Nejsyrovější nahrávka v historii skupiny. Originální živá deska. Dva roky práce, 10 nových tracků, jediný ostrý pokus! Tak právě tyto tři holé věty na webu COCOTTE MINUTE  a stránkách hithit.cz způsobily, že Jana Vrbková a Gerd Muller vystartovali na Žižkov za rozhovorem s Czendálem, kytaristou COCOTTE MINUTE.

GM: Co se všechno muselo stát, aby se COCOTTE MINUTE po dlouhém odmlčení objevili na obrazovce ČT2 v pracovní den v 6,33 ráno a zahráli divákům živě? (pozn. – první píseň „Kopem“ zazněla ve skutečnosti už v čase 6,16).
Je pravda, že jsme museli přijet do Brna do studia den dopředu, to bychom jinak nezvládli… těžko říct, možná jsme chyběli v mediálním prostoru. Tak my už jsme párkrát v české televizi byli, hráli jsme třeba v Noci s Andělem. Ale je pravda, že jakmile zmizel Pomeranč, zmizelo všechno. Je to asi o tom, že náš nový projekt jsme nastavili tak, že zajímá víceméně všechny. I tuto sféru. Ale není to náhoda, snažíme se PR šířit.

GM: Vidět a slyšet vás bylo velmi překvapivé. A příjemné. Oba nás zaujala píseň „Lodě“. Neznáme ji z žádného nosiče. Přemýšleli jsme, jak to může znít na živo. Líbí se mi…

JV: … ale není to úplně pro mě.

Tohle je akustická verze. Plnotučná verze zazněla už několikrát na koncertech v roce 2013 na našem posledním turné. Připravujeme ji jako singl a bude na novém albu. Ale bude v trochu jiné verzi, než zazněla v České televizi. I z toho důvodu, že jsme ji nechtěli ukázat přesně tak, jak bude vypadat a jak ji plánujeme nahrát.   

JV: Ale tím pádem hrozně klamete tělem!

No ono je to…

JV:  Připravujete nejdrsnější trádadádadá album – vím, kapely to říkají vždycky. Ale vy chystáte hrozně ambiciozní projekt. Hrozně. Česká televize? Super! Dostanete se mezi lidi. V 6,30 možná ještě nebudou všechny metly vzhůru, ale je to akustická verze. A pro ně to bude to první, co uslyší. Říkala jsem si – aha, to neznám. Ale pak jsem uslyšela akustiku a drobně nazálnější vokály. Prostě jsem seděla a říkala si... tak nevím kluci, co s váma. 

Ale to je taky o momentu překvapení. Jednak zahrát bordel v 6,30 ráno není asi nejsprávnější přístup. A my jsme chtěli být trochu tajemní. Vlastně ještě teď je pro fanoušky tajemství, jak písnička bude přesně vypadat. Jo, to je přesně o tom, aby počkali na srpen a září. A tam se ukáže, jak song bude vypadat. Vkládáme do něj hodně, má několik verzí, několik tváří. A která je ta správná – to se uvidí až v srpnu.

GM: Přiznám se, že „Lodě“ poslouchám poslední dobou velmi často. Je to pocitová věc, úplně jiná poloha, než na jakou jsem byl zvyklý. A kdyby část vašich věcí byla v podobném duchu – vůbec se nebudu zlobit. Bylo by to výrazné zpestření.

I deska by měla být pestrá, ale jde o to, že bude tvrdá. Písnička „Lodě“ je anomální. Ale.. bude to hodně barevný. Bude to syrový, bude to razantní.

GM: Když jsme u tvrdosti – v době nahrávání „Czeko“ vám bylo dvacet. Byl to pro mne naturální bengál a velmi zajímavé riffy. „Proti sobě“ bylo spíše album písňové. „Sado disco“ se mi líbilo nejméně, ale jsou tam skladby, které si neustále vytahuju ven. Co můžeš říct o vašem novém projektu? Vlastně ani nevíme, zda název „!Rituál, kmen a srdce a kmen!“ bude skutečný název alba.

