Ota Petřina - Tomu, kdo nás má rád - Část 1.: Nautilus

Futurama.

Praha ve druhé polovině šedesátých let byla prosycena bigbítovými výpary ne méně než londýnské rockové podzemí. Mohl si mladičký žák lidové školy umění a následně konzervatorista vybrat osudově jiný nástroj,  než českou elektrickou kytaru Futuramu? Ano, právě tu, na které hrávali stejně mladí  Jimmy Page, Eric Clapton a George Harisson.

Ota Petřina se po hraní songů Kinks a Pretty Things ve školních kapelách rozhodl psát vlastní písně. A hrát v triu. Což na svou dobu bylo tak revoluční a pro další Petřinovy sólové hudební projekty tak příznačné. Nezvyklé bylo ovšem i to, že pro zhudebnění sáhl po sbírce tradiční anglické poezie. A využil ji skoro celou.

A kdo si opravdu Petřinovy mladické písňové expirementy vychutnal, byl jeho spolužák z konzervatoře Petr Hejduk (později bubeník - OLYMPIC) a Zdeněk Rytíř (následně Hans Kristian Andersen české rockové a popové scény). Tak se stalo, že Petřinovi vydali první skladby u Supraphonu už v jeho dvaceti letech a první koncertní praxi a skromné honoráře na živobytí, struny a aparaturu získal mj. v legendární kapele GOLDEN KIDS – za zády tria Vondráčková, Kubišová a Neckář.

Co čert nechtěl, tehdejší ideologický taliban Zlatá kůzlata nechutně zařízl. Omamné bigbítové opary odvanuly, vzduch se zahustil smradem z tankových agregátů a ta kreativnější  část rockové scény si musela připadat jak sirotci po Janu z Trocnova.

Petřina zůstal bez hvězdného pěveckého tria a Václav Neckář bez kapely. Koneckonců, ve skutečnosti tu vlastní opravdovou zatím nikdy neměl.

V blbém roce 1971 se u Neckářů v kuchyni, koupelničce a obýváku opatrně obkračovali paní Neckářová (maminka) a základ budoucí kapely BACILY – bratři Václav a Jan Neckářovi (violloncelo), Ota Petřina a Petr Formánek (klavír).

O tom, kam si hoši odkládali nástroje, zesáky a repráky historie mlčí.

Nautilus byl však zralý na první zkušební ponor. A plavbu za hudební horizonty. Vstříc hvězdám, mořským pannám, křižovatkám, nebi nad Atlantidou a záhadám kosmických map.

Václav Neckář - Nautilus

Otakar Petřina si pomalu nechal odrůstat svou lví hřívu, ale o to rychleji jeho skladby zněly z rádií, elpíček a singlů.

Václav Neckář měl konečně nejen vlastní skvělou plnokrevnou kapelu, ale hlavně díky svému kytaristovi zásobu na svou dobu neobvyklých původních písní, balad a romancí.

Petřina s textařem Zdenkem  Rytířem však taky dokázali rozhlasovým dramaturgům pěkně zamotat hlavu – singl „Nautilus“ měl stopáž v 7 minut 36 sekund, balada „Perla“ je zajímavá i dnes bez ohledu na svou destiminutovou stopu. Svižný „Patrick“ se line skoro pět minut a vskutku bondovský song „Royal“ s petřinovským témbrem sólové kytary a aranží  končí v čase 7:02.

Dnes by takové obří songy  redaktoři do rádií nenasadili. Ovšem taková už je doba zkracování – bez šmrncu, originality  a nápadu.

A bez opojení z bigbítovýh výparů.

Bílá vrána, šedí krkavci.

V ještě blbější době – od šedého února do ještě ošklivějšího dubna 1974 – nahrávají ve studiu v Dejvicích stále silnější BACILY první studiové album „Tomu, kdo nás má rád“. Pod Petřinovou kapelnickou pevnou rukou vzniká neuvěřitelně silný hudební a textový monument. Pestrý, dynamický, sebevědomý, aranžérsky bohatý. A do dnešní doby svým dosahem srovnatelný pouze s nejsilnějšími alby Mišíka.

Ota Petřina pro album vytáhl ze šuplíku čtyři skladby. Nikdy vlastně nepsal na zakázku a zásobu měl takřka bezednou. Jak sám říkal: „… mám vždycky pracovní seznam hotových skladeb, ve kterých si odškrkávám, co použít.“

Přes neuvěřitelnou vyrovnanost kapely i autorů jsou všechny písně namalovány pevnými tahy dominantních kytarových tónů, sóly, vyhrávkami, efekty a zvuky tak, jak na českém albu nebylo slyšet nikdy předtím a nikdy po něm.

