Nedávno mi někdo řekl něco ve smyslu „…toto je mé guilty pleasure.“ Nechápal jsem, co tím myslí. Bylo mi vysvětleno, že guilty pleasure je něco, co se vám líbí, ale víceméně byste se za to měli stydět, jelikož to neodpovídá vkusu komunity, v níž se pohybujete. Jednoduše tak pochválíte něco, co jste ještě před nedávnem poslouchali doma tajně pod peřinou, aniž byste se společensky ztrapnili. Vznešeně to pojmenujete a uděláte se tím zajímavější.
Začal jsem si klást otázky jako: „Proč má někdo potřebu ospravedlňovat něco, co se mu líbí,“ nebo „Proč by to vlastně měl před někým ospravedlňovat?“ Nechci tady nějak podrobně zajíždět k úvahám typu: „Každý si můžeme poslouchat, co chceme. Jsme přece svobodní a nemusíme se stydět za to, že se nám něco líbí.“ A to hlavně proto, že věřím, že inteligentní lidé tohle vědí už dávno.
Spíš mě zaráží, proč v době, kdy je v módě být nejindividuálnější, nejprogresivnější a nejoriginálnější, se vůbec něco takového řeší. Jasně, chcete poslouchat něco jiného než masy, chcete se oblékat jinak než masy, chcete koukat na něco jiného, něco jiného číst, odlišit se. Jenže na tom začnete lpět tolik, že úplně popřete sami sebe a ve výsledku vás akorát vytočí, když zjistíte, že díky vaší posedlosti originalitou jste se se zbytkem dalších tisíců lidí stali akorát jen další masou a tím, jak jste „jedineční“, jste vlastně všichni úplně stejní. Z touhy po individualitě se stává póza a po Náplavce běhá nespočet vousatých strejdů, kteří jsou akorát cihly ve zdi. Uvízlo se na mrtvém bodě, řada lidí si to začíná uvědomovat, a tak se vymýšlejí blbosti jako guilty pleasure, aby se nějak odpoutali od své masy tím, že přebírají módu jiné masy. A co je ještě lepší – té, ze které se chtěly tak usilovně vymanit.
Zpátky ale ke guilty pleasure. Někdo mi tvrdil, že je to naopak nabourávání jakéhosi konzervatismu, jaký vznikl v mase „odlišných“. Odpověděl jsem, že kdyby v rasismu vzniklo něco podobného, asi těžko by ho to nabouralo. Jen si to představte: „Uznávám jen čistou rasu, ale mé guilty pleasure jsou Eskymáci.“ Opravdu byste tímhle chtěli potlačit rasismus? A myslíte si, že něčím takovým můžete nabourat i konzervatismus? Pfffff…
Touha po jedinečnosti a individualitě ztroskotala na nejzákladnějším. Každý z pozérů, o nichž tu píšu, si neuvědomil to, co vám sdělí snad všechny dětské animáky. Že každý je výjimečný už ve své podstatě. Jo, zní to jako prostopravda z nějakého stupidního sitcomu, ale je to tak. Každému, kdo je opravdová individualita, bude nějaké guilty pleasure ukradené.
A víte co? Ono se v tom discu najde také občas něco dobrého, že? Muhehehe…
Pozérství forever! 
Guilty pleasure? Pozérství forever!
Vydáno: 21.07.2015 00:00 - Jirka Štraub
Nedávno mi někdo řekl něco ve smyslu „…toto je mé guilty pleasure.“ Nechápal jsem, co tím myslí. Bylo mi vysvětleno, že guilty pleasure je něco, co se vám líbí, ale víceméně byste se za to měli stydět, jelikož to neodpovídá vkusu komunity, v níž se pohybujete. Jednoduše tak pochválíte něco, co jste ještě před nedávnem poslouchali doma tajně pod peřinou, aniž byste se společensky ztrapnili. Vznešeně to pojmenujete a uděláte se tím zajímavější.
Začal jsem si klást otázky jako: „Proč má někdo potřebu ospravedlňovat něco, co se mu líbí,“ nebo „Proč by to vlastně měl před někým ospravedlňovat?“ Nechci tady nějak podrobně zajíždět k úvahám typu: „Každý si můžeme poslouchat, co chceme. Jsme přece svobodní a nemusíme se stydět za to, že se nám něco líbí.“ A to hlavně proto, že věřím, že inteligentní lidé tohle vědí už dávno.
Spíš mě zaráží, proč v době, kdy je v módě být nejindividuálnější, nejprogresivnější a nejoriginálnější, se vůbec něco takového řeší. Jasně, chcete poslouchat něco jiného než masy, chcete se oblékat jinak než masy, chcete koukat na něco jiného, něco jiného číst, odlišit se. Jenže na tom začnete lpět tolik, že úplně popřete sami sebe a ve výsledku vás akorát vytočí, když zjistíte, že díky vaší posedlosti originalitou jste se se zbytkem dalších tisíců lidí stali akorát jen další masou a tím, jak jste „jedineční“, jste vlastně všichni úplně stejní. Z touhy po individualitě se stává póza a po Náplavce běhá nespočet vousatých strejdů, kteří jsou akorát cihly ve zdi. Uvízlo se na mrtvém bodě, řada lidí si to začíná uvědomovat, a tak se vymýšlejí blbosti jako guilty pleasure, aby se nějak odpoutali od své masy tím, že přebírají módu jiné masy. A co je ještě lepší – té, ze které se chtěly tak usilovně vymanit.
Zpátky ale ke guilty pleasure. Někdo mi tvrdil, že je to naopak nabourávání jakéhosi konzervatismu, jaký vznikl v mase „odlišných“. Odpověděl jsem, že kdyby v rasismu vzniklo něco podobného, asi těžko by ho to nabouralo. Jen si to představte: „Uznávám jen čistou rasu, ale mé guilty pleasure jsou Eskymáci.“ Opravdu byste tímhle chtěli potlačit rasismus? A myslíte si, že něčím takovým můžete nabourat i konzervatismus? Pfffff…
Touha po jedinečnosti a individualitě ztroskotala na nejzákladnějším. Každý z pozérů, o nichž tu píšu, si neuvědomil to, co vám sdělí snad všechny dětské animáky. Že každý je výjimečný už ve své podstatě. Jo, zní to jako prostopravda z nějakého stupidního sitcomu, ale je to tak. Každému, kdo je opravdová individualita, bude nějaké guilty pleasure ukradené.
A víte co? Ono se v tom discu najde také občas něco dobrého, že? Muhehehe…
Pozérství forever! DOPORUČENÉ ČLÁNKY
- MADRAIN – Každý by měl věřit v to co dělá a dělat to, v co věří
- NIEČO NAVYŠE oslavili patnácté narozeniny
- DIE EL. ELEFFANT!? vydává po třiceti letech reedici alba Elephantology?!
- ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
- MASH - Máme chuť udělat to po letech trochu jinak
- NIEČO NAVYŠE oslavili patnácté narozeniny
- DIE EL. ELEFFANT!? vydává po třiceti letech reedici alba Elephantology?!
- ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
- MASH - Máme chuť udělat to po letech trochu jinak
© 2024 SMILE MUSIC s.r.o. | Prolidi.cz
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.