RockOpera Praha nezůstala jen u antických tragédií. V jejím repertoáru najdeme i Romea a Julii, Fausta a v současnosti i zpracování klasického ruského románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Nejen o zodpovědnosti, jakou nese zpracovávání těchto nadčasových děl, se v poslední části velkého rozhovoru rozpovídala výkonná ředitelka RockOpery Pavla Forest.
Mimo antických tragédií jste udělali např. i Fausta a Romea a Julii. Dělat vlastní libreta na takové básnické skvosty a vlastně dokonalá díla musí být obrovská výzva a oříšek. Když pracuješ na libretech, cítíš velký respekt a zodpovědnost vůči Goethemu, Shakespearovi, Sofoklovi a dalším?
Ano, samozřejmě, člověk musí mít pokoru před tak dokonalými díly ověřenými staletími. Já ale vytvářím jejich odraz v mém zrcadle. Zpodobňuji to, co ve mně vyvolávají, čím mě inspirují. Tady je zase potřeba odvahy udělat to jinak. Chci, aby dílo mělo nápřah, odvaz, rockový feeling. Nesmím se držet při zdi. A to mě právě baví, hledat nové cesty tvorby.
Věděli jste už od uvedení Antigony, že nezůstanete jen u antických tragédií?
To jsme nevěděli, zjistili jsme to, až když jsme provozovali divadlo a dohodli jsme se s Milanem, že chceme každý rok uvézt minimálně jednu novou operu. V tom okamžiku nám bylo jasné, že jen s antickými operami nevystačíme. Také Milan má své představy o tom, co by chtěl v hudbě vytvořit, ztvárnit. Protože navíc máme pocit, že občas je potřeba rockery i trochu kultivovat a seznámit se světovými literárními skvosty, rozhodli jsme se, že se nebudeme bránit našim představám o klasických literárních tématech. Že svět seznámíme s tím, jak se na věc díváme našima očima a jak je slyšíme našima ušima.
Vezmu-li v úvahu, co všechno se vám podařilo zrealizovat, muselo se objevit velké množství komplikací. Vzpomeneš si, jestli RockOpera někdy měla opravdu krizové období?
Zjistila jsem za tu dobu, že všechna naše období jsou těžká, že stále jedeme na doraz. To je na tom ale krásné, dává nám to jistotu, že žijeme. Musíme pořád překonávat sami sebe. Vlastně nikdy nic jen tak samo od sebe nebylo, je to boj. Nechce se mi ale o těžkostech mluvit. Potěšení z tvorby a nadšená odezva publika mi za všechny problémy zatím stojí.
Musí to být i velmi finančně náročné. Na crowfundingovém serveru hithit.com jste zahájili kampaň Rozjeď RockOperu. Myslíš si, že crowfunding je momentálně nejlepší cesta, jak může i tak velký projekt jako RockOpera získat dostatečnou finanční podporu? Myslím, že pro nás to cesta není, neosvědčila se nám. Je to jen způsob, jak za vykonanou práci může člověk chtít finance dopředu. Ale pro nás je asi podstatnější prodávat vstupenky na naše představení, pracovat na představeních rockových oper, které mají smysl jak pro nás, tak pro publikum a umožňují nám plně se soustředit na podstatu věci. V našem věku si již velmi dobře uvědomuji, že právě soustředěnost a zacílení jsou moc důležité, způsob financování by s tím měl souznít, měl by přímo souviset a podpořit smysl našeho snažení. Občas zavítáte na nějaký festival s koncertním provedením. V čem všem se liší koncertní provedení od divadelního? Na festivalech hrajeme především průřez našimi rockovými operami. Vybereme stěžejní songy a interprety z jednotlivých děl v chronologické posloupnosti a doplníme je průvodním slovem s popisem děje a myšlenek postav. Nechybí ani projekce umělecké grafiky Michaely Fišerové, Terezy Doležalové a Lindy Fait, akrobatická a novocirkusová čísla, ohně, souboje, prostě jsou to zhuštěné rockopery v kompaktní koncentrované formě tak, aby vyzněly na koncertním pódiu. Má to náboj, svůj „ksicht“, je to nářez, ale není to divadlo… Jaký je podle Tebe největší přínos projektu? Co dává divadlo rocku a co rock divadlu? Největším přínosem je pro mne velmi intenzivní prožitek jak pro nás na jevišti, tak pro diváky v hledišti. Navíc mám pocit, že s každým dalším představením rosteme nejen umělecky, muzikantsky a herecky, ale i lidsky. V těch příbězích je kus životní moudrosti, která nás je schopna nejen pobavit, ale i povznést a posunout do jiného „levlu“. Navíc expresivita rocku velmi dobře nahrává velkým citům a gestům klasických děl, takže celek je překvapivě harmonický. Děj tomu všemu dává čtvrtý rozměr časoprostoru. A to mě baví!
RockOpera Praha – Po malých krůčcích stále výš (4. část)