Někdy si říkám – co by se proboha mohlo přihodit, kdyby třeba tuto následující skladbu hrávali na BBC nebo Petřinou oblíbeném Radio Luxembourg? 

Václav Neckář - Tomu, kdo nás má rád

Pokud se začal používat fanouškovský termín „petřinovské kytary“, bylo to právě od alba se staříčkem na obalu. Ovšem nešlo jen o samotný styl hry a zvuk nástroje. Neuvěřitelné novátorské a neoposlouchané byly i Petřinovy aranžérské finty.

Příklad? Melodicky košatý Petr Hapka nikdy nepatřil k autorům s dynamickými hudebními nápady, Otova expresivní aranž jeho skladby „Tak co dál“ s těkavými kytarami létajícími z repráků tu zleva doprava a zpět zprava doleva, dunící pružnou basou, nervním violocellem, hysterickými vokály a osvobozující foukací harmonikou samotného autora vyděsila. A taky se  už na rozdíl od hapkovských balad a melodramat do rádií nikdy nedostala.

A to o tehdejší československé televizi s dvěma programy a morbidními pořady už ani nemluvím. V březnu – vrcholu natáčení alba - dávali tradičně dokumenty  o Pařížské komuně.

Album „Tomu kdo nás má rád“ bylo námi studenty, učni a progresivní neuvědomělou mládeží vůbec hýčkáno, milováno a půjčováno navzájem velmi váhavě se slibem naprostého nepoškození. To svoje oškrábané elpíčko mám dodnes doma. Otisky palců na drážkách by mohly  vyprávět.

Ovšem rodiče při poslechu trpěli jak zvířata. „Ztlum to, moc to řve“, vyvolávala maminka z kuchyně do pokoje tak neodbytně, až jsem vymyslel fígl s vysavačem.

Rotující ETA s pytlíkem na prach vytvořila zvukovou clonu, do které jsem při simulaci luxování mohl gramofon s bedničkami o výkonu 5W ohulit na volume max. A imitovat s trubkou od vysavače hru na kytaru.

Air electrolux guitar už tehdy? Ano, Petřina byl bůh riffu.  

Můj malinkatý kamrlík zaclonil plakát s Neckářem. Ale to jen proto, že Petřinův prostě neexistoval a ti dva měli k sobě tak blízko. Václave promiň.

Václav Neckář - Tak co dál?

V této nešťastné a zmatené době dokonce k Neckářovi, BACILŮM  celkem a Petřinovi zvlášť přilétla za „Tomu, kdo nás má rád“ i respektovaná Bílá vrána – cena za umělecký počin za rok 1975.

Bohužel v husákovském nečasu už v rádiu nehráli ani „Perlu“, ani „Mořskou pannu“.  

Pravda, Václav Neckář byl vítaným hostem na našem i německém hudebním trhu (NDR – pro mladší čtenáře: to druhé Německo), ovšem rozdvojená neckářovská dramaturgie s popovými šlágry na straně jedné a mimořádně kvalitní rockovými songy na straně druhé byla jednou z příčin, proč Otakar Petřina v roce 1974 na dlouhou dobu zmizel z pódií.

A navíc – soudobým pseudoestetickým kriteriím a normám petřinovská hříva a plnovous opravdu bolestně nevyhovovaly. O tom, že se nápadně podobal  zarostlému a elegantně neholenému Jimmy Pageovi a Ericu Claptonovi české kulturní činovníky a funckcionáře nezajímalo. Tady nepomohla ani keramická putovní soška Bílé vrána.

I když se později Page zbavil plnovousu a Clapton slušivě oholil a ostříhal, Petřina to z principu neudělá nikdy.

Jak to dnes vidí Jan Neckář?  

„Ota byl v tomto směru neústupný a zásadový. Byla to jeho osobní věc. Komunisté přišli s heslem: „Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“. Je pravda, že v té době nemusel živit rodinu… Oželel veřejné vystupování, doma skládal, aranžoval pro nás i pro jiné a hrál jen ve studiu. Byla to jeho volba, protože i nerad cestoval.“

Ota Petřina se vrátí na pódia až za dlouhých čtrnáct let.

Čekání nám ovšem vyplnil tím, pro co se narodil a žil.

Hudebními obrazy.

Pokračování příště: Ota Petřina – „Pět světelných let“