Bude! Šlo o to, že název je taková mantra. I z toho důvodu se slovo kmen dubluje. Je to tak nastavený. Pocitově by se mělo blížit k prvním deskám – „Czeko“ a „Proti sobě“ – což je podle mého názoru jedna z našich nejlepších desek. Nezměnil bych dnes na něm jedinou notu. Samozřejmě, jsme o deset let starší… i o víc. Co si budeme nalhávat. Ale riffy jdou ze stejné dílny, od nás, ode mne. Snažíme se do toho vměstnat, co jsme prožili.

Každá naše deska měla něco do sebe, měla svůj výraz. Chtěli jsme jít někam jinam. Používali jsme třeba samply, což jsme dříve nedělali. Tehdy se hrálo trošku jinak, používaly se jiné kytarové postupy. Teď se vracíme k syrovosti prvních desek.

JV:  Co mne zaujalo na první pohled… název. Říkala jsem si – asi je to renonc. Přebývá tam jeden kmen navíc…

To je přesně ta mantra. Aby se to rýmovalo…

JV:  …A odkud to celé jde? Máte tam navíc runy. Nebo to vypadá jako runy. Nebo jako něco od Maxima Velčovského.

Ale to je zase nová tvář naší cesty. Rituál má strašně moc poloh. Je to směr naší vnitřní cesty, ale je to i tom, že chceme být sepnutí i s lidmi, protože rituál je to, co prožíváme s našimi fanoušky. Naši fanoušci byli vždycky specifičtí, vždycky nás podrželi, šli za námi, čekali na nás, nasypali nám hodně peněz na hithitu. Celý je to pro nás rituál. A tahle deska je pro nás nejdůležitější a nejzásadnější. A celý rituál se nadefinuje a vznikne v prostoru, kde se deska nahraje. A celá katarze natočení desky je svým způsobem rituál. My tam chceme dát opravdu všechno – dvanáct let co hrajeme, hlavně všechny hudební zkušenosti, které jsme nasbírali. V jeden okamžik se všechno nahraje na jeden záběr, na jeden take.Všechno v nás chceme v jednu chvíli na naši desku.

JV: … ty vole, to je takovej neuvěřitelnej risk…

Je to risk, samozřejmě! Ale taky už na druhou stranu máme během let něco odehraného…

GM: Dobře, ale v kontrastu s kapelami, které mají za sebou roční předprodukci, pak nahrávají bubny na Jamajce a basu ve Stockholmu…

JV: … když říkáte – na jeden zátah, najednou… ježiši, když ti rupne struna…

No to tam můžeš mít všechno zaznamenaný. Nebudeme se za to stydět, prostě to tam bude. A i tak si myslím, že deska bude krásná. Samozřejmě se na to profesionálně připravujeme.  Aby se případné chyby eliminovaly, aby jich bylo co nejmíň.

JV: Na vašem Facebooku byl poslední záznam – „…máme osm písní!“ Ale snad jich máte mít celkem deset.

Tak teďka pracujeme, zrovna jdeme do zkušebny dělat další. Nápadů máme dost, k deseti písničkám jsme se zavázali.

GM: Tak dobrá – vše na jeden zátah. Jak to máte vůbec vymyšlené? Zkusme začít prostorem… v propozicích vašeho projektu na hithit.cz se říká, že by to mělo být zvláštní místo. Mystické. To místo v tom asi také hraje velkou roli…

Jistě…

GM: Asi nechceš říct, kde to bude… přišli byste o moment překvapení. Dobrá. Bude tam aparát, budete tam vy, budou tam členové kmene…

… budou tam členové kmene, kteří nám přispěli na hithitu a měli možnost získat tuto exkluzivní možnost být přímo při zrození alba. To místo nebudeme prozrazovat…

GM: Bude to prostor venkovní? Nebo studio? Nebo interiér? Nebo něco přestavíte? LED ZEPPELIN nahrávali třetí album v chatičce ve Walesu …

Nene! To místo neprozradím! Studio přivezeme my tam, bude tam produkce, podílí se na tom hodně lidí, projekce, ohně, takovýhle věci.

GM: Takže budete pořizovat i videozáznam?

Přesně tak, celý formát jsme si pracovně pojmenovali jako videodeska. Není to úplně ryzí koncertní DVD. Je to spíš studio session na neobvyklém místě…

JV: Jak vás to napadlo?  

