A ještě něco vám řeknu. V našich líbezných Čechách už
je to tak po staletí zařízeno, že čím delší doba uplynula od skvělé historické
události, tím více přibylo očitých svědků, účastníků a hlavně těch, bez kterých
by to tenkrát snad ani vlastně neproběhlo.
Tento blog se možná protne v čase se 17. listopadem. A rovnou vám řeknu – já na té Národní třídě opravdu nebyl. A ani jsem na ní být nechtěl. Ale popořadě.
V oněch pošmourných časech osmdesátých se v Praze dalo koupit něco málo hudby v prodejně Pantonu v Karlově ulici. Ledy sice u nás praskaly neznatelně, ale praskaly. Bylo to takové celé podzimní. I v létě. Ale na pulty se začaly dostávat kousky, které se nejen že daly poslouchat, ale byly veskrze zajímavé a poutavé.
Tak třeba edice „Rock debut“ - na singlu za tehdejších 16 korun československých s rychlostí 45 otáček za minutu se vešlo až 5 nebo 6 písniček. „Rock debut“ odstartoval v roce 1987 kapelou DYBBUK. A pak se spustily KRÁSNÉ NOVÉ STROJE, zakymácela se BETULA PENDULA nebo to fičelo Z KOPCE.
https://www.youtube.com/watch?v=6XZf4ybU1AQ
Dnes absolutně nemyslitelné bylo i to, že v obchůdku Pantonu v Karlovce stáli za pultem skuteční hudebníci. Pro mne hvězdy a idoly. Vedoucí a basák tehdejší HUDBY PRAHA pan Wünsch, bard Ivan Hlas, hlas HUDBY PRAHA paní Alena Daňková a frontman KRAUSBERRY Martin Kraus.
Ty vinyly mám dodnes schovány, čekají na svou reinkarnaci. A navíc – v neděli si jen tak okukujete na prknech klubu Na Petynce Ivana Hlase s kapelou NAHLAS, aby vám v pondělí tentýž Hlas Ivan potichu odborně přebalil elpíčko FRAMUSU 5 „Holubí Dante“. Pan Wünsch byl vždy vážný, rukávy svetru povytažené k lokti. Stejně vážný, jako na podiu s basou. A paní Daňková měla na rameni drobné tetování, což byla na tehdejší dobu skutečná kulturní revoluce.
A když jsme u té revoluce…
Nejlepším informačním kanálem byla pochopitelně tichá pošta
mezi přáteli a známými. „Už jsi sehnal tu knížku o mladejch dobrejch
kapelách?!“ Tlupa autorů (vyjímám např. mého oblíbeného spíkra na „
Pátek 17. listopadu byl takový zvláštní den. Prapodivný a šedivý. Z okna Centrotexu jsem sice odpoledne viděl projíždět před soudem na Pankráci do centra obrněnce v barvě blbá polní olivová, ale co už. Pátek jako pátek. Musel jsem si udělat radost.
V Pantonu „Excentriky“ vyprodali, ale nasměrovali mne přátelsky na Jungmaňák do konkurenční prodejny Supraphonu v budově Mozartea. A měli pravdu. Těsně před zavíračkou jsem už s knížkou v ruce bloumal v metru. Bylo plno, jako vždy. Mladí lidé se svíčkami. Na Dušičky bylo ale tak nějak pozdě, že. Solidní občané v šedivých oblecích. Matky se síťovkami. Odplul jsem si směrem na Českomoravskou a hltal stránku za stránkou. ABRAXAS – A64 – BABALET - Ivana Bittová + Pavel Fajt – BON PARI – DR. MAX – DYBBUK…
Kdybych se nezačetl, šel bych se jako každý pátek projít do centra. Ale hlad po hudbě a informacích mne nasměroval na opačnou stranu Prahy. Když jsem na Černém mostě dočetl, začal v naší zemi úhyn dinosaurů. Pravda, těch lvů a orlů se u nás poté moc neurodilo. Zato krys máme dost. Ale to už je jiná kapitola. Příště.
