ADINA MANDALOVÁ: Moje mandaly vítr nerozfouká…

Adina Mandalová, jak si nechává úspěšná tatérka říkat, pochází ze Slovenska. Studovala grafický design, postupně si ale našla cestu k tetování, které ji uchvátilo, a nyní ji lidé vyhledávají pro její osobitý, geometrický a jednoduchý styl. V Praze žije 9 let, poslední rok a půl působí ve studiu Inkoust. Před nedávnem se rozhodla, že opustí metropoli a vrátí se opět na Slovensko, stýská se jí po rodině.

Proč zrovna Mandalová? Tvoje pravé jméno to není.

Ne, jmenuji se Adéla Galbavá, ale baví mě tvořit mandaly. Sice ty moje, vytetované, na rozdíl od těch klasických buddhistických vítr nerozfouká, ale minimálně v tom, že u toho procesu sedíte hodiny a plně se soustředíte, je to podobné. Geometrii, se kterou to souvisí, jsem měla ráda od základky. Matematiku jsem moc nemusela, v rýsování jsem si ale libovala. Ta přesnost, vzorec, opakování a podobné věci. Neumím říct proč, ale přitahuje mě to.

Jak ses vůbec dostala k tetování?

Neměla jsem k tomu žádný vztah, ani mě to nějak moc nezajímalo. Nikdy jsem totiž neviděla tetování, které by se mi opravdu líbilo. Když mi bylo 21, tak se to ale zlomilo. Můj tehdejší přítel se nechal tetovat, trvalo to 7 hodin a já jsem jednomu z tatérů koukala pod ruce. Pak mi to asi rok šrotovalo v hlavě. Na Vánoce jsem si sama nadělila tetovací strojek, rozbalila ho před rodiči a ti na mě jen nevěřícně koukali, co to zase mám. Pak jsem strojek zase zabalila, odešla do pokoje a udělala si první kérku. Samozřejmě, že mi rodiče říkali, že budu celá potetovaná, ať hlavně dodělám školu a nebyli z toho asi úplně nadšení. Musela jsem tomu dát čas, aby si zvykli.

Co tě k tomu vlastně zlákalo?

Líbí se mi, že je to proces tvorby, ve kterém strávíš několik hodin. Je to svým způsobem meditace. Studovala jsem uměleckou střední školu, kde se vše točilo okolo ručních technik. Pak jsem šla na vysokou studovat grafický design a tam už to bylo víc o práci na počítači. Při tetování jsem si uvědomila, že je to přesně to, co chci dělat. Tetování není jako rozpracovaný soubor v počítači, ke kterému se neustále vracíš a měníš ho. Tetování zůstává tak, jak prostě je a jak se rozhodneš.

Pak už to šlo samo, rozhodla ses, že z tebe bude tatérka?

První měsíce, ještě na Slovensku, jsem měla sice strojek, ale nikam ho nebrala s sebou. Jen když se něco náhodou naskytlo, tetovala jsem doma u rodičů. Potom jsem si ho vzala do Zlína, kde jsem tetovala kamarády ve škole a tak. Neměla jsem žádného guru, učila jsem se sama.

Šlo to i bez vedení někoho zkušeného?

Tak samozřejmě jsem udělala pár kiksů. Třeba když jsem kamarádovi dělala první větší tetování, gejšu. Tetovala jsem ho velmi tenkou jehlou a ještě k tomu rovnou celý obrazec umývala dezinfekcí, namísto mýdlové vody, která se běžně v průběhu tetování používá. Sice to bylo 100% hygienické a čisté, ale kamarád si to musel neskutečně protrpět. Tetovala jsem ho 8 hodin a on to fakt celou dobu vydržel. Teď na to celkem rádi vzpomínáme a smějeme se mým začátkům.

Co přišlo pak?

Na Tatoo Convention jsem si vyhlídla studio Inkoust. Řekla jsem si, že jestli budu někdy tetovat, tak tam. Hrozně se mi líbilo, jak mají všechno krásně graficky řešené, od stánku až po vizitky. Žádné nevkusné šlehající plameny a tak. Sledovala jsem je na Facebooku, kam pak vyvěsili, že hledají tatéra. Tak jsem poslala svoje práce, přišla na konzultaci a od té doby jsem v Praze.

Jsi tam, kde jsi chtěla být. Cítíš nezávislost?

Nezávislost pro mě znamená, že nemusím dělat to, co nechci. Ráda se přitom ale ohlížím na spokojenost ostatních. Přijde mi, že mám teď v tvorbě velkou volnost, i pokud to porovnám s grafickým designem. Lidi mi dávají možnost tvořit to, co chci já. Odevzdávají se mi, nejsou v tom žádné limity. I když samozřejmě jisté hranice existují. Nikdo do toho nejde úplně po hlavě a já mám taky jistou hranici, co už bych netetovala. Třeba jednou za mnou přišel člověk s úplně neviditelnou jizvou v oblasti třísel a chtěl ji schovat křížem. Řekla jsem mu, ať se nezlobí, ale že ten kříž tam nemá opodstatnění. Stejně tak bych určitě netetovala nic příliš konkretizovaného, nebo třeba s nacistickou tématikou. Mám v tom svobodu a můžu říct ne, pokud by mi tetování dané věci nebylo příjemné.

Určitě jsem si splnila sen. Začala jsem tetovat a mám pocit, že je to pro mě práce, která vlastně ani prací není. Stále mě to nabíjí a nemyslím si, že něco musím. Říkám si, že problémy jsou jen v hlavě. Když si sednu k tetování, tak je najednou vypustím.

Víš, co přijde teď?

Nějaké obrovské cíle asi nemám. Chci teď trochu cestovat, i skrze tetování, a seznámit se s novými lidmi. Uvidím, co to přinese. Za měsíc odjíždím do Barcelony, pak plánuji Havaj a Švýcarsko. Co bude dál, uvidím. Jestli se mi bude chtít zůstat doma? Nevím, nechávám to plynout. Chci prostě dělat radost lidem tím, že jim udělám nějakou pěknou věc a možná jim tím otevřu oči. Mám ráda myšlenku přítomného okamžiku. Žiju tady a teď.

Co bys poradila těm, kteří se ještě nenašli jako ty a třeba tápou?

Aby se věnovali tomu, co chtějí dělat. Aby se soustředili na to, co jim dělá radost. Aby v tom nehledali nějakou složitost, jsou především jednoduché věci, které lidi těší.

A co bys na závěr popřála Jackovi k narozeninám?

Aby stále tvořil, třeba i skrze hudbu, s mladými lidmi, které to baví a aby při tom zažili hodně zábavy a bylo jim dobře.

 

Hledej barel Jack Daniel´s

V rámci oslav 150. výročí od založení značky budeme pátrat po barelech Jack Daniel´s s hodnotnými cenami uvnitř. Hledat barely můžete po celém světě! V České republice jsme odstartovali  4. července na festivaluRock for People. Zapojit se do „honu na barel“ může každý. Více informací na www.jackdaniels.cz