Obal čtvrtého alba severomoravských Ahard jako by trochu naznačoval, že se parta kolem kytaristy Ivana Jekielka docela intenzivně zastřelovala, než se jí podařilo trefit černý střed. Nicméně pro toho, koho oslovila tři roky stará nahrávka „Freestyle“, nemusí nějaký ten náboj, posazený do bílého okruží na „Devítce“ hrát podstatnější roli. Ahard se totiž drží podobného rámce, jako v kole minulém - to, na čem kluci úspěšně stavěli na „Freestyle“ tvoří ještě bytelnější a povedenější základ, tam, kde působili trochu vratce, tam usilovně vyvažují i nyní. Devítka skladeb v podstatě bez výjimky působí v rámci nekomplikovaných hard-heavy-speedových mantinelů dost chytlavě (nezaměňovat s pojmem podbízivě!), takže snadno zapamatovatelných refrénových motivů, které si můžete dlouho a s chutí podvědomě pohvizdovat („Roj“, „Drákula“, „Papalouni“, „Tou cestou“), „Devítka nabídne dostatek. Obrovskou službu pro dobře šlapající skladby odvádí občasná dominance kláves – zejména v úvodním „Roji“, ale i v neposedných „Papalounech“ , či v temnějším „Drákulovi“ pustí do skladby velmi silný dramatický prvek. Velmi suverénně zní zpěv Honzy Bernátka, už minule jsem si pochvaloval, že jeho projev sedne do stylově širšího záběru (což je další pozitivum „Devítky“) a syrovějšího výrazu Ahard daleko líp, než tomu bylo u Salamandry. Stejně jako minule se u však Ahard peru s lyrickou složkou – neotřelých obratů lehce ubylo, čeština Ahard je většinou strohá, sloganovitá, v některých případech i ohnutá natolik, aby snadno padala do pusy a do melodií, což je na jednu stranu plus pro větší sjízdnost skladeb, na straně druhé při soustředěném a důsledném stopování básnického umění ztrácí Ahard něco ze své libozvučnosti a například melodicky zřejmě nejchytlavější „Papalouni“ ztrácí mnohé ze svého kouzla, čímž pozici hlavního tipu alba přepustí přímočaré kvaltovce „Ruská ruleta“ s velmi účelně využitým rozverným motivem z „Kaťuši“.
Ahard navazují na album „Freestyle“. „Devítku“ si s předchozí deskou nespletete, přece jen k drobným nuancím a korigování miřidel došlo, ale jinak si kapela drží svůj jasný směr. Takže na konstatování, že Ahard úspěšně cílí na tuzemské posluchače, kteří mají rádi, když to klasicky metalově šlape, není nutné měnit ani písmenko.