Nevím, došli jsme po deseti, dvanácti letech na nějakou hranici, přišla pauza a ve chvíli, kdy jsme si řekli, že se vracíme, tak jsme si řekli, že musíme přijít s něčím zajímavým. Nebavilo by nás ohlásit třeba řadu koncertů a celý to tady s nimi objet, jako třeba s naší minulou deskou. Chtěli jsme k tomu přistoupit jinak, první náš klip byl tehdy udělaný na jeden záběr. Desky „Sado Disco“ i surovej koncept tady moc lidí nepochopilo. A hrozně málo lidí pochopilo, že to je celý sranda od nás.

JV: Prý bylo hodně otázek na latex…

Jo jo, a to je samozřejmě ta nadsázka…

GM: Tak snad ti nadanější jedinci pochopili, že i gangy a přestřelky byly nadsázka…
JV: …Vy jste se z jedné strany s tím projektem na hithitu stali nepřehlédnutelnými. To je fantastický. Protože přijít jen s tím, že – „přátelé, my jsme se vrátili a kdyby nám chtěl někdo trochu přispět…“ Fanoušci by do toho asi šli, ale…

Jo, s primárním nápadem přišel Martin Zeller. Myslím si, že to bylo celý tak geniálně nalajnovaný, že jsme to riskli. Nastavili jsme si i částku – je samozřejmý, že to nepokryje celý náklady (pozn. – cílem sbírky bylo vybrat 200 000 Kč, nakonec se sešlo 262 055 Kč). Ale pro nás bylo důležitý, že to lidi dávaj, že to podpořili. Pro nás je to taky známka toho, že to někoho bude zajímat po dvouletý pauze. A že jim kapela chybí, když jsou ochotný to takhle podpořit. To je opravdu super.

GM: V názvu vašeho nového projektu a alba máte klíčové, možná kouzelné slovo – kmen. A vůbec v textech používáte silná slova – kořeny, kmen, srdce, bratře…

JV: …Od první desky… jako kdybyste to furt hledali…

GM: …A překvapilo nás, že váš fanouškovský kmen na Facebooku je kolem 14 000 přátel. Což je u kapely v polospánku a bez mediální podpory zvláštní. Takoví superaktivní DYMYTRY jich mají asi 39 000…

Nás tohle taky překvapuje! Hlavně v takové chvíli, kdy se nic neděje: Kapela spí dva roky a stejně o ni lidi zajímaj. A počty narůstají, i v tuhle chvíli. My jsme si toho vědomi… Množina lidí není tak široká, jak u známějších kapel, ale vzorek posluchačů je hodnotnější. Když nás někdo poslouchá, tak je třeba ochotnej jít a dát za to víc peněz, než třeba za kapelu, která běží v televizi a plní větší sály. Nevím… Spíš jsme si říkali, že jsme nechtěli být kultovní kapela. To nás nikdy nezajímalo, chtěli jsme hrát pro co největší počet lidí. Ale zase si vážíme všech fanoušků, které jsme nasbírali. A fanoušci si zase váží naší kapely, což je super.

Od začátku jsme vždy obcházeli varianty milionů experimentů. Na začátku jsme si nastavili zvuk, který nás bavil… vyrůstali jsme na grunge a takových věcech... nás takový syrový zvuk zajímal vždycky. Experimentovali jsme spíše v tloušťce strun. Máme na sedmičkách hodně tlusté struny. A zvuk je nastaven jednoduše – aparát a kytara.

GM: Žádné krabičky? Žádná chemie?

Nějaká chemie tam vždycky vstoupí, ale spíš jde o to dodat tomu drive u aparátů, který máme pořád stejný a víceméně stejně nastavený. Je to o snímačích a o nástroji. Používáme Marshally… A zkoušíme, jak se jeden Orange zvukově propasíruje s lampovým Marshallem.

GM: Mne načal zvuk kytar na „Czeko“. Harmonie, pocit prostoru. Máte neuvěřitelně chytlavé motivy. V dobrém slova smyslu. A v hlavě se jich nezbavíš.

JV: …jste docela hitoví.

„Czeko“ je pro mne srdcovka. To byla první deska, kterou jsme složili, když jsem přišel do kapely. A do dneška mne to vnitřně motivuje. „Czeko“ je takový… prostě mám z materiálu, který teď děláme, pocit... mně osobně hodně připomíná „Czeko“.

GM: Je to příslib?

Je to pocit.

