HYPNOS se pokusili překročit stín vlastního žánru

HYPNOS - The Whitecrow
Einheit Produktionen, 49:46
blackened death metal

Nové album The Whitecrow je pro HYPNOS svým způsobem přelomovou záležitostí. Jeho předchůdce nastavil kvalitativní laťku opravdu vysoko. Kde kdo by za těchto okolností očekával spíše stagnaci či drobné náznaky nastiňující dlouhodobější hudební vývoj.
Všechny podobné teorie však vzaly za své, když pánové oznámili, že novinka bude nahrávkou koncepční. Nese s sebou totiž příběh, jehož podstatou není ani tak do detailu promyšlená epická linie, jako spíše určitá životní filosofie smířlivosti, dobrosrdečnosti a vymanění se z otěží všeobecného marasmu. Tento zdánlivě abstraktní koncept se kapela snaží zhmotnit do předobrazu mladého hrdiny v bílé morové masce. Ten má už dost konformity a pokouší se změnit společnost skrze uvádění výše zmíněných ideálů v praxi, přičemž udává pozitivní příklad svému okolí.  
Hlavním poznávacím znakem kapely se během let stal svižný death metal v decentním black metalovém hávu. S touto osvědčenou recepturou si vystačila až do vydání tohoto počinu, který přinesl trochu jinou koncepci. Nejde o změny zasahující do samotné elementární podstaty tvorby kapely, vše pořád pevně stojí na deathmetalových základech. Sílí jí však konkurence v podobě blackmetalové nadstavby promítající se stále více do struktury jednotlivých skladeb. Následkem toho se tempo hry výrazně zklidnilo, což z nastavených podmínek celkem nenuceně vyplynulo.
Upřímně řečeno je těžko představitelné, že by skupina prezentovala texty s pozitivně laděnou tematikou skrze nekompromisní kytarovou řež. Pomalejší tempo umožnilo promítnout do celé desky více emocí a do detailu prokreslit poselství, které HYPNOS chtěli posluchačům předat.
Black/deathmetalová forma navíc díky své pestrostí nechává vyniknout spolupráci obou kytaristů, jejichž harmonické přechody, vyhrávky a nezapomenutelná sóla zdobí jako třešnička již tak velmi výživný arzenál riffů. Příběhovou složku navíc uvozují různorodá intra a mezihry dotvářející celkovou náladu.
I přes nepřehlédnutelné změny je deska protkaná momenty vyzdvihující do popředí klasickou tvorbu kapely. Šestá Sin Collectors začíná krátkým kytarový intrem, po němž se celé představení rozjede na plné obrátky.
Na albu je snad všechno, co už má dlouholetý fanoušek HYPNOS v krvi. Riffy toho nejrychlejšího ražení, mohutné dunění kopáků i v pozadí drnčící basa. Žádná přetechnizovaná progrese ani akustické party, zkrátka přímočarost v tom nejlepším slova smyslu. Je sympatické, že ve znamení co nejširší prezentace nově udaného směru muzikanti nezapomněli na své kořeny.
Extrémní muzika trpí v posledních letech stále vážnějším problémem. Kontroverzní temné texty se vyčerpaly a co bylo dříve považováno za novátorské, se v dnešní době řadí do škatulky nudného klišé.
HYPNOS zasluhují respekt za to, že se pokusili překročit stín vlastního žánru a nebáli se vyrukovat s tematikou, jež se v rámci stylu moc nenosí. Vždyť o tom příběh bílé vrány vlastně je. Bojovat proti uniformitě, žít tak, jak nám velí naše svědomí a nenechat se tlakem společnosti zahnat do kouta.

Hodnocení: 5,5/6