Pamatuji si, jak jsem se před několika lety hádal s otcem,
kterému jsem tvrdil, že muzika z gramofonu je v určité podstatě
kvalitnější, než hudba z CD. Táta byl striktně proti mému názoru.
Digitalizace ho nějak zlanařila. V době rozmachu CD bylo vysvobozením
přejít z magnetofonové kazety, které jsme měli všichni už plné zuby. Snahy
ohlížet se na klady analogu se vytratily tu a tam.
Když táta začal sbírat CD a doplňovat kompletní diskografii Pink Floyd v poličce knihovny, přeci jenom to byl zajímavější pohled, než na zaprášené desky v rohu obýváku na chatě. Jako malý jsem poslouchal před spaním ještě hudbu z páskového kotoučáku. Pozdější přenosný mono kazeťák mi přišel magický jen díky tomu, že byl naplacato, dvířka se otevřela po zmáčknutí čudlíku, svítila na něm červená kontrolka a fascinoval mě zkroucený kabel, ne nepodobný tomu ze starých domácích telefonů. Otírám slzu a pokračuji v myšlence.
Vlastně i kazety měly své kouzlo, když už ne dobrý zvuk a výdrž. Už nejednou jsem
mladší generaci popisoval, jak se kazety přetáčely na obyčejné tužce. To byl
takový malý rituál. U cédéček se rituály začaly nadobro vytrácet. Vzpomínám si na těch pár prvních fází. Když mi
táta koupil asi v mých třinácti letech 2CD Live & Loud od Ozzyho. Bylo to mé
první CD. V té době jsem to sjížděl na prvním CD přehrávači mého otčíma,
samozřejmě řádně nahlas v jeho nepřítomnosti. CD byla drahá, obaly často praskly a na slova
jako disk error na displeji díky poškrábanému disku nezapomenu. Disky se staly
tak populárními, že se objevily i tak zvané regionální verze, o třetinu
levnější, které měly takzvaně vykuchaný obal. Pro mě naprosto ohavná věc. Ještě
s vlaječkami na zadní straně. Něco jako Klasa? Fuj! Digipacky mě vlastně
nikdy nezaujaly. Díky mému materialismu v mládí, jsem chtěl mít vše
vyrovnané ve stojanu a digipacky se prostě odlišovaly od ostatních CD a tenkrát
to byly spíše předražené DeLuxe verze. S příchodem MP3 jsem přešel na
tento formát a už to bude zřejmě deset let, co jsem si koupil CD. Vzpomínám si
tedy přesněji.
Před pěti lety jsem koupil na koncertě kamarádů z kapely Kočkolit jejich
placku s originálním obalem vlastní výroby. To bylo spíše o gestu a
přiznám se, že jsem kotouč nikdy neslyšel. Přítelkyni jsem před půl rokem
koupil k narozeninám CD Radůzy, ale šlo spíše o to, aby měla něco nového
do svého nového diesla. Dnes už dokážu tátovi potvrdit, že jsem nebyl tenkrát zas
takový vizionář s mým názorem na LPčka a jejich případný comeback. Ostatně
i táta si opět pořídil gramofon! Jde o prostor zvuku? Tak určitě, ale není to
celé převážně o těch rituálech? Když si dneska jako již vášnivý sběratel
přinesu domu asfaltový poklad, nejdříve opatrně nožem naříznu jednu stranu
obalu k desce, poté opatrně sundám fólii. Desku očistím, ofoukám.
Stoosmdesátigramové macíky miluji nejvíce, ty mívají i často bootlet konečně
v umělecky přijatelném formátu. Přeci jenom vidím v elpíčku něco, za
co jsem utratil prachy. Něco, kde je výrobní postup přeci jen složitější, jen
tak nenarazíte na pirátskou desku a oproti CD není výrobní cena téměř nulová. Já
miluji hudbu, miluju nostalgii a miluji rituály. Gramofonové desky jsou proto
pro mě momentálně jedinou možností jak se hudby po letech zase nabažit. Tak jak
to vidíš táto dnes? Často na tebe dnes vzpomínám, jak jsi mi vyprávěl, když jsi
ve dvaceti nosil do školy v kožené brašně Sabbath Bloody Sabbath a já si
připadám prostě skvěle, když tě můžu po třiceti letech následovat…