Když jde člověk na tuhle kapelu, v drtivé většině případů se mu dostane toho, co chtěl a nemůže odcházet nespokojen. Dnes už totiž Mňága nic neřeší. Žije z podstaty věci, z toho, co vymyslela už dávno před lety a mezi nejslavnější skladby vždy propašuje některou z nových věcí, které jsou páteřními skladbami pravidelně vydávaných alb. Ovšem i tak je jejich koncert vždy zážitek… Nejinak tomu bylo i v Zach`s Pubu v Plzni, kde Mňága vystupuje skoro každé léto, přestože prostory dvorečku mezi domy, kde je i zmíněná hospoda, jsou jí dávno malé. Podle toho to také u Zacha vypadalo. V půl osmé, tedy hodinu před plánovaným začátkem, postává nebo posedává v prostorách zhruba padesátka lidí. Samotná kapela má vyhrazený stůl u boku pódia, kde nejen ladí nástroje, ale věnuje se i slušně vypadajícímu rautu. Členové kapely prohodí pár slov s několika příchozími a dvůr se začíná pomalu zaplňovat. Krátce po půl deváté to začíná. Kapela, bez jakýchkoliv efektů, na které si ostatně nikdy nepotrpěla, nastupuje na malé pódium a hned s prvními tóny ohromuje precizním zvukem, kde je slyšet každý nástroj. Sám Petr Fiala, částečně se věnující i kytaře, je v dobré vokální pohodě a nešetří úsměvy na všechny strany.
Publikum se nejpozději od druhé skladby v pořadí, kterou je „Písnička pro tebe“, naladilo s kapelou na stejnou vlnu a oceňuje každý tón, každé slovo, které se line z pódia. „Máme tu jednu skladbu pro naší fanynku, která se tady dneska loučí se svobodou,“ řekne Fiala do mikrofonu a kapela překvapivě nasazuje hned z kraje koncertu pravděpodobně svůj největší hit „Hodinový hotel“. Pod pódiem se už tančí, což strhlo i Petra Fialu k několika úsměvným kreacím, které ovšem vyzní vcelku naprázdno. Ale kvůli tomu se na Mňágu nechodí, její síla tkví v úplně něčem jiném než ve vizuální prezentaci, totiž ve skladbách samotných, v jejich melodiích a textech.
Došlo proto na řadu zásadních hitů, které kariéru této sympatické šestice z Valmezu lemují od osmdesátých let, kdy Mňága začínala v naprostém moravském undergroundu. „Lidi nám občas píší podivná přání, že chtějí, abychom zahráli tuhle nebo jinou věc, ale to prostě nejde,“ zmínil Fiala. Z pódia u Zacha proto zní notoricky známé hity „Ne, teď ne!“, „Matahari“, skvělá coververze od Karla Plíhala "Nagasaki Hirošima", „Dutý, ale free“, „Měsíc“ nebo výborná svižná „Goin` Blind“, která Fialu natolik rozparádila, až Mňágu přejmenoval na Iron Maiden Revival. Došlo i na jedinou ukázku z poslední desky „Třínohý pes“ v podobě singlovky „Celý ten zbytek tebe“, která však nevyvolala takové reakce, jako její slavnější sestřičky. Největšího aplausu se očekávaně dostalo slavné „Nejlíp jim bylo“, ale to už koncert pomalu směřoval do svého finále. Z toho nejlépe vyšla „Některé otázky si už prostě nekladu“, kdy měla Mňága i toho posledního škarohlída na své straně. Ve čtvrt na jedenáct je definitivní konec. Přehuštěný prostor u Zacha se pomalu začal vyprazdňovat.
Mňága nezahrála na své poměry výjimečný koncert, jen potvrdila neochvějný status výjimečné kapely na české scéně. Předvedla stabilní výkon, který se od nich očekával a pravděpodobně nezklamala ani jednoho z návštěvníků vystoupení. Tak to ale s touto kapelou bude i poté, co letos vydá novinku „Třecí plochy“ a bude to i v dalších (pevně věřme, že dlouhých) letech.
Autor: Pepsi Stone
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN