Art rockové setkání Nezvala a Spáleného

Adaptace jsou v umění odjakživa velmi rozšířeným fenoménem – na každém kroku narážíme na zfilmované knihy, zhudebněné komiksy či namalované opery. Ne tak často se ovšem podaří, aby byla adaptace se svou předlohou takzvaně kongeniální, nebo alespoň aby k ní ještě přidávala další výraznou uměleckou hodnotu a zvyšovala její původní účinek. Troufnu si tvrdit, že na jazz-rockovém albu „Edison“ z roku 1978, kde působivou předlohu z pera velikána české poezie zhudebnil jeden z nejvýjimečnější autorů naší populární hudby v uplynulém půlstoletí, se to skvěle podařilo.

Básnickou skladbu Edison napsal Vítězslav Nezval (na obrázku dole), umělec obdařený na jednu stranu často zpochybňovaným charakterem a na druhou stranu nezpochybnitelnou genialitou, v roce 1927. Ačkoli je na první pohled pojata jako nekritická oslava T.A. Edisona, což v naší době může působit neaktuálně a zidealizovaně (stejně jako Nezval samotný bývá i Edisonova osobnost dnes posuzována poněkud kontroverzně), pro své ostatní nadčasové kvality se stala od té doby klasickým dílem a evergreenem seznamů povinné četby.

Ústředním tématem básně je v podstatě smysl života; ideál pracovitého a disciplinovaného Edisona, který díky své píli nakonec prospěl přelomovým vynálezem celému lidstvu, je zde stavěn jako příklad naplněné existence a kontrast k marnému a bezútěšnému bytí hazardního hráče. Velmi působivá je ovšem i forma, která vychází z Apollinairova pásma a soustavným řazením rozličných obrazů a asociací silně dráždí čtenářovu fantazii; tyto sekvence všelijak gradují a jsou prokládány opakujícími se refrény – už samo uspořádání tedy nese patrné stopy hudebnosti. Sám Nezval navíc o básni, obsahující pět zpěvů, kdysi poznamenal, že je „svou stavbou přísná sonáta“. A připočteme-li ještě výrazně zvukomalebné a rytmické jazykové prostředky, je nasnadě, že si Edison o zhudebnění přímo říkal.

Onen „zhudebnitel“, Jan Spálený, se nicméně narodil až patnáct let poté, co byla báseň napsána. Vystudoval na konzervatoři tubu a v mládí skládal například popové písně pro skupinu APOLLOBEAT, v níž zpíval jeho mladší bratr Petr. Mimo to působil v Supraphonu jako hudební režisér a partituru „Edisona“ původně vytvořil pouze sám sobě pro radost a z lásky k poezii, ke které má vztah dle vlastních slov „maniakální“. Štos notového papíru tak nečinně ležel Spálenému na skříni až do návštěvy producenta Hynka Žalčíka (na obrázku dole), jenž autora k nahrání materiálu přesvědčil.

Tento muž, rovněž zaměstnanec Supraphonu, stál už na začátku 70. let u zrodu dvou zásadních alb československého tzv. progresivního rocku – bylo to „Město ER“ skupiny FRAMUS FIVE a legendární „Kuře v hodinkách“ skupiny FLAMENGO. Zejména s druhým jmenovaným má „Edison“ společné to, že jde o zhudebněnou poezii špičkového, a přitom režimem uznávaného básníka; texty „Kuřete v hodinkách“ napsal totiž Josef Kainar, předseda komunistického Svazu spisovatelů. Podobně též Vítězslav Nezval zastával po 2. světové válce řadu oficiálních funkcí, navíc tvořil ke konci života v duchu socialistického realismu a byl dlouholetým komunistou; snad i proto mohl „Edison“ (přestože bigbít a ještě k tomu intelektuální) roku 1978, v době tuhé normalizace, nakonec vyjít.

