V dnešní době je hudba natolik
rozsáhlá a všudypřítomná, že doslova lítá vzduchem. Téměř každý má svůj
oblíbený hudební styl, favorizované kapely a velkou součástí moderní hudby je i
jakýsi životní styl, spjatý s každou odnoží. Dá se tedy s nadsázkou říci, že
hudební fanoušci tvoří jakési klany. Každý z nich je zcela unikátní a odlišný
od těch ostatních. Můžeme tu najít tlupy divokých dlouhovlasých rockerů,
upravených a vyšlechtěných moderních popařů, kšiltovkových hip-hoperů s volnými
nohavicemi, ale i temných a romantických gothiků, či smutných dakrcool emařů.
Každý z nich je přesvědčen o kvalitě jejich oblíbené muziky a někteří jsou si
zcela jistí nekvalitou a příšerností muziky jiné.
Občas mám pocit, že lidé, kteří jsou si tak jistí svým nejlepším vkusem zapomínají, že i jiní to můžou mít stejně s úplně odlišným žánrem. A tak vznikají roztržky mezi jednotlivými skupinami lidí. Metalisti mají odporné vlasy, smrdí a chlastají, hopeři si s*rou do kalhot, vyznavači reggae jsou nechutní vyhulenci a gothici tráví většinu času na hřbitově saním krve z malých dětí. Kdo by se pak divil vyděšených pohledů rodičů, když jejich děti dojdou ze školy s černými nehty?
Každý člověk je zcela jedinečná
bytost, která žije svůj unikátní život. Nikdy nemůžeme vidět do hlavy ostatním
a chápat, proč se jim líbí něco jiného. Opravdu nemám ráda persony, které
nadávají na cokoli, co není v souladu s jejich hudebním a vlastně i životním
postojem.
Ale
kdokoli jiný, kdo se s nimi dá do řeči, musí chápat ten jejich. Neříkám, že
jsou takoví všichni, to ani zdaleka! Ale pořád se jich najdou hromady a
otravují tak ostatním život. Když něco nemám rád a neznám to, tak si to můžu
nechat pro sebe a jít dál.