Blogger Gerd Muller: ETC … Za námi je věčnost, před námi je věčnost

A ještě něco vám řeknu. Elitní logo takových OPETH během brouzdání po letních festivalech najdete na nejednom bicepsu, tricepsu nebo svalu sedacím. Já mám jiné kapelní logo v srdci a v hlavě. ETC… 

Když mne na podzim 1976 v hodinách fyziky zbytečně trápil profesor Čajan svými definicemi odporu a napětí, těšil jsem se vždy jen na jedno. Dobrat se co nejrychleji z gymplu domů, nasadit veleopatrně  na elpíčko jehlu gramofonu Tesla Litovel NC 440 a vykašlat se na celou mezinárodní soustavu SI, sílu, práci a pohyb na nakloněné rovině. A to s rychlostí 33 a 1/3 otáček za minutu.

Tím elpíčkem, vypůjčeným a nekonečně kolujícím mezi námi studenty byl skutečný zázrak v té podmračené době. Takový nečekaný paprsek světla a naděje. Jmenoval se jednoduše – Vladimír Mišík. Sépiový obal s chlapíkem v černém svetru a s brašnou. Mladý, vážný a nachmuřený muž. Hm, na rockovou hvězdu tedy na první pohled opravdu nevypadal. To v Bravu byli fakt skutečně drsnější a barevnější borci. Jenže.

To album bylo pro mne a mé vrstevníky zcela zásadní. Pootevřelo nám skulinu do světa té opravdové rockové hudby. Vlastně hudby a kultury vůbec. Díky českým hudebníkům, kteří chtěli a uměli, ale ne vždy směli hrát. Textům, které šly do hlavy a opsané z ruky do ruky. Díky tomu kouzlu, které každý další a další poslech přenášel do mého krevního systému. Do buněk. Po ETC… už jsem měl jinou DNA. Navždy.

Co po těch skoro čtyřech desítkách let nesmazal čas, inflace informací  a nahlodaná paměť? Kytary pánů Fořta, Jelínka, Pokorného a Francla. Hrubého housle, v české rockové hudbě do té doby neslyšené. Bicí Anatoli Kohouta a Jana Nohy. A dlouhý seznam hostujících hráčů i vokalistů – vyberu hlavně akordeon Slávy Kunsta z té snad nejslavnější Mišíkovy písně. A kromě samotného Mišíkova zpěvu to je Padrůňkova basa. Dunivá, chytrá i intuitivní. A pro nás, drnkače a brnkače na španělkách neskutečně těžká.

Za největší zjevení  jsem tehdy i nyní považoval skladbu „Biograf“. Bylo v ní tolik fantazie, tónů, barev, riffů. Už jen ten tajemný úvod – hi hat, basa, moog a Fender piano. Souhra houslí Jana Hrubého a Padrůňkovy basy. A kytary se přidávají. Hudba jako by z neexistujícího soundtracku k dalšímu verneovskému filmu Karla Zemana o ponorkách a parní mořeplavbě. Nebyl jsem jediný, kdo „Biograf“ zarputile poslouchal zas a znovu. Byl to nový svět, nový horizont hudební estetiky a měřítek. Mohl jsem si říct – ETC… a LED ZEPPELIN – jediní neposkvrnění. A Kainar se stal na dlouho prvním a posledním básníkem, po kterém jsem dobrovolně sáhl.

Vladimír Mišík musel být mimo jiné i mimořádně tolerantní ke svým spoluhráčům. V „Biografu“ si opravdu moc tónů nezazpíval, spíše je v této písni tušený, než slyšený. Nechal kapelu hrát, tak jak si chtěla. A to se přitom jednalo o jeho první sólovou desku, přitom stoprocentně  kompozičně autorskou. Proto byl pro nás tím, o čem sám zpíval – nezaručený, ale též neodvysílaný.

Vladimír Mišík s dvanáctistrunkou se jednou (snad nedopatřením) mihl na obrazovce naší černobílé TV Orava v triku s TÍM logem. Možná to bylo v písni o chlapečkovi na rozvrzané židličce v holičské oficíně za tesknění vrzavého akordeonu. Ale to logo bylo nesmazatelné, hůře než lilie na rameni Mylady. Bílý ornament a ta hudba – to bylo více, než mnoho. Skončila cesta do dětství a začal bazar proměn.  

Co mi z toho všeho dnes zůstalo? ETC… pro mne znamená stále i to, že za námi je věčnost, před námi je věčnost. A to je pravda. Pravda, samá pravda. Konec obelisku.

Dovětek: autorem loga ETC... je Pavel Büchler - výtvarný umělec, spisovatel a pedagog, který od roku 1981 žije ve Velké Británii. Zde působí jako profesor na Manchester Metropolitan University.