JV: Zmínil jsi grunge, souvisí to s tématem spících kapel. Grunge musel relativně dlouho spát na to, aby si lidi řekli – ti ALICE IN CHAINS začali zase hrát, tak to udělali dobře. A vy jste hráli … mno, nechci říkat nu metal… no některé prvky byly podobné...

Tak asi jo…

JV: …I grunge potřeboval určitý oddych, aby ho lidi mohli zase ocenit… Jak řešíte, abyste byli furt svoji? Furt to hrajete vy, ale zároveň už jste starší...

Myslím si, že je na tvorbě znát, že se nedržíme toho, že chceme hrát nu metal a mít volné kalhoty. O to nám úplně nešlo. Vylezli jsme v době, kdy tady hráli LIMP BIZKIT. Když jsme s tím začínali, tak ve světě už to bylo takový rozjetý… Ale myslím si, že nový věci už mají delší přesah…

JV: Ale sám jsi říkal, že se chcete vrátit k drsnějšímu, brutálnějšímu zvuku…

Ale ani ne v tom smyslu, že se chceme vracet a začít hrát nu metal, ale spíše udržet tu dravost, tu drsnost. Aby to šlo přímo od nás. Riffy už budou samozřejmě trošku jiný, ale rukopis se nezapře. Ale už to není o tom, že by tam Martin rapoval a bylo to vyloženě nějaký skákavý. Vývoj tam jde znát. Spíše se chceme vrátit k tomu, co šlo z nás. K syrovosti. Protože z tohoto hlediska bylo třeba „Sado Disco“ trošku vykalkulovanější. Byly tam samply, chtěli jsme tam dostat bizarní diskotéku. Třeba na dvojce „Sado Disco“ jsou ne vždy úplně metalové věci.

JV: Pro mě osobně je nejzajímavější to, jací teď budete. Protože kdyby to měl být nu metal, tak vás budu mít furt ráda, ale asi mne trochu zklamete…

Ne, nu metal to nebude!

JV: Fakt jsem slyšela tu akustiku, a říkala si – hrome, to nebude pro mě. A pro mě to je zajímavé i proto, že jsem na vás drobně vyrůstala.

Pro nás je rituál současnost i budoucnost kapely.

JV: Rituál je i něco mystického. Anebo naopak i něco všedního.

Každý si může najít vlastní rituál kdekoliv. Ta deska by to měla sjednotit.

GM: Změnili se texty? Co dnes chcete říct? Jak vlastně skládáte? Spousta kapel dnes prohlašuje „… nahrál jsem si pár nápadů na telefon a poslal je klukům mejlem“. Jak to funguje u vás?

Otázka na texty je spíš na Martina. Ten je do toho ponořenej a jde to vyloženě z něj. My jsme se s ním vyloženě potkali jako tvůrčí prvky – on textař, já skladatel. Nikdy jsme nebyli kapela, co z fleku vyhodí veselou písničku. Měli jsme s tím vždycky trošku problém, šli jsme vždy jiným směrem. To sdělení z nás nebude nikdy úplně veselý. Ani nám o to nikdy nešlo. Vždycky nám fungoval model skládat dohromady. Když mne třeba něco napadne nebo mám nějaké riffy, napíšu si to nebo zahraju na klavír, to je mi jedno. Nebo mne něco napadne klidně i bez nástroje. Přinesu to do zkušebny a uděláme brainstorming. Máme možnosti dělat si na kompech a posílat si navzájem stopy, ale nikdy nás to nebavilo. Já jsem doma schopen udělat písničku od začátku do konce i s bicími a poslat ji klukům „tadysetonaučte“. Ale nikdy z toho nevznikl tak kvalitní výsledek, jako když jsme na tom dělali spolu ve zkušebně. Nikdy jsme netvořili tak, že bychom připravili čtyřicet písniček a pak si dvanáct vybrali. Každý náš track jsme si prošli od začátku do konce. Nemusí nás tam být všech pět, stačí třeba kytara, Martin si pak dodá text, dodělám dva, tři riffy, pak už tvoříme aranže.

JV: Rituál natáčení. Vy se na to obrovsky těšíte. Pro ty vyvolené z kmene to bude absolutní novinka. A jak překvapivé to bude pro vás? Zkoušíte na tom místě? Pojedete si to tam prubnout? Nebo to necháte na magii jediného okamžiku?

