Věci.
Petřinův vynucený, ale promyšlený odchod z pódií (kapely běžně hrávaly tzv. dvojáky – odpolední a večerní koncerty, vstupné bylo tehdejších 20 korun) a vystoupení z kapelní dodávky přemýšlivému, nekompromisnímu a invenčnímu hudebníkovi spíše přišel vhod. Bylo mu teprve šestadvacet let. Jiní v té době už nenávratně končili, on stál pod vrcholem. Aby hned vzápětí byl u všeho zásadního, co českou rockovou tvorbu šlechtí.
Razantní singl BACILŮ „Cesta za snem/ Křižovatky“ (1975) byl sice energickým dozvukem euforie z „Tomu, kdo ná má rád“, ale Petřina už měl naskládáno, nachystáno a nahráno úplně něco jiného. Nového.
Jako host ještě nahrával Mišíkovo legendární první album (1976). S akustickou a elektrickou kytarou domaloval pět písní z devíti. „Překytarováno…“ lkal dobový kritik nad trsátkovými orgiemi v „Proč ta růže uvadá.“ Ovšem – nádherně překytarováno.
Ve studiu s Mišíkem (ano, jsme opět v Dejvicích v prostoru mezi generálním štábem, budovami ministerstva vnitra, sovětskou a čínskou ambasádou a rezidencí pana ambasadora of USA) Petřina nahrává mj. i s funkcionalistickým bubeníkem Anatoli Kohoutem a neuvěřitelně výrazným basákem Vláďou Padrůňkem. Tato dvě jména si zapamatujte.
Petřina – pokud se mu v hudbě cokoliv líbilo – nedbal na konvence nebo nedejbože na názor kritika a publicisty. A tak zatímco odborná veřejnost poprskávala nad triem KATAPULT, Ota nelenil a přebal prvního alba Říhy, Kohouta a Šindeláře zaklel k úspěchu svým sleevenote (1977). Aby si s KATAPULTEM v dobách pozdějších naživo i nečekaně zahostoval. Nemohl neslyšet přirozenou nedokonalost katapultích songů. Ale…
„… a já se řídím více citem. Podle školních učebnic by nikdy nevznikly písně jako „Give peace a chance“ nebo dozpěv v Hey Jude.“ Tak pravil Otakar.
Velké věci se teprve děly. Podle legendy bloumajícího poetu Rytíře v tehdejší Fučíkárně okouzlilo planetárium. Či spíše dívka, která obsluhovala mechaniku pohybu vesmírných těles. Ať to bylo jak chce, v epoše velkých multiprožitkových rockových projektů s přemítáním a promítáním o temné straně měsíce, času a létajících prasatech se sešla u Neckářů s Rytířem a Petřinou kupa materiálu, textů a nápadů. Na svou dobu (stále hnusně, olověné mraky, záblo, komise neúnavně zasedají) se podařilo kapele, Neckářovi V. a Supraphonu vyprodukovat nadčasové dvojlabum. Mimochodem – i dnes se kochám jeho silnými a silnějšími skladbami, opravdu jen pár písní přeskakuji. Zub času nic neohlodal.
„Toto se nikdy neprodá“ – smetl ze stolu Planetárium obchodní ředitel Supraphonu. „Tati, to je ono!“ zajásal po poslechu jeho syn poté, co znavený nešťastný otec dovlekl nahrávku z práce domů.
A bylo vymalováno. Z celkem dvaadvaceti skladeb Ota napsal devět (patří k těm silným a silnějším) a aranžoval první polovinu dvojalba. Alelujá.
A co pan ředitel na to? Dvojalba se v první edici prodalo 125 000 kusů. Kolik by za to BACILY s Neckářem obdrželi desetinásobných ultraplatinových desek dnes?
Já nejsem já.
Jeden by si možná už i odpočinul, ale …
Petřinovo zemité trio (ano, vždy to tak chtěl) s podporou Jana Neckáře si užívá nahrávání prvního Otova sólového autorského a interperetačního alba.
A kdo že to s ním preluduje?
„Dobře se mi třeba hraje s Vláďou Padrůňkem na basu, Toljou Kohoutem na bicí. Na klávesové nástroje neznám nikoho kromě Honzy Neckáře…“.
