ANACREON - Svědomí

„Zničíme vás!“ hrozí pražští ANACREON v úvodu svého třetího alba „Svědomí“. Ale byl bych bez obav, z hudby ANACREON dosud nekoukaly (a nová deska nic nemění) žádné destrukční choutky. Naopak, jejich vzdušný a melodický metal je hodně optimistický, zvonivá symbióza kláves a kytar se sebevědomou podporou smyslně sytého zpěvu Veroniky Zelníčkové spíš roztančí a rozskotačí, než aby trhala na kusy. Že se vcelku přirozeně vkrádá na jazyk pojem „hit“, asi nepřekvapí. A ve chvíli, kdy do skotačivosti svých písní ANACREON přimíchají i pořádnou porci atmosféry, jako v temnějších „Nočních můrách“ či v dramatické „Beznaději“ (a není náhoda, že na vrchol šplhají především skladby, které i díky mužské vokální výpomoci do sebe absorbují i slušnou dávku agresivity), je spojení nesmírně silné. Kromě vydařeného průrazného, čistého zvuku a velmi schopného zacházení s češtinou desce svědčí i nečekaná, a přesto povedená dramaturgie. Od již zmíněné „Beznaděje“ totiž ANACREON tahají z rukávu jedno eso za druhým až do samotného finále. Je možná trochu překvapivé, že závěrečná třetina alba se plně odehrává ve vláčnějším tempu, ale křehký semibaladický „Příběh“ s lehoučce rockově štípající kytarou, romantický „Ochránce“ s trochou středověké taneční folkovosti, lehce majestátní duet „Krok do neznáma“ s hostujícím Honzou Toužimským i akustická (velmi dospělá) předělávka skladby „Stigmata“ z debutového alba mají ohromnou energii a sílu. ANACREON se svým přátelsky chytlavým a velmi zpěvný melodickým metalem, který strašně snadno zaleze pod kůži, nedělají žádnou revoluci, prostě jen přinášejí novou kolekci vydařených písniček, na kterou se bude dát skvěle a spontánně křepčit i zasněně ploužit a rozjímat.