Technicky se to dopředu řeší, to nejde tam najednou najet. Musí se to zvukově připravit, sladit vizuální prvky. Nebudeme tam jezdit zkoušet, to děláme ve studiu. Řešíme to neustále a připravujeme to důsledně. Pracujeme už na tom několik měsíců.

Fragment textu z „!Rituál, kmen a srdce a kmen!“:

„Do nebe voláme když zdvíháme menhiry

Když hledáme útěchu pro svůj hlad

Ze země toužíme urodit si svůj chléb

Poslední vzýváme slunovrat“

GM: Na jakých nosičích a u koho to vydáte?

Všechno se teprve teď řeší. Máme nějaký rozjednaný, ale máme i vlastní label, ale to ještě není potvrzené. Včetně toho, kolik nosičů bude. Máme v rámci hithitu závazek vůči lidem, že vydáme určitý počet nosičů se zvukovou a obrazovou stopou v rámci odměn. Takže všichni placku dostanou i podepsanou… bude jich kolem dvou set.

GM: 15. srpna nahráváte a 14. října budete mít křest alba. Sami jste si na sebe ušili bič termínů a podmínek…

V tuhle chvíli je naplánováno skoro celé podzimní turné po republice, detaily ještě nemůžeme uveřejnit. Ale ono to přijde. Křest v Praze je jasný, v podstatě na každém dalším koncertě turné bude křest.

GM: Fénix vzlétá z popela. Před „Sado Disco“ jste připouštěli pouze tři varianty: buď si svou pozici potvrdíte – což se asi stalo, nebo půjdete hodně nahoru a nebo hodně dolů. „!Rituál, kmen a srdce a kmen!“ už má variantu jedinou: chcete pouze a pouze nahoru.

To se uvidí… Samozřejmě ambice je posunout to nahoru. Vnitřní pocit… ne že třeba najednou začne chodit deset tisíc lidí, ale udělat dobrou desku a jít nahoru. My jsme za dva roky taky trošičku ztratili kontakt s publikem… Fyzicky a morálně. Taky nevím, jak to bude vypadat. Já jsem celý ty dva roky schválně nehrál. Nechtěl jsem. Vůbec. Já toho ani moc naschvál neposlouchám, abych se nenechal ovlivnit. Vždycky jsem to tak dělal. Neposlouchám moc kapely, které hrají podobný styl jako my. Ty jsem poslouchal, když jsem byl mladší.

Někdy si je pustím v autě, třeba RAMMSTEIN nebo KORN. Ale snažím se od toho oprostit. Když je něco zajímavého, tak to poslouchám se zájmem, muzika mne nabíjí. Ale poslouchám třeba i vážnou hudbu, to mám ještě z konzervatoře. Nás vždycky učili poslouchat všechno, ale hlavně to kvalitní. Prostě to mám rád a nebráním se ničemu. Na Ježkově konzervatoři jsem studoval rockovou a jazzovou kytaru a klavír. Měl jsem úžasného profesora – pana Bierhanzla, to byl klasickej kytarista. A ten hrozně fandil tomu, že jsem hrál jinej styl. Nechal mne na absolventském koncertě hrát naše písničky z COCOTTE MINUTE.

GM: Počkáme, jak to celé dopadne, až 14. října vydáte a pokřtíte „!Rituál, kmen a srdce a kmen!“.                                                                                                                              
Věříme tomu, jinak bychom to nedělali. Hlavně věříme tomu, že jsme schopní něco takového vytvořit. My jsme vždycky fungovali na tom, že nás bavily výzvy. Už i s názvem kapely jsme se snažili dostat dál. Nechtěli jsme zůstat zavření v klubech nebo nebýt vidět.  A teď se nám to pomalu vrací… Jak říkáš – Česká televize na druhým programu v šest ráno… kdy se tatínkové a maminky sbírají do práce… A kapelu s tímhle tím názvem dají do grafiky. On nám ten, kdo to moderoval nebo někdo v režii řekl, že si nikdy nemyslel, že název naší kapely řekne ráno na ČT dvojce.

JV: Vždyť jde jen o papiňák…

GM: … a přetlak energie musí ven!

Mraky médií s tím měly problém. Do těchto souvislostí si to nikdo nedá.