Zatímco rabín Löw uplácal svého Golema z pražské hlíny v přítmí synagogy, Petřina ukul album doma na venkově v Libčicích a vypustil stejnojmennou kapelu Super-robot na čerstvý vzduch. Pravda, některé ze skladeb měl údajně pěkně zralé – snad až z roku 1971. Ovšem na druhou stranu výrazně zjednodušil aranže („… jako když chcete napsat novelu a místo toho vám vznikne román“ – snad tak nějak to řekl).
Jako jednohubku před několika chody rockové hostiny nabídl jeden z nejpodivuhodnějších singlů české hudby vůbec –„Karin/ Vnitřní svět tvých jantarových očí“ (1976).
Hlavně titulní „Karin“ – nadupaná cválající rocková vypalovačka s prapodivným textem, živočišným autorským zpěvem a nečekanou akustickou mozaikou zakódovanou mezi dunící basu a kvákavé kytary.
Hledáš cestu, dávno však po ní jdeš,
Stínem pravdy stává se často lež
Mrtvým nikdy vládnout nebudeš,
Karin
A pak to přijde. Šetřím pro mou gympláckou kapsu obrovských 44,- Kčs a mažu do Supraphonu pro vinyl.
Album mne přišlo na dvacet obědů a tři týdny o rohlíku.
Normovaná dávka stravy totiž ve školní jídelně stávala dvě pade a stravenky se daly obratem prodat. Koneckonců – byly to jedny z mála cenných papírů v socialistické ekonomice.
Takže - SUPER-ROBOT ante portas! Zdrávas!
Jsem nucen pod vlivem magičností alba, jeho soudržností a údernosti a pestrostí ještě častěji luxovat (kdo četl první část, ví).
Od prvních tónů foukací harmoniky (… tenkrát na Západě), úsporných Kohoutových bicích s kulemirvoucí basou Padrůňka (sorry, a jak to mám napsat?) a Otovy kytary do posledních výkřiků „..já, já, já…“ pohlcených šuměním moře zarputile mlčím.
Poslouchám. Už desítky let.
A pořád stejně dobré.
A pořád stejně krásné.
A že tam jsou názvuky toho či onoho světového veledíla?
Je mi to jedno, Petřina vlastnil obdivuhodnou sbírku eleitních rockových desek a uměl poslouchat a přemýšlet.
Nenarodil se v takové zemi, aby byl prvním ze stylotvorných.
Takto byl ne první, ale rovný mezi rovnými.
Na albu „Super-robot“ nechal Petřina vydechnout posluchače jen dvakrát – v akustické hříčce „Podivín“ a v melancholickém „Čase neodeslaných dopisů“.
Jinak to byl rock jak řemen – snad až nečesky autentický.
Jedenáctiminutový úvodní opus „Já nejsem já“ byl košatým a zároveň až fantaskním petřinovským autoportrétem. Koneckonců – jako celé album.
„Nebýt tebe“ – tikající Kohoutovy bicí, basová stěna a exaltovaný Petřinův vokál a vzkaz té jedné „…nebýt tebe nesložil by John Lee Hooker žádné blues a Paul McCaertney by nenapsal The fool on the hill“.
„Tak zazpívej jí blues“ – pomalé tempo, hadovitý kytarový prstolam a stačilo zhasnout.
„Computer III generace“ – hodně zatěžkaný riff (a Ozzy jak na potvoru pauzíroval) s „…nářečím děrných štítků“ a emotivní očistné kytarové sólo s psychedelickým závěrem.
Vrcholné a finální číslo – „Super-robot“. Členitá, zpočátku valivá skladba s akustickými kytarami, změnami tempa a nálad, syntezérem, flétnou a vypjatým zpěvem.
„… a já jsem on, a on je já..“ – a pak kaskáda krátkého sóla.
A denitivní „já“ zazní snad 89x, než se utopí v mořském přílivu.
Duch robotického Nautila je stále mezi námi.
A zahrál by to Page jinak? Co by řekl Peter Gabriel?
Nevím.
Můžeme jen snít.
Vždyť hudba jsou obrazy.
Ještě jednou
někdo přijde
Ještě jednou
slunce vyjde
Ještě jednou
jedno přání
vyplní se
pak znenadání
nám
(Petřina / Rytíř – Tak zazpívej jí blues)
Pokračování příště: Ota Petřina – „Exploduj!“