14. dubna 2015 tomu bylo přesně pět let, co zemřel Peter Steele, frontman legendárních TYPE O NEGATIVE. V hudebním světě se jednalo o osobnost skutečně mimořádně talentovanou a výraznou, ve světě osobním však značně rozpolcenou a dle mého tak trochu i nevyrovnanou. A to dokonce takovým způsobem, že byl na straně jedné schopen nalézt Boha a na straně druhé ve svých textech koketovat se smrtí a jinými kontroverzními tématy…
Jméno Petrus Thomas Ratajczyk už samo o sobě vypovídá, že předkové Petera byli značně multikulturního ražení. Sám byl jeden ze šesti dětí, přičemž všech jeho pět sester bylo starších. Ženami ale nebyl Peter obklopen pouze v dětství. V jistém smyslu byl tento dvoumetrový alfa-samec s vampýrskými rysy považován za sexuální symbol. A poté ani není divu, že se v roce 1995 nechal nafotit pro dámský magazín Playgirl ve velmi odvážných pózách. Ale nejen ženy, čehož si mohl každý všimnout z backstage záběrů kapely, byly věcí, se kterou Pete věčně koketoval. Na té ještě odvrácenější (a zvrácenější) straně jeho života tu byly drogy, alkohol a koneckonců i deprese, se kterými zápasil hlavně na sklonku života. A to i přesto, že se kapele podařily vydat dvě silná alba, které oslavovaly hudbu TYPE O NEGATIVE každým coulem („Life Is Killing Me“ a „Dead Again“) a sám se rozhodl žít spořádanějším životem. Nebyla by to ale ona známá ironie života, která si Petera odvedla 14. dubna 2010 neznámo kam, kde je mu snad ale dobře. A možná snad ještě lépe…
Já bych ale ráda demonstrovala jednu z hlavních věcí, proč článek na téma Peter Steele píši. Přestože jsem hudbu TYPE O NEGATIVE vlastně pořádně začala poslouchat až po Peterově smrti, je to jedna z kapel, která se mi vryla pod kůži jako málokterá jiná. Texty neskutečně poetické, temně krásné a morbidně sladké. Hudba, která svými tóny někdy hladí, někdy ale až mrazivě děsí. A nakonec také hlas, co k vám promlouvá ve chvílích, kdy jen potřebujete vědět, že nejste sami, pro koho je svět pochmurný a zkažený. Přesně tak nějak bych definovala hudbu TYPE O NEGATIVE.
V podstatě to byla hudba, která sama definovala i Petera Steelea. Poetická, temně krásná a morbidně sladká. I když jsem tohoto člověka neznala, myslím si, že byl přesně takový, jak se prezentoval sám i svou muzikou. Ta mi totiž vždy připadala tak opravdová, že musela vycházet přímo z nitra.
Ke konci snad jen posílám tam někde nahoru (nebo snad dolů?) velké díky za to, že mi opět někdo dokázal, že i chmurná hudba dokáže rozjasnit den. A věřím tomu, že pokud se momentálně Peter neprohání na ohnivém oři nebo nekoketuje s andělskými bytostmi (samozřejmě ženského pohlaví), snaží se rozjasnit dny i těm, kteří také museli předčasně odejít.
