MYLIONS – poměrně nové jméno na rockové mapě – se uvedli debutovou nahrávkou "I, Mylion", kterou tak nějak ukázali, jak to vypadá, když někoho začnou svrbět jeho bigbítové prsty. Řeč je samozřejmě o kapelníkovi Mirkovi Horňákovi, kterého si posluchači dozajista pamatují z legendárních kapel KERN a TITANIC. V současné době se věnuje i hraní v seskupení ALBAND, kde se po letech setkal právě s bývalými členy KERNU. Protože je ale ALBAND akustický projekt, začalo se Mirkovi stýskat po pořádném bigbítu.
Před časem tak přišel s myšlenkou založit vlastní band, kde by naplno zúročil své kytarové dovednosti. Obklopil se trošku neokoukanými muzikanty, jejichž jména možná zatím nikomu nic neřeknou, snad jen s výjimkou výborného vokalisty Miloše 'Cukera' Hořínka, a docela krátce po zformování sestavy došlo i k samotnému vydání debutu "I, Mylion". A aby nedošlo hned v úvodu k mýlce, ono označení bigbít je samozřejmě jen orientační, i když třeba některé songy vycházejí z klasického hard rocku. Ale Mirek Horňák takhle muziku MYLIONS sám označil, i když patrně jen tak v dobrém rozmaru a ve vší skromnosti. Jsou zde totiž věci, které jsou vyloženě heavymetalové, jako například poměrně tvrdá a trošku i progresivní "Setkání kdesi", v úvodu baladická, ale následně taky rozjetá "Zpěv Suzannah" nebo pomalejší, ale o to údernější "Na dně" s pěkně zpěvným refrénem. Na docela pěknou 'kernovskou' reminiscenci narazíte v "Tady nás nic nečeká".
Pokud bychom se zde bavili skutečně o nějakém bigbítu, tam by mohla zapadnout třeba úvodní "Devět životů máš" s dalším chytlavým, skoro až pop-rockovým refrénem. Miloš Hořínek zde krásně pracuje s hlasem a v silně melodických pasážích docela připomíná Petra Koláře. Podobné přirovnání se mi vybavuje i v šestce "Óbr svět", která tak trošku zavání i alternativním odérem. A "Padám", která tak trochu 'poletuje' dokonce kolem DOGY, do toho bigbítového ranku taky hezky pasuje. Aby to ale nevyznělo nějak lacině, i ty bigbítovější věci mají patřičnou kvalitu, a to zejména díky vkusným aranžím, potencionální hitovosti, a především výborným muzikantským výkonům. Miloš Hořínek bezvadně využívá svůj pěvecký potenciál, jeho hlas je drsný i citlivý zároveň, a to přesně tam, kde je to potřeba, skvěle zvládá i melodie, aniž by se přitom zbytečně tlačil do nějakého extrémního výrazu. Parádní je ovšem i výkon baskytaristy Vlasty Malého. Ten svým nástrojem nejen patřičně tvrdí muziku, ale dává mu přímo sólový rozměr, a to takřka v každé skladbě.
O kytarovém umu Mirka Horňáka asi netřeba moc psát, ale tady se doslova mazlí s každým tónem či riffem, navíc zvuková rozmanitost dává té které skladbě přesně to, co potřebuje, takže jeho kytara dokáže pohladit po duši i vyrvat tepající srdce z těla. Krásně citlivě například protkává cinkavými tóny notovou osnovu v pomalé "Den poté". Po delší době úžasná rocková balada, která způsobuje příjemné mrazení. A když už jsem v úvodu zmínil zúročení kytarových dovedností, musím vyzdvihnout i ty zvukařské. Mirek Horňák spolu se Zdenkem Ondráčkem totiž vykouzlili v brněnském studiu Sonidos něco, čeho se prostě člověk nemůže nabažit jen jedním poslechem. Právě i proto jsou nejen kytary tak barevné a celkový sound tak vyvážený a energický zároveň.
Nejen já, ale i samotní posluchači zde najdou další paralely s něčím, co tu už třeba kdysi bylo – a nemyslím tím přímo krásně přitvrzený závěrečný cover "Lásko voníš deštěm" –, ale osobně si myslím, že MYLIONS vydali desku, za kterou se nemusejí v žádném případě stydět. Ač tam tedy určité podobnosti jsou, nahrávka nezní vůbec staromódně a skvěle se poslouchá i s odstupem času; a fungovat bude jistě i naživo. Kapela sama určitě taky nepočítá, že by jí tahle deska vynesla nějaký ten 'mylion', ale je z ní cítit velký kus muzikantského srdce – a to je myslím daleko víc než nějaké 'rantále'.Autor: Jiří Olszar
Původně zveřejněno na ROCKSHOCK