S Petřinou za zády.
„Domorodé kmeny, které něco slaví… kde třeba šaman vytvoří nějaký pohled na věc, při těchto oslavách se tančí. Vždycky je tam někdo, kdo se dostane do absolutní extáze, má pěnu u pusy a padne na zem.. Navíc je to vždycky dav, kde se ta energie strašně zesiluje. Je to celé založené na opakování. To násobení rytmu a melodiky .. tam nastává něco, kdy se lidi dostávají mimo… jenom funguje ta rytmická složka, popěvek popřípadě…a odvádí je to úplně někam jinam.“ (Ota Petřina, 1998)
Není mi známo, že by některý z posluchačů desek či návštěvníků komorních klubových koncertů ctihodného vokálního tělesa C&K Vocal opakovaně padal s pěnou u úst k zemi. Nicméně Petřina se o to sugestivní skladbou „Lásko, lásko“ z aba „Generace“ (1977) s hypnoticky se opakující frází kytary a zpěvu zcela neomylně pokusil. Pokud si s drobnou pomocí fantazie při poslechu této písně představíte lamentující dav ve stavu mymosmyslovém… jsme doma.
C&K Vocal - Lásko, lásko
O Petřinovy nápady, kytary, aranžmá, producentské fortele začíná být zvýšená poptávka. A to bez ohledu na to, že ve Zlatém slavíku v tom podivném roce 1977 v kategorii skupin či těles dominuje Skupina Ladislava Štajdla. Byli to profíci a hráli z not, nic ve zlém, ale u jejich tehdejšího hitu „Já si najmu altán“ se nedalo luxovat.
Mělo to ovšem háček – introvert Ota Petřina se svými kytarami žil ve vísce Libčice nad Prahou. A to důsledně bez telefonu. Zato měl několik velkých akvárii, hromadu elpíček a arzenál nástrojů na stěně. Nebyl rád ani návštěvám („…pokud už sem někdo dojede, stejně neví kde mne hledat“), ani vyzvánění u dveří a bušení na okenice. A jak si své hudební kousky nahrával? Ne, opravdu žádné domácí studio – stačil mu obyčejný grundig.
Ovšem ti nemnozí, kteří k Otovi hudební cestu našli, s ním spolupracovali velmi intenzivně.
Ať už to byl zmíněný C&K Vocal, pro který psal, aranžoval a natáčel, nebo ex-tenor C&K Vocal Luboš Pospíšil, kterému Petřina více než výrazně napomohl s výtečným albem „Tenhle vítr jsem měl rád“ (1981). Nejvýraznější pečeť ovšem nesla spolupráce s Petrou Janů. A pro Petru Janů.
Manažer Michal Zelenka a zároveň choť budoucí pěvecké divy, textař Zdeněk Rytíř a Ota Petřina byli sice sehranou mariášovou partou, ale také hlavně motorem projektu PRO-ROCK a jeho následných variant. Těžko se už dnes dozvíme, který z karbaníků chtěl jako první vytvořit prostor pro ženskou rockovou star v tehdejší zatuchlých vodách českoslovesnké populární hudby. Důležité je, že se jí Petra Janů skutečně stala. S Petřinou za zády.
Petřina byl do té doby celkem neznámé zpěvačce autorem hudby, aranží, produkce a části textů na celkem čyřech albech - „Motorest“, „Exploduj!“, „Já&My“ a „Ročník 50“. A to vše stihl údernickým tempem mezi roky 1978 až 1983. Hlavně druhý projekt v pořadí – „Exploduj!“ byl na tehdejší poměry drze rockové a ambiciozní. A to včetně živých koncertů, kde nechyběly efekty, kostýmy, světla a výborný zvuk. A to nejdůležitější – silné písně.
Kdo neslyšel první skutečně metalovou kytaru na deskách Supraphonu v úvodu skladby „Jen jestli..“, měl by si ji ze studijních důvodů na youtube dohledat.
Ten, kdo zná Petru Janů hlavně z masových médií díky jejím muzikálovým angažmá nebo vystupování s bandy, bude při poslechu nadčasového songu „Já&My“ překvapen. A pokud se posluchač odvážně pustí do dvacetiminutové fresky „Ročník 50“ Janů a Petřiny – bude šokován. Ajajajajaj.
A mezitím vším si Ota Petřina našel čas a chuť vrátit se k BACILŮM – opět jako autor a studiový hráč. Dvojalbovým „Planetáriem“ si Václav Neckář se svým týmem nastavil laťku ještě výš - v roce 1982 začala stará parta natáčet trojalbum „Příběhy, písně a balady“. Petřina se vypořádal zásadním způsobem se svou porcí – první částí trilogie.
Druhé patřilo autorsky Janu Neckářovi, ve třetím se vrátili bratři k předchozím perlám. Texty psal k Petřinovým skladbám Ladislav Kantor – nedochvilný rutinér Zdeněk Rytíř si dočasně u Petřiny přibouchl dveře, když jej nechal ve štychu s texty pro „Exploduj!“. Zda spolu poté ještě mastili karban se nepodařilo do uzávěrky zjistit.
Jisté ovšem je, že civilní slovník Rytíře Petřinu bavil více, než „…archaismy, černé vrány, svíčky a rakve“ Ladislava Kantora.
Rakve sem, vrány tam –nevadí. Beatový básník Pavel Vrba už načrtával pro Petřinu u Schnellů na Malé straně příběh jiného mistra pera – Ernesta H.
Hemingway.
