Většina umělců začíná s hraním na ulici a postupně se přesouvá na větší pódia. Se slovenským zpěvákem MARTINEM HARICHEM je to jinak. Hraní na ulici, čili busking, považuje za svou duševní hygienu. Občas jezdí se svou dodávkou po Evropě a zpívá na ulicích.„Baví mě hrát lidem, kteří mě neznají, každý den si na nových místech znovu a znovu získávat jejich přízeň,“ tvrdí. Buskingu se věnoval i minulý týden, během kterého vycestoval do Itálie.
Francie, Německo, Nizozemsko, Dánsko a mnoho dalších zemí, tam všude už HARICH náhodným kolemjdoucím na ulicích hrál. Během předposledního buskingu dokonce nahrál refrén nedávno představené písni Marylin Monroe, která je pilotní skladbou jeho nového alba. Vydání je naplánováno na září.
„Bylo to v dubnu tohoto roku, hrál jsem v malém městě Lubeck na severu Německa. Jeden z kolemjdoucích mě po buskingu pozval, abych se prospal v karavanu na břehu Baltského moře v krásné vesničce Kalifornien. Večerní atmosféra byla úžasná. Vybalil jsem své mobilní nahrávací studio a nahrál refrén k písni Marilyn. Právě tam jsem našel přesně ten správný výraz, který tam měl být. Při poslechu této nahrávky ve studiu se to jen potvrdilo,“ vzpomíná zpěvák.
Pokud jde o jeho poslední busking v Itálii, říká: „Nejvíc mě bavilo hrát u jezera Lago di Garda. Sešla se tam skvělá společnost lidí, které hudba opravdu baví.
Nejtěžší destinací pro umělce hrajícího na ulici je podle něho Velká Británie. Tam je totiž busking něco jako národní sport a lidé se u hrajícího jen zřídka kdy zastaví. Naopak nejvíce oceňují živou hudbu obyvatelé menších měst a také tam, kde je busking zakázán, například ve Švýcarsku nebo v některých italských městech. Každé město, kde se hrát smí, má pro tuto činnost vlastní pravidla. Například v Drážďanech musí umělci začít o půl, hrát maximálně třicet minut a pak změnit místo. Drážďany jsou jedním z mála míst, kde je legální hrát s ozvučením. Buskeři tam proto jezdí rádi a občas tam hrávají známé osobnosti z celé Evropy.
„Osobně mám busking nejraději v menších městech, kde obvykle nikdo nehraje. To souvisí i s mou vášní cestovat a poznávat nová, turisticky méně známá místa. Lidé bývají překvapeni a spontánnější. Jsou místa, kde se hrát nesmí, případně je nemožné dodržet stanovená pravidla. Přesto tam ale jdu. Ve Švýcarsku jen nehraju dvouhodinové sety jako v Dánsku, kde je to v pohodě. Hraje se patnáct minut a potom musím změnit místo. Lidé reagují skvěle a policie to řeší velmi individuální. Vždy je to o lidech, ať už jsou od policie nebo místní obyvatelé,“ uzavírá své vyprávění HARICH.
Martin Harich na ulici v Kodani