ANACREON: Metalové předivo osudu

Veroniko, aktuálně nahráváte třetí album ANACREON. Jak jste daleko?

Natáčení vypuklo na začátku ledna a nikam nespěcháme, spíš bych řekla, že si s písničkami dost hrajeme, což je podstatný rozdíl oproti minulosti. Poslední album „Na hraně osudu“ bylo hotové za osm dní. Deska vzniká částečně ve studiu a částečně u nás za mixem ve zkušebně, kde se kluci o písničky vzorně starají, aby s mícháním a masteringem nebylo zbytečně moc práce. Vlastně se učí zábavnou formou. (smích)

 

O čem nové album bude? Spojuje ho nějaká jednotící myšlenka nebo koncept?

Jako obvykle u ANACREON bude o životě. My si dlouhodobě nepotrpíme na obvyklá metalová klišé. Zabrousili jsme zase trochu do historie, protože jsme měli zpětnou vazbu od fanoušků, že výlety do minulosti je baví. Tentokrát jsme se zaměřili na báje, kterým jsme zasvětili dva nové songy. Ale zpívám také o člověčích tužbách, o snech, čím by lidé chtěli být, a nejsou. A když už svých snů dosáhnou, tak se honí za novými výzvami.

 

Všiml jsem si, že kupříkladu bicí jste nahrávali v Rock Opeře, bylo pro vás ve výsledku lepší natáčet na několika různých místech?

Netradiční místo pro snímání bicích se domluvilo při turné s ARAKAIN, kde jsme si pěkně padli do noty. Samozřejmě jsme si nechali od zkušenějších kolegů poradit. Honza Toužimský nám doporučil Richarda Scheuflera juniora, který působí v Rock Opeře Praha. Trošku jsme čekali, že budeme bicí točit normálně ve studiu, ale vše bylo jinak. Honza Meduna si nádobíčko rozložil přímo na jevišti, což zní trochu podivně, ale výsledný zvuk má neskutečný šmrnc. Zvukař z Rock Opery, který shodou okolností zvučí i ARAKAINY, bubny snímal asi na patnáct mikrofonů, fakt hodně precizně. Mix a mastering nám bude dělat Jaroslav Holub, který spolupracuje s různými kapelami zvenku a jsme natěšení, co ve finále s materiálem provede, ideálně dodá písničkám zahraniční nádech. Vybírali jsme pečlivě, protože mastering předchozí desky se úplně nepovedl, nebyl dost čitelný a nahrávka zní dost monotónně.

 

Jak jsi zmínila, ANACREON mají za sebou turné s legendárními ARAKAIN. Co vám zkušenost ze společné šňůry dala nejvíc?

Samozřejmě nějaké nové kontakty a fanoušky. Ale největším přínosem asi byl fakt, že jsme se neskutečně sehráli. Spousta kapel si myslí, že čím víc budou zkoušet, tím budou lepší, ale realita je jiná. My jsme před tour s ARAKAINEM zkoušeli jak diví, a až teprve po třetím koncertu nervozita opadla a řekli jsme si, že dobrý. Pak už všechno jelo jako po másle a lidi nás brali se vším všudy.

 

K nové desce chystáte křest, který proběhne 7. března na Nové Chmelnici v Praze, co k němu můžeš už teď prozradit?

Já nesmím ani naznačovat. (smích) Myslím, že se nic nestane, když řeknu, že chystáme nějaké hosty. Nejhlavnějším bude zřejmě už zmíněný Honza Toužimský, který desku také pokřtí. A dál uvidíme, třeba s ním přijde i nějaké překvapení. (smích) Určitě zahraje i nějaká předkapela. My posléze představíme celé album a následovat bude pařba. Chceme ale celou věc pojmout profesionálně, s dobrým zvukem a efektními světly, proto jsme také tentokrát hledali široce přijatelný prostor, namísto nějakého rockového pajzlíku, který by lepší show neumožnil.

 

Které kapely ponejvíce ovlivňují vaše melodicmetalové směřování? A zůstalo u něj i v případě nového materiálu?

Začnu více zeširoka. Muziku na nové album napsal z největší části klávesák Tomáš Krejza, texty jsem psala já s basákem Honzou Divišem. S Tomem jsme životní partneři a máme podobný vkus, takže se nám líbí AVANTASIA, DISTURBED nebo NIGHTWISH. Dřív také AMARANTHE, ale ti už jsou fakt moc diskotékoví. Kytarista Martin Piskáček má zase rád Slashe. Baskytarista s bubeníkem jsou zarytí fanoušci IRON MAIDEN. Když to všechno napíšeš na papír, tak ti vyjde zajímavý mix tvrdé muziky. Navíc v nových písničkách se objeví i orchestrální věci a špetička elektra.

 

Když odbočíme od ANACREON, ty působíš nejen jako zpěvačka, ale také herečka. Jak odlišuješ obě umělecké polohy?

Vlastně jde o dva úplně odlišné světy. V kapele se jede v týmu, který je v ideálním případě stabilní, v divadle je člověk sám za sebe a neustále poznává nové lidi. Poslední dva roky dělám hlavně muzikály, díky čemuž jsem se musela naučit odlišovat techniku zpěvu. Se stejným problémem jsem bojovala při natáčení minulé desky, kdy jsem ještě neuměla upravit hlas pro potřeby dramatické a rockové. Nejzrádnější jsou metalové balady. Do dneška od kluků slýchám: „Hele, bacha, teď tady slyším muzikál.“ (smích)

 

Mně osobně přijde, že v kapele máš víc svobody. Sama tvoříš materiál, kdežto v divadle musíš poslouchat.

Svatá pravda. Navíc já jsem hodně vůdčí typ, upovídaný a klukům v kapele občas vadí, že je chci vést a burcuju je. V divadle je skutečně člověk dosti podřízený, musí držet basu a pokud se znelíbíš režisérovi, tak můžeš počítat s tím, že příště už si u něj neškrtneš.

 

Poslouchala jsi metal ještě předtím, než jsi nastoupila do ANACREON?

Haha, můj příběh je hodně zajímavý. Já jsem vyrůstala jen s mámou, můj táta byl ovšem zatvrzelý bigbíťák. K metalu mě ale paradoxně přivedla mamka, která našla inzerát ANACREON, když hledali zpěvačku. Já jí tenkrát odpověděla, jestli se nezbláznila, že nikde blejt do mikrofonu nebudu. (smích) Nakonec jsem zakotvila v kapele a našla svoje kořeny. A řeknu ti, že už bych nešla dělat popík. K metalu mě ovšem musel osud popostrčit.