perkusionisty Jana Kaliny, rozhodně velmi pěkně šlape, je jako obvykle precizně zahraná, přiměřeně jednoduchá a zároveň instrumentačně bohatá a prošpikovaná pár vtipnými detaily (ačkoli citace z klasické hudby se objevovaly hojně už třeba na albu "Bambule", úryvek Čajkovského v úvodní skladbě přesto překvapí a pobaví). Pěveckou linku obstarává osobitý "tlustý" hlas Kalinův a neodmyslitelně i charismatický tenor Jany Jelínkové.
Většina písní nicméně působí jako celek skvěle a jsou i vhodně uspořádány. Album navíc uzavírají dva opravdu silné kusy – skoro punková "Dvacet pět" coby jedna z nejenergičtějších a nejpozitivnějších písní ve "zvířecím" repertoáru vůbec a vzápětí působivé temné rozpočítadlo "Smí Honza ven" s perfektním textem a citacemi šlágrů z mládí. Po doposlouchání tedy zůstává silný dojem a nutí k opakovanému přehrání. Klobouk dolů, kapela, která dokáže po pětadvaceti letech vydávat taková alba a k tomu úspěšně koncertovat, má být na co hrdá.