Janu Spálenému bylo tehdy třicet šest let a toto album bylo jeho sólovým debutem. Napsal jej už jako dospělý hudebník se zkušenostmi z různých žánrů a na nahrávce je to poznat. Zaujímá jedinečné místo v rámci jeho diskografie, neboť se stylově výrazně vymyká jeho ostatní tvorbě předtím i potom; zvuk a hudební jazyk „Edisona“ se příliš nepodobají ani jeho písním popovým (které napsal pro skupinu APOLLOBEAT nebo pro své sólové pop-bluesové album „Já se tě nevzdám“ z 80. let), ba ani jeho charakteristicky barevnému, česky znějícímu blues, které nyní hraje už třicet let se svou skupinou ASPM. Ještě několikrát pak Spálený zhudebňoval poezii (nejvýraznější je zpracování Poeova Havrana a Ogdenovy Balady o katovi, obojí z 90. let), nicméně už nikdy se nejednalo o počiny svou robustností s „Edisonem“ srovnatelné – je zkrátka naprosto svébytný.

Pestré instrumentaci vévodí zaprvé excentrické dechy sólisty Jiřího Stivína, které zásadní měrou přispívají k bohatému, fantazijnímu zvuku nahrávky, a zadruhé (možná trochu překvapivě) elektrické klávesy a syntezátory. Ty však nepůsobí v rámci „sedmdesátkového“ soundu nijak uměle či neorganicky, naopak; dokonce s sebou nesou coby výdobytky tehdejší moderní hudební techniky určitý symbolický přesah vzhledem k tématu samotné básně, napsané v duchu nadšení z pokroku. Rafinované a proměnlivé rytmy na celé desce udržují jazz-rockové bicí a tvrdá, melodicky členitá baskytara, občas se vynoří i kytara elektrická, zneklidňující housle či ostré staccato psacího stroje.

Edison - Zpěv III

Důležité je, že „Edisonovi“ se vyhnul typický nešvar nahrávek mnoha mladých art-rockových kapel, totiž hudební přebujelost, nekonzistentnost a neukázněný eklekticismus. Spálený díky svým zkušenostem a zdravému rozumu dokázal albu navzdory jeho velkoleposti a rozmanitosti dát tvar působící kompaktním a promyšleným dojmem. Především vkusně respektuje formální uspořádání básně a nechá se jím vést, důsledně pracuje s uvedenými motivy, ale přitom nápaditými instrumentačními a jinými obměnami podkresluje jednotlivé nálady, až nakonec dotáhne celou skladbu k perfektně vygradovanému finále. Vše tak drží pohromadě a beztak už nezvykle silné vyznění předlohy se v takto dobrém hudebním pojetí jen násobí a umocňuje.

Ačkoli je Spálený coby zpěvák známý pro svůj odřený bluesový chraplák, na „Edisonovi“ ještě zpívá (podobně jako například Tom Waits na svých raných albech) čistým, vcelku zdravým a přesto osobitým hlasem. Zpěv však rozhodně není perfektní a uhlazený; často lze slyšet drobné nepřesnosti a témbrovou rozkolísanost, jeho projev je vzhledem k charakteru básně i hudby místy snad až příliš civilní, nicméně působí v důsledku také velmi lidsky a důvěryhodně.

Ještě je třeba zmínit, že se „Edison“ o dva roky později dočkal pokračování; další Nezvalovy básně, myšlenkově na „Edisona“ navazující, zhudebnil a nahrál opět Jan Spálený v podobném hudebním duchu, tentokrát se skupinou MAHAGON, pod názvem „Signál času“. Dnes vycházejí tyto dvě desky v reedicích většinou pohromadě – naposledy byly vydány Supraphonem na kompilaci k autorovým sedmdesátinám. Signál času nicméně v době svého vydání takové štěstí u režimu jako „Edison“ neměl: baskytarista Petr Klapka, jenž na nahrávce působil i v roli kapelníka, totiž záhy emigroval do USA a celý náklad desky byl následně stažen z prodeje.

Vzato kolem a kolem, album „Edison“ (i jeho pokračování) rozhodně stojí za to dodnes pozorně a opakovaně poslouchat – zejména pro jeho hloubku, krásu a nadčasovou kvalitu, a také jako příklad tuzemské umělecky komplexní tvorby světové úrovně, která i v šedivých dobách měla díky lidem jako producent Hynek Žalčík šanci prosvítat.