„Hudba svazuje. Ti lidi… čím je jich víc, tím je to víc stmelí v ten okamžik. Nevím, jestli je to v dáno soustředěním na melodickou nebo rytmickou linku. V ten okamžik nikdo nepřemýšlí, myslí jen na to jedno. Nevytváří jiné myšlenky. A čím víc se to násobí, tím je to čistější.. jako nějaký náboj. Ale že by to člověk vymyslel? To se mi moc nezdá…možná to dostal někde kdysi do vínku…možná jako pomoc.“ (Ota Petřina, 1998)
Pokud Ota Patřina viděl schopnost vnímání melodí, harmoní a rytmů jako dar lidstvu odněkud shůry, na žádnou pomoc nebes nebo mimozemských dárců zásadně nespoléhal.
Vše si připravuje sám - a vše zcela po svém.
Netradičně komponuje „… většinou skládám z hlavy, bez kytary nebo piana, respektive z hlavy motiv, který potom nějak dotvořím.“
Neučí se cizí sóla –„.. nikdy, i když se mi strašně líbilo. Třeba jsem to začal, ale nikdy jsem to nevydržel.“
Je zpěváckým samorostem – „…mě naštěstí nikdo zpívat neučil. Zpívám jak to jde, ale to asi každej muzikant, když něco skládá. Tak si to pobrukuje a u mne je to obdobné. Jo, líbí se mi pár lidí, jak zpívají. Paul Rodgers, Peter Gabriel, Dylan, Mark Knopfler od Dire Straits.“
Stává se postrachem zvukových inženýrů i hudebníků ve studiu –„… na to aby si snad najal symfoniky..“ – bubeník J.A. Pacák během nahrávání s Petřinou olympického alba „Jedeme, jedeme.“
Petřina po úspěchu „Super-robota“ (prodalo se vše, co bylo vylisováno a dolisováno– 65 000 vinylů) měl pět roků na přípravu dalšího majstrštyku. A technicky daleko více – odjakživa nápady a písně trpělivě shromažďoval, a sám s nahráváním nikam nespěchal. Nějaké to obcházení record company s nabídkami mu bylo absolutně cizí a protivné.
Stejně zvláštním způsobem přistupuje i ke svému druhému a bohužel poslednímu sólovému albu. Třeba už i tím, že žádný jiný z muzikantů mimo baskytaristy Gumy Kulhánka, Smyčcové skupiny R. Wiedermanna a C&K Vocalu na přebalu uveden není. Nahrál si snad bicí sám?
„Pečeť“ (1983) se výrazně odlišuje od „Super-robota“ – je náročnější na poslech i vnímání, složitější a delší cesta k jeho uchopení se změní v postupné pohlcení posluchače do sítě kytar, vokálů, sborů, akordeonu, klavíru, kláves, smyčců, xylofonu a flétny.
Ústředním motivem už není „já“ nebo mechanický Golem s drátky a čudlíky spínačů. „Pečeť“ je více pocitová, abstraktní a… jiná. Zralejší.
Úvodní „Hemingwey“ je čtvrthodinovou skladbou s tolika plásty a vrstvami nad sebou, napříč a v sobě, které jsou tak mnohoznačné jako příběh samotného spisovatele, válečného veterána, vojenského dopisovatele, lovce a milovníka daiquirí v jedné osobě.
Instrumentální akustická miniatura „Phalaenopsis“ by mohla být ozdobou libovolného art-rockového alba světové úrovně.
Akustická „Kopřiva“ nežahá, naopak – klasická petřinovská romance, Vrbovy cejchovací atributy v textu (šampon a froté) a frajerské hvízdání na závěr.
Vrcholnou epickou „Obálku“ mám nejraději – tak těžko jsem se s ní zžíval, až ji nikdy neopustím. A nikdy jí to neodpustím. Robotický vokál na úvod, nezvykle kantilénová verze s dramatickými smyčci a klavírem, dialog flétny a kytar a skladba přejde do formátu s nepředvídatelnými změnami instrumentace a zpěvu.
“Obálka“ by mohla být částí velkého hudebního celku – Petřina se nikdy natajil zálibou ve větších hudebních formách. A jeho skladba v názvucích možná pokračuje tam, kde Roger Watters uťal své poslední dějství Zdi.
Ota Petřina - Obálka
A to je konec „Pečeti“ Oty Petřiny.
Konec ne všeho a konec ne úplný.
Chci věřit, že v hudebníkově pozůstalosti se v ten správný čas ještě důstojný hudební materiál ke zveřejnění najde.
Své nápady a písně si vždy pečlivě uschovával.
Zapisoval.
Nahrával.
Tak možná a snad.
Protože obrazy mistrů nestárnou.
Ani ty hudební.
Všichni jsme Marylin.
Čteš si nový magazin
nový plakát u všech kin
líný oči se z pláten usmívaj
a jen tak vzpomenu si
Marilyn, goodbye
Epilog.
Tak jsem odeslal do Lidovek nekrolog a za titulkem si stojím: Zemřel Ota Petřina, gigant českého rocku...R.I.P. (Jan Rejžek, 12.07.2015)
Při psaní jsem využil svých vzpomínek, hudbu s pečetí Oty Petřiny, publikace Jiřího Černého „…na bílém – 1970-1979“ a Jana Rejžka „Jak tohle můžete vůbec ostisknout!“, google a youtube. Díky všem za ispiraci.
NIEČO NAVYŠE oslavili patnácté narozeniny
DIE EL. ELEFFANT!? vydává po třiceti letech reedici alba Elephantology?!
DO SHASKA! + FURTHER DOWN + MAGADAN + VOLUPTAS
POLY NOIR - K mýmu ohni nesedej
ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
