RITUÁLY je česká rocková kapela, kterou před dvěma lety založili Michael Vácha a Richard Spilka. Stalo se to poté, co se rozpadla formace A Banquet, ve které působili. 1. dubna vyšlo debutové album Vsaď na černou, na němž skupina nabízí devět povedených skladeb. Na bicí v ní hraje Martin Čech.
V A Banquet jste hráli na jiné nástroje. Michael byl baskytarista, v Rituálech je zpěvák a kytarista, Richard zase v A Banquet bubnoval, zatímco v Rituálech hraje na baskytaru. Co vás k tomu vedlo?
Vácha: Jsem vlastně kytarista, který hrál v A Banquet na baskytaru. Celou dobu jsem na kytaru paralelně hrál a cvičil, řadu kytarových pasáží na desce Breath jsem dokonce vymyslel. Vlastně mě vždy trochu mrzelo, že v A Banquet hraju pořád dokola jen basové linky, a těšil jsem se na to, až se jednou ke kytaře vrátím. To se stalo v Rituálech. Pokud jde o zpěv, nijak zvlášť jsem se mu předtím nevěnoval. Nejprve jsme dlouho přemýšleli, koho k příchodu na post zpěváka oslovíme. Nakonec jsme si uvědomili, že kvůli symbióze mezi mnou a Richardem a stejně tak kvůli interpretaci textů bude lepší, když budu zpívat já.
Spilka: Zatímco jsem hrál v A Banquet na bicí, vždycky mě lákalo hrát na baskytaru. Připouštím, že určitou roli v tom hraje i fakt, že jsem chtěl být při koncertech víc vpředu. Navíc bylo pro Rituály mnohem jednodušší najít nového bubeníka než baskytaristu.
Michaeli, ve tvém zpěvu je patrná takzvaně kodymovská stopa, tedy určité manýry a barva hlasu, které jsou charakteristické pro zpěv Roberta Kodyma. Je to záměr?
Vácha: Říká mi to spousta lidí, ale z mého pohledu je to mimovolná věc. Podle mě je Kodymův hlas tak specifický, že ho nelze jen taknapodobit. Je sice pravda, že jsem vyrůstal na písničkách skupiny Lucie, ale z mého pohledu je pro ni více charakteristický zpěv Davida Kollera. Wanastowi Vjecy jsem moc neposlouchal. Vždycky jsem ale nejvíce poslouchal anglicky zpívající kapely a možná se mi do toho výrazu trochu přenáší feeling anglického zpěvu. Rozhodně to není záměr.
Takže tvůj zpěv na albu odpovídá tvému skutečnému výrazu?
Vácha: Určitě. Rozhodně se nesnažím do nikoho situovat, a už vůbec ne na desce. Mezi Richardem a mnou probíhá silná emoční symbióza, naše písničky jsou naprosto upřímné.
Co přesně pro vaši spolupráci znamená výraz emoční symbióza?
Vácha: Vztahy mezi námi jsou takřka bratrské. Neznáme se sice od dětství, seznámili jsme se později, ale hodně jsme už toho spolu zažili. Když jsme hráli v A Banquet, byli jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. Dva roky jsme dokonce bydleli v jednom pokoji, víme o sobě všechno.
Spilka: Celá kapela A Banquet bydlela v jednom bytě. Náš zpěvák a kytarista Matěj měl svůj pokoj, což bylo dáno tím, že pracoval a měl přece jenom jiný denní řád. Michael a já jsme bydleli ve druhém pokoji. Neměli jsme tak velké pracovní závazky, mohli jsme více kalit.
Vácha: Když si někdo z nás našel holku a přestěhoval se s ní někam, ten druhý často řízením osudu skončil se svou holkou někde poblíž. Vlastně jsme se nikdy nerozdělili. Zažili jsme spoustu věcí, jsme velice provázaní, takže když například jeden z nás napíše text, který není úplně prvoplánový, ten druhý hned jasně pochopí, o čem je a co jím má být řečeno.
Pohádali jste se někdy kvůli něčemu?
Spilka: Bude to asi vypadat divně, ale na nic si nevzpomínám.
Vácha: Možná někdy trochu diskutujeme kvůli aranžím písniček. To je ale normální.
Na vašem albu je pouze devět písní, mezi nimiž nejsou singly, které mu předcházely. Měli jste málo skladeb?
Vácha: Vůbec ne. Za dobu, co skupina Rituály existuje, vzniklo celé spektrum písní, od těch úplně původních, které jsme prezentovali jako singly, přes ty na albu až po ty, které se na ně nedostaly. Možná k nim někdy v budoucnu sáhneme, třeba jen pro nějaký nápad. Plánujeme ale psát další nové písničky, pokračovat dál.
Jaké máte tedy plány?
Spilka: Už tím asi ostatní v kapele rozčiluju, ale neustále opakuju, a samozřejmě si to myslím, že s vydáním první desky jsme teprve na startovní čáře. Zaklekáme do startovních bloků a vybíháme.
Vácha: Já si to samozřejmě uvědomuju, ale musím přiznat, že je pro mě trochu demotivující opakovat kolečka, která už jsme dělali. Mám tím na mysli věci, které jsme absolvovali v A Banquet. Myslím třeba koncerty na místech, kde nás opravdu nikdo nezná a přijde jen pár lidí. My to ale musíme absolvovat znovu, protože se chceme dostat dál. Toho jsme si vědomi všichni.
(Foto